číslo 36
vychází 23. 8. 2004

Titulní rozhovor

Zdeněk Matějček:
Jako pan Povondra v Čapkově Válce s mloky

Na knižním trhu je spousta publikací zahraničních autorů, které také provázejí maminky od početí přes narození dítěte až po jeho batolecí věk. Jak je vnímáte?

Vidím, že je skoro záplava překladové literatury, která je na krásném křídovém papíře s vynikajícími obrázky, což je také patřičně finančně oceněno, ale když se podíváte podrobněji na obsah, zjistíte, že je to spíš reprezentativní dekorace. Občas si ji prohlédnete, podíváte se na obrázek, ale nepřinese vám žádné velké poučení. My jsme připravili knížku výpravou skromnější, ale víc jsme dbali na obsah, abychom provázeli rodiče na radostné cestě s dítětem do života. Rád bych připomněl, že co si s dětmi užijeme, neseme si dál do života, ale konkrétní období se už nikdy nevrátí; leda s dalším dítětem, ale i s ním to bude vypadat jinak. Každé dítě je originální, svébytné a my s ním také originálně prožíváme - a byli bychom rádi, aby to byla nejhezčí cesta, kterou si užije jak dítě, tak ti, kteří jsou kolem něho.

Řeklo by se, že je stejné nebo alespoň podobné vychovávat dítě u nás nebo v zahraničí, jsou však určité tradice, na které ve výchově navazujeme?

Ano a rozdíly jsou velké. Například jak často a s čím chodí rodiče k lékařům, co se spravuje doma a na co se ptáme dětského odborníka. Dále jsou to vztahy v rodině samotné: jak dalece se účastní otec na výchově dítěte, kdo a jak se dítětem odmalička zabývá, jak si s ním hraje. Mateřské a otcovské chování je přece jenom jiné. Muž jinak bere dítě do ruky, jiným hlasem na ně mluví, jinak s ním zachází, něco jiného mu dělá na dítěti radost, něčeho jiného si všimne. Někdy babičkám běhá trochu mráz po zádech, když vidí otcovské zacházení, ale to vše náleží k životu. Babičky a dědečkové u nás patří do rodiny daleko víc než třeba ve Spojených státech nebo v některých západních zemích. Babička je vzácný člověk a dítěti nejenom mnohé dává, ale taky si s vnoučkem užije, protože se jí opakuje něco z toho, co zažila u svých dětí. Je báječné sledovat vnoučata a mnohé babičky říkají: "Já jsem si toho u svých dětí tak neužila jako teď." Na vnouče má čas a může si mnohého všimnout a dělá jí vysloveně radost, když vidí, jak se to lidské "mládě" rozvíjí, před očima se jí najednou mění: roste, žije, hýbe se a má radost ze života, dělá legraci. To je přeci krásná věc.

Jsou některé dávno neplatné, ale přesto hluboce zakořeněné tradice ve výchově v období do tří let věku dítěte?

Některé babičky si dělají zásluhu, že naučily své děti už od půl roku chodit "na hrníček". Ono se to někdy povede, ale když ne, trvá náprava uspěchaného dávání dítěte na nočník hodně dlouho. Aparát svěračů a vše, co k tomu patří, to je náležitě zralé až v období mezi rokem a patnácti měsíci života dítěte, potom jde nácvik velice rychle. Některé babičky ale sprásknou ruce a budou říkat, jak jsou ti mladí nedbalí, vždyť ony samy dávaly svoje děti na nočník už dávno. Takže určité staré praktiky napravujeme a jiné povzbuzujeme.

V čem naopak měly naše prababičky pravdu?

Například v tom, že žena by si měla užít těhotenství, neměla by se zabývat věcmi, které jí nepatří a působí jí stres. To ostatně dobře věděl už Jan Amos Komenský a je pěkné, když na to babičky upozorní mladé maminky a tatínky.

Stále se snažíte dělat osvětu, máte pocit, že padá na úrodnou půdu, jsme poučitelní?

Nemyslím si, že ta půda je nějak moc úrodná, ale nějaké to dobré semeno se na ní přece jen uchytí! Ale to zrovna nemusí být ode mne - posoudit to nedovedu. Podívám-li se však trochu zpět, musím říct, že citlivost společnosti vůči potřebám dětí se podstatně zvýšila. Už ten samotný fakt, že se o týrání, zneužívání a zanedbávání dětí vůbec mluví a že to působí veřejné pobouření, svědčí o pozitivním vývoji. Dříve se mlčelo. Úmluva o právech dítěte nám teď velice pomáhá! Chceme-li něco v péči o děti prosadit, máme na co se odvolat. V řešení problémů s dětmi se čím dál více myslí na prevenci. A když v Kontu BARIÉRY (to pomáhá lidem s jakýmkoliv postižením) posuzujeme jednou měsíčně žádosti o příspěvek a podporu, jsme často upřímně udiveni, nadšeni, ba i dojati, co dobrého dovedou dnes lidi pro děti udělat. Ne pro ty své - pro cizí a třeba neznámé, stačí, že pomoci potřebují. Škoda, že právě o tomhle dnes noviny zrovna moc nepíší.

Jedním z vašich hlavních profesních témat je problematika vývojových specifických poruch učení u dětí. Jste spokojen s tím, čeho se v této oblasti dosáhlo?

Cítím se jako pan Povondra v Čapkově Válce s mloky: byl jsem u toho od začátku. Specifické poruchy učení k nám uvedl prof. Josef Langmeier, který vyšetřoval prvního chlapce s dyslexií v roce 1952, já jsem měl příležitost vstoupit do této oblasti v roce 1954 v Dolních Počernicích. Učení o specifických poruchách se za padesát dva let od svých začátků rozrostlo do velké šíře. V Počernicích jsme měli asi během osmi let prvních sto pacientů; na základě jejich vyšetření se potom už daly dělat určité obecné závěry. První třídy pro dyslektiky byly od roku 1962 v Brně a o pár let později v Praze, čili pokrok byl velice rychlý. Dnes je, myslím, péče u nás na světové úrovni, existuje například společnost Dyslexie, jejíž členové se pravidelně scházejí. Mohu tedy říci, že jsem spokojen, je to do určité míry zadostiučinění. Samozřejmě vždycky se dá něco zlepšit, vždycky můžeme být něčím zklamáni. Někdy se stane, že učitelé nebo ředitel o dyslexii nevědí, ale to je dnes už ostuda!

Druhá oblast, které jste se hodně věnoval a věnujete, jsou opuštěné děti a náhradní rodiny. Jak se proměnila tato problematika a jste i tady spokojen s tím, co se udělalo?

To je vlastně druhý začátek: už v padesátých letech se u nás tvořily dětské domovy; tedy ony fungovaly i předtím, ale najednou do nich začalo přicházet hodně dětí a my jsme sledovali jejich vývoj. Po několika letech jsme měli v rukou dost materiálu, abychom mohli dokázat, že dětský domov není pro děti dobrý. Vzniklo tehdy hnutí za rehabilitaci rodiny, které bylo proti tzv. kolektivní péči. V tom jsme měli primát, ne sice světový, ale mezi socialistickými zeměmi. Čili opět to vedlo k něčemu dobrému a představte si, že už v roce 1964 jsme měli nový zákon o rodině, který znovu postavil rodinu na první místo mezi výchovnými institucemi, což přineslo možnost obnovit náhradní rodinnou péči. Pěstounská péče byla u nás zrušena v roce 1950 a znovu zavedena, myslím, v roce 1974. Tehdy už ale existovala SOS dětská vesnička a na větší obrátky se rozbíhala adopce. Dnešní pěstounská péče má několik forem, jsou o ní publikace, fungují sdružení pěstounů i těch, kteří jim pomáhají. Opět je to pro mě osobně určité zadostiučinění, je v tom nesmírný pokrok.

Nedávno jste se právě v souvislosti s opuštěnými dětmi zabýval takzvanou resiliencí. O co se přesně jedná?

Málo srozumitelný termín v angličtině vyjadřuje vlastnost hmoty vrátit se do původního stavu poté, co byla nějak stlačena nebo postižena. Představte si gumu, kterou zmáčknete a ona se zase vrátí do původního tvaru. Přeneseno do psychologie znamená resilience příznivý vývoj člověka za nepříznivých podmínek. Je to odolnost osobnosti vůči okolnostem, které jiného člověka poškodí, ublíží mu a špatně ho formují. Ten, kdo je schopen resilience, dovede zastavit špatné vlivy, umí se jim vnitřně bránit, postavit se jim a dokonce je obrátit v dobré. Tento jev je tu od věků do věků, známe už dlouho takové lidi, jenomže teď dostala tato zvláštní vlastnost odborný název, poněvadž se dá do jisté míry i studovat a je možné o ní říci něco podstatnějšího než jen obecný lidský odhad.

Společně s dalšími psychology jste prováděli speciální výzkumy s dětmi z dětských domovů a vesniček SOS. Dnes jsou tyto děti dospělí třicátníci, jak prožívají svůj život?

Vyšetřili jsme na šedesát dětí z dětských domovů, sto padesát z vesniček SOS a skoro stejně tolik dětí z individuální pěstounské péče. Z těch, co procházely dětskými domovy, se přibližně třicet procent vyrovná se životem aspoň tak, že nejsou nápadné. Většinou se to týká žen: nejsou uzavřené, ani rozvedené, mají děti atd. U dětí, které prošly náhradní rodinnou péčí, tedy vesničkami a pěstounskou individuální péčí, patří do této charakteristiky dvě třetiny, což se blíží sedmdesáti procentům. To je velký rozdíl.

Náhradní rodina tedy může pomoci dítěti dostat se z některých nepříjemných situací, překonat je a obrátit je v dobré. Jsou ještě nějaké další faktory přispívající k resilienci?

Děti, které dopadly ve výzkumu dobře, dokázaly přijmout náhradní rodinu za vlastní a našly si v ní své místo. Je zajímavé, jak brzy se objeví slova mamka, mamča. Druhým podstatným faktorem je škola. Děti, které v náhradních rodinách projdou zvláštní školou, dopadnou v životě docela dobře; pro nás překvapivě dobře. Z toho je vidět, jak se dá překonat určitý handicap slabší inteligence citovým vztahem v rodině a povzbudivým postojem. Na třetím místě je schopnost zamilovat se: když v dospělosti lidé najdou toho pravého, vytvoří velice stabilní rodinu, kterou žena dokonce až zbožňuje. Ukázalo se ale také, jak velkou funkci mají sourozenci, nikoli nutně pokrevně příbuzní. Společný život s dalšími dětmi v rodině dává určitou sílu. U některých dětí jsme zaznamenali, že byly vedeny v duchu řekl bych křesťanském, náboženství a víra hrály nezpochybnitelnou roli, daly jim životní oporu. Z výzkumu vychází, že záleží na mnoha činitelích, které jsem vyjmenoval, ale podstatné je, že resilience závisí na osobě samotné, na dítěti. Jeden chlapec to krásně vyjádřil slovy: "Víte, to musíte mít určitou vstřícnost." Ano, je to něco, čím vyjdeme vstříc osudu.

Z čeho tedy vychází ona vstřícnost, kde se bere?

To je trochu záhada. Je jistě nějak geneticky podmíněna, poněvadž některé děti mají sociální inteligenci a dovedou se zachovat lépe než jiné. Lámeme si s tím hlavu v poradenské službě, ve které jsem už víc než padesát let, a upřímně řečeno, nevíme toho mnoho. Povzbuzujeme rodiče (zvlášť, když je nějaká obtíž), aby si všímali, co dítě udělá dobře, za co je mohou pochválit, aby povzbudili jakýkoliv náznak snahy a nečekali až na dobrý výkon. A jsou další taktiky, které se nám velice vyplácejí, například když dítě dokáže ovládat samo sebe. Podporujeme tedy cvičení, aby děti ovládaly sebe tělesně, a povzbuzujeme rodiče, především otce, aby s dětmi cvičili. Další věc je vést děti k práci, za kterou je můžeme pochválit. Práce má i sociální efekt a pěkné je, když navíc udělá někomu radost, pomůže druhým. Mám hluboce za to, že když se s tím začne v rodině od předškolního věku, tak to velice povzbudí sociální inteligenci. A to je nakonec ta resilience.

Přinesl jste si do svých výzkumů a praxe psychologa něco konkrétního ze svého dětství?

Jako dítě jsem prý byl tvrdohlavý, měl jsem přísného otce, který byl statný, rozhodný a stačilo, aby se podíval, ani nemusel zvednout hlas a už jsme s bratrem věděli, kde jsou hranice naší činnosti. A přesto prý i kdyby mě "zabil", neudělal jsem něco, co jsem nechtěl udělat. Moje rodina o mně říká, že mi to zůstalo, ale já si to o sobě teď nemyslím. Byl jsem dítě tak trochu ubrečené, víc věcí se mě dotklo, dojalo, takže možná mám proto větší pochopení pro děti, které jsou úzkostné. Můj bratr byl po vnější stránce tvrdší, ale na druhé straně myslím, že byl na mnohé věci citlivější nežli já. Některé životní zkušenosti jsem přijímal tvrdě a bez vnitřních problémů. Vnější zdání někdy klame.

Odmalička jste kulhal, ovlivnilo vás to také v profesionálním přístupu k některým dětem?

Ano, to je zásadní věc. Mám vrozenou luxaci kyčelního kloubu, která se vícekrát spravovala, čili jsem si užil po této stránce dost. Znamenalo to, že jsem se nemohl ostatním dětem tak docela vyrovnat, venkovští kluci jsou dosti náročná parta a musíte se pěkně ohánět, abyste obstáli. Projevilo se to u mě později, všiml si toho až pan farář Molnár, který k nám přicházel vyučovat evangelické náboženství, a bylo svým způsobem už pozdě na to, aby se s tím dalo něco dělat. Ještě mi nebylo pět let, když začaly operace, které byly pro mě velkým trápením: nožičky se roztahovaly a sádrovaly, jezdili jsme s maminou do Prahy a zas zpátky do Kladrub nad Labem, kde jsem vyrůstal ve státním hřebčíně. Do života jsem si odnesl toto poznamenání, ale taky vědomí, že se handicap dá překonat. Na jedné straně jsem se učil, jak potíže snášet, a na druhé, jak je překonávat a nacházet si cesty, jak určitý nedostatek vyrovnat jiným způsobem, jinými formami.

Byl jste psychologem i doma při výchově svých dětí: jaké měly dětství, jakým jste byl otcem?

Těžko soudit, tady by bylo na místě zeptat se jich. Myslím, že jsem nenapodobil svého otce, to není v mé povaze. Nebyl jsem tak přísný, ale přeci jenom jsem na děti měl nějaké nároky; nemyslím však, že by si musely stěžovat, že jsme je do něčeho nutili. Rozhodujícím činitelem v naší rodině byla moje žena, nedělám si iluze, že jsem byl ve své rodině velkým psychologem a zákonodárcem.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto ZUZANA TRANKOVSKÁ