číslo 36
vychází 23. 8. 2004

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

U Maxima

V samém centru Paříže, mezi náměstím Concorde a kostelem Madelaine, se na rue Royal nachází snad nejslavnější restaurace na světě. Pokud o ní nevíte, může se vám stát, že kolem jejího vcelku skromného vchodu projdete a ani si nevšimnete nápisu Maxim's nade dveřmi. Přitom tento podnik, který před více než sto lety založil číšník Maxime Gaillard, přivítal ve svých zdech nespočet slavných osobností a postupem času se stal symbolem elegantní Paříže. Dnes je Maxim mezi Pařížany považován spíše za atrakci pro majetné turisty nežli za místo schůzek zlaté mládeže, jak tomu bylo koncem 19. a začátkem 20. století. Gastronomičtí kritikové dnes nad Maximem tak trochu ohrnují nos a slavný průvodce Michelin mu v poslední době jaksi nechce udělit hvězdičky za rafinovanost a originalitu kuchyně. Maximu však přesto nikdo nemůže upřít světové renomé založené na dlouhé historii prvotřídního servisu.

O tom, že pověst nelže, jsem se nedávno mohla sama přesvědčit, a to díky svému dobrému známému, Američanu Billovi. Bill a jeho žena Cherryl jsou typickým příkladem majetných turistů, kteří přijeli do Paříže mimo jiné proto, aby povečeřeli u Maxima. Billovou podmínkou však bylo, že na sebe za žádnou cenu neobleče smoking. Při rezervaci jsem tedy měla trochu strach, že nám tento detail překazí večeři v podniku, do kterého bych se sama asi nikdy nevypravila a který mne přitom velmi zajímal. Dopadlo to však dobře. Jediný povinný doplněk, který se dnes u Maxima vyžaduje, je kravata. Dámy pak mohou zcela popustit uzdu své kreativitě.

Při vstupu k Maximovi na vás dýchne atmosféra zlaté éry. Za staženými závěsy se před zvědavými pohledy zvenčí ukrývá interiér, který vyrazí dech snad každému. Broušená secesní zrcadla a vitráže, mahagonové obložení, originální květinová výzdoba, stěny zdobené malbami ve stylu Alfonse Muchy. Naší společnosti se ujal vrchní číšník a uvedl nás ke stolu v hlavním, tzv. Velkém salónu. Jiný číšník nám předložil menu, které je rovněž zcela stylově zdobeno secesními ornamenty. Byla jsem překvapená, že si u jednotlivých jídel nemohu přečíst ceny. Teprve po chvíli mi došlo, že v takto luxusních podnicích mají na tyto informace právo pouze pánové. Dámy si vybírají, aniž by tušily, kolik který chod bude stát.

Mí Američané byli před vybranými francouzskými specialitami trochu na rozpacích. Dát si foie gras či humrový salát s lanýži? "Lanýže nesnáším," prohlásila Cherryl. Chápavý číšník přátelsky navrhl, že jí tedy připraví salát bez lanýžů. To ji uspokojilo. Já osobně jsem si lanýže ujít nenechala. Po odchodu číšníka se ke stolu dostavil sklepmistr, aby nám doporučil, která vína se nejlépe hodí k pokrmům, pro něž jsme se rozhodli. A pak už se začaly nosit jednotlivé chody, přičemž Bill neopomněl každý z nich zvěčnit fotoaparátem. Však se také jednalo o malá umělecká díla. Číšník byl požádán, aby naši skupinku rovněž vyfotil, čehož se zhostil s přehledem. Evidentně zde tuto službu neprokazoval hostům poprvé.

Právě když jsme dojídali dezert a zapíjeli ho bílým kořenným bordeaux, se od piana, které dosud diskrétně hrálo v pozadí, náhle zvedla zpěvačka a celý sál se rozezněl klasickými šansony Edith Piaf. Procházela mezi stoly a péřovým boa ometala hlavy přítomných pánů. Co nás však vylekalo, byla skutečnost, že zpěvačka nechávala závěry písní dozpívat hostům do mikrofonu. Někteří se chytili docela dobře, jiní by však byli nejraději schovali hlavu pod stůl. Dostalo se i na mne. Naštěstí jsem refrén písně La vie en rose docela znala, a tak se na závěr večera i můj hlas rozezněl salonem bez větší ostudy.

Moje rada na závěr tedy zní: hodláte-li v nejbližší budoucnosti povečeřet u Maxima, rozhodně si zopakujte slova nejslavnějších francouzských šlágrů. A pánové, nezapomeňte na kravatu!

VERONIKA UHLÍŘOVÁ