číslo 36
vychází 23. 8. 2004

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

V očekávání věcí příštích

Občas neškodí podívat se na to, co se právě děje ve světě, s odstupem. Jednotlivosti se pospojují v celek a epizody začnou vytvářet děj, který dává smysl a obsahuje poselství. Častěji varovné než uklidňující, bohužel. Jaký smysl a jaké poselství vyčteme z dějů, jež nás znovu začnou znepokojovat či aspoň zajímat po letní přestávce, kterou jsme si rozumně poskytli? Tou pověstnou křišťálovou koulí, z níž leccos vyčteme o budoucnosti světa a tedy i naší, budou americké prezidentské volby. Jsou političtí analytici, kteří tvrdí, že vítězství George W. Bushe zažene zvolna Ameriku do nechtěného izolacionismu, zatímco Kerryho vítězství pomůže obnovit celistvost či kompaktnost západního světa. A to nejen ve věcech praktické politiky, ale i v čemsi historicky mnohem důležitějším. A to je síla západní civilizace, poselství, které může předávat ostatnímu - z našeho hlediska mladšímu, ne tak rozvinutému ? světu. Mám na mysli Asii, Afriku, ale třeba i Rusko v jeho obrovité rozloze. Nevím, jestli Kerryho vítězství tohle očekávání může splnit. Zejména v době, kdy i Kerryho Washington by musel především vyřešit problém, která má Amerika v Iráku. Kerry zatím ničím nenaznačuje, že by věci viděl jako například Zbigniew Brzezinski: "Pokračující okupace Iráku uráží politickou důstojnost tamních obyvatel, podněcuje v nich náboženské vášně a extremismus" (Financial Times 6. 8. 2004). Nebo jako Michael Rose, bývalý velitel britské SAS: "Je jasné, že přítomnost cizích jednotek v Iráku se stala součástí problému a ne jeho řešením" (International Herald Tribune 4. 8. 2004). Nebo jako Scott Ritter, bývalý americký zbrojní inspektor v Iráku: "Čím déle tam zůstaneme, tím silnější a trvalejší bude odpor proti nám (International Heral Tribune 23. 7. 2004). Dnes a denně přinášejí citované deníky podobné názory. Málo se to u nás ví a ještě méně zaznívají takovéto citace. Ale teď se zase na Ameriku podívejme s odstupem. Je to země, jejíž jazyk, angličtina, si už dávno dobyl pozici hegemona mezi ostatními západními jazyky. A komunikace je v globalizovaném světě možná mocnější než zbraně. Ale když už jsme u zbraní, USA jsou také země, které v síle zbraní nemůže konkurovat žádná jiná. Spojené státy jsou dále největší hospodářskou mocností s největší dynamikou v západním světě. Proti ní je průměrný roční přírůstek 1,3 procenta v EU směšný a tento fakt značně znehodnocuje jiný fakt, totiž že v hospodářském objemu se dnes rozšířená Evropa může Spojeným státům rovnat. Spojené státy jsou bezkonkurenční velmocí také v šíření kultury, i když si můžeme naříkat, že jde spíš o šíření komerční pakultury. A pak je tu ještě jeden fakt. Díky své otevřenosti vůči přistěhovaleckému fenoménu a díky vysoké natalitě populace USA rychle roste, zatímco Německo, Japonsko, Rusko - o malé České republice ani nemluvě - se vylidňují a stárnou. Spojené státy tedy mají šanci zůstat hegemonem v budoucím světě i přes svou současnou bezradnost v řešení problému, který jim (a celému světu) způsobil jejich současný prezident, když místo skutečného boje proti mezinárodnímu teroru obrátil sílu své země proti Iráku, aniž dokázal odhadnout rizika své "snadné" války a aniž hodlal naslouchat těm, kdo mu je včas a důrazně připomínali. Je tedy záhodno vycházet z této prognózy při odhadu role, kterou může hrát Evropa v dnešním a zítřejším světě? Ne tak docela. Nebylo by dobré nebrat v úvahu také jiné okolnosti, které je vidět s odstupem: Nejmohutnější ekonomika světa má také nejhlubší rozpočtový deficit, je vůči vnějšímu světu dlužníkem, nikoli věřitelem, a je na světě největším dovozcem, nikoli vývozcem kapitálu. (Připomíná to například Martin Wolf ve Finantial Times ze 4. 8. 2004.) Svět, jehož stabilita by měla spočívat jen na Spojených státech, by byl i v ekonomickém ohledu svět nejistý. Ostatně západní svět, rozkročený zeměpisně přes Atlantik, nemůže mít těžiště jen na jedné straně oceánu. Je sice smutné, že stále ještě je třeba rozlišovat svět západní a ten ostatní, ale je to bohužel tak. Podíváme-li se na současné děje jako na stavební kameny historie, zpozorujeme dokonce známky jakési polarizace mezi západem a muslimským světem. Dokonce jsem se už dočetl, že západní svět se dostává obecně do jakéhosi obležení, že vůči němu roste nedůvěra. Takový vývoj je zcela opačný, než bychom očekávali ve světě, který chce být "jen jeden", řečeno slovy humanistů a idealistů, či ve světě, který se nekompromisně globalizuje, když totéž řekneme slovy liberálních ekonomů. Je to vývoj, který nechtěl nikdo v Evropě ani v Americe, ale proti kterému dokáží najít obranu jen Evropa a Amerika dohromady. Ovšem na základě rovného partnerství. Jinak ne. Teď bych ovšem měl s odstupem pohlédnout také na Evropu a odpovědět na otázku, zda Evropa jako celek takovým partnerem je či může být. Odpověď by byla záporná. V oblasti mezinárodní politiky Evropa ještě celistvou entitou není. Snad jsem minulými řádky poukázal na to, že je to nejen pro Evropu, ale i pro Ameriku a svět vůbec nedobrá zpráva. A že by to tak nemělo zůstat.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT