číslo 36
vychází 23. 8. 2004

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Pan Hulot ztracen v ruchu velkoměsta

Přední francouzský komik Jacques Tati (1908-1982) si pro potřeby filmování nechal postavit funkční výškovou budovu včetně přilehlých ulic, aby tak co nejsvobodněji mohl postihnout odosobněný, groteskní mumraj provázející moderní (či jen módní?) vymoženosti v architektuře i mezilidských vztazích. Jenže nákladný film Playtime, se minul účinkem - v roce 1968, kdy přišel do kin, veřejnost zajímaly jiné problémy než Tatiho trochu již starosvětská úvaha nad stavem civilizace.

Pan Hulot opět na scéněTati stejně jako Chaplin nikdy nekladl důraz na vypravěčskou vytříbenost - důležitější bylo dění zaznamenávané kamerou, zvláště neopakovatelná studie pana Hulota, nenápadného človíčka nadaného schopností vnášet zmatek všude, kde se ocitne. Zatímco v dřívějších i následných filmech (Prázdniny pana Hulota, Můj strýček, Pan Hulot jede na výstavu) se veškerá pozornost soustředila na titulní postavu, v Playtime se tato jednoznačná nasměrovanost rozplývá. Jako vždy klátivě se pohybující pan Hulot se stává jen jedním z mnoha a jen čas od času vystoupí do popředí, aby zaujal svým počínáním. V některých případech se dokonce díváme jeho očima (například když se shora pozoruje kotce nezastřešených kanceláří rozmístěných na rozlehlém podlaží) - a tehdy pocit obludného mraveniště vystupuje do popředí ještě naléhavěji.

Playtime se člení do několika kapitol, zpravidla oddělených místem dění. Všemi se proplétá americká výprava, podivující se nejen malým autíčkům, která po Paříži jezdí; Tati zde ironizuje urychlené turistické cestování bez možnosti na chvíli se zastavit a spočinout. Pan Hulot se do jedné z dívek výpravy zahledí, ale dříve než jeho platonické okouzlení dospěje k nějakému výsledku, autobus s turisty odjíždí. Režisér dokáže vykřesat gagy i z motivu dopravní zácpy, kdy Hulotův pohled na kruhový objezd s vozidly točícími se dokola asociuje nefunkčnost přetechnizované společnosti. Obrovská prosklenná letištní hala připomínající bludiště, módní byty nedostavěná restaurace - chaotické dění ve všech těchto prostředích Tati zaznamenává jakoby nezúčastněně, nehnutě, zato s úpěnlivou snahou postřehnout kdejaký detail. Průběžně do filmu vkládá i několik drobných vtípků s různými pařížskými stavbami (Eiffelova věž, Vítězný oblouk, chrám Sacre-Coeur), které se odrážejí v otevíraných okenních tabulích, ačkoli lze stěží předpokládat jejich blízkost. V těchto okamžicích Tatiho vyprávění získává jednoznačný nádech nenápadné, snad poetické, snad absurdní nadsázky. Namísto zbrklosti, pronikající do jiných jeho komedií, zde nastupují lehce načrtnuté rozpaky, ba prostoduchý údiv, pana Hulota nerozlučně provázející.

V Playtime Tati dospěl nejdále v rozbití tradičního příběhu: vyprávění vybudoval jako několik olbřímých ploch s mnoha souběžně probíhajícími ději, jako mozaiku drobných i závažnějších nehod, jichž se Hulot navzdory nejlepším úmyslům dopouští. I zásluhou kameramana Jeana Badala vznikl malý zázrak: navzdory všudepřítomným ateliérovým stavbám film dosahuje úžasné autenticity, není v něm nic, co by rušilo svou umělohmotností.

Playtime uvádí Národní filmový archiv, splácející tak letitý dluh naší distribuce, a bylo by škoda, kdyby tento snímek zůstal nepovšimnut.

JAN JAROŠ