číslo 36
vychází 23. 8. 2004

Tipy ČRo

Neděle 5. 9. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 9. září v 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 480

Na praporu bota

Potřeba obcházet zemskou hranici mohla nastat teprve tehdy, když hraniční čára přestala být vedena neurčitě "středem lesa", jak to bylo obvyklé za raného feudalismu. Takovou hranici ani obcházet nešlo, dozvídáme se ze studie historika Eduarda Maura o Kozinovi a Lomikarovi. Charakter chodské strážní služby, ale i podoba místních názvů, poloha i typický kolonizační půdorys chodských vsí i uspořádání jejich pozemků, stejně jako fakt, že na jejich území chybějí starší archeologické nálezy i románské církevní stavby, to vše ukazuje, že většina chodských vsí byla založena krátce předtím, než se objevují jejich jména v písemných pramenech - zřejmě v průběhu 13. století.

Chodové obývali v okolí Domažlic asi dvanáct vesnic. Ta číslovka není úplně spolehlivá - tím spíš, že později (a vlastně až dodneška) se mluví pouze o jedenáctce chodských obcí. Chodové střežili dvě stezky. Tu první (vedoucí přes Brod neboli Furth im Wald) chránily chodské obce Stráž, Tlumačov, Mrákov, Kyčov, Lhota a Pocinovice; druhou stezku (ta vedla přes vesnici Mnichov v Lesích, po německu Waldmünchen) měly na starosti vesnice Klenčí, Chodov, Újezd, Draženov a Postřekov. Tento systém zemských stezek a bran předpokládal ovšem nutnost jejich stálé obrany, dozvídáme se od historika Františka Roubíka: Ta obrana byla svěřována knížaty zvláštním zde usedlým strážcům, pro něž se na západní hranici až podnes zachovalo jméno Chodové, vzniklé od jejich funkce procházeti hraniční les, brániti jej ve válce a střežiti v míru, a provázeti (neboli glejtovati) cizí obchodníky od zemských hranic zemskými stezkami až do české celní pohraniční stanice.

A jsme u dalšího problému, který také patří k Chodům. Je to jejich jméno. I v něm se tápe. V roce 1557, když vypukl jeden z četných sporů o hranice mezi německou a českou stranou (šlo o pomezní hvozdy), vystupovali v tom sporu staří lidé, a ti na položenou otázku o jménu Chodů vypovídali, že mají lesy a hranice mezi knížectvím Falcem a Bavorským opatrovati a procházeti. I z té příčiny slovou oni a říkají jim Chodové, že chodí po těch mezích a procházejí.

Ve spise Pavla Stránského O státě českém se kromě jména "Chodové" mihla i přezdívka Psohlavci. A psí hlava se vyskytuje i na chodském praporci, nakresleném Mikolášem Alšem. Ve skutečnosti bylo slovo psohlavec používáno ve staré češtině jako nadávka, adresovaná Turkům. Potom tak začali Chodům říkat Němci, kteří byli poněkud znechuceni střežením českým hranic a "glejtováním" každého, kdo tudy procházel. Pro Němce to byli Hundsköpfige. Že by tedy Chodové mohli mít na svých praporcích psí hlavu, to je holý nesmysl. Způsobil to - asi vědomě - spisovatel Alois Jirásek ve svém románu Psohlavci. Jestliže však jméno "Chod" pochází od slova "choditi", tak je pochopitelné, že i jejich znak souvisel s tímto zaměstnáním. Kromě toho - boty, to byla hodnota vysoce ceněná. Kromě bot a čakany měli však Chodové na svém praporu i hvězdičky. Bylo jich 14 (prý tolik, kolik tehdy bylo chodských vesnic). Těch ovšem bylo jen 11. Spisovatel Ludvík Souček vyslovil hypotézu: že Chodové prý měli (ale opravdu "prý") ve svém znaku hvězdičky ze souhvězdí Velkého a Malého vozu, kterých je (prý) po sedmi.

JOSEF VESELÝ