číslo 37
vychází 30. 8. 2004

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

O přetékání pohárů

Kariérní story někdejší komunistické mlátičky, později kultivované do podoby Pavla Přibyla, naštěstí bývalého šéfa úřadu vlády, patří ke kauzám, kdy přetékají poháry po kraj naplněné. K těm, které křiví ústa a lámou vaz. Ale v absurditě posledních měsíců nebyl pan Přibyl tou naší českou hanbou největší. Povážlivější než neschopnost jeho sebereflexe byly reakce z vládních křesel.

Tak třeba paní ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Vyřkla v této souvislosti několik pozoruhodných výroků. Cituji přesně: Nemyslím, že by musel odcházet, každý má nějakou minulost. Konec citátu. Paní ministryně má pravdu: každý si nějakou tu minulost nese sebou. Háček je však v tom, že spousta lidí v této zemi má minulost odlišnou od minulosti pana Přibyla, či paní ministryně. V době působení elitní roty komunistického ministerstva vnitra se totiž prodíraly životem tisíce lidí, kteří si nezavdali. Kteří se mohli ozbrojit jen tichým opovržením k devótním straníkům, vyžírkům a vyčůránkům. Věděli tenkrát, že jejich zbraní v tom nerovném soupeření je jedině čistý štít. Žili potichu a vzdorně a byli každodenně trestáni. Dělali podřadnou práci, kádrováci je měli zařazené ve zvláštních deskách a jejich naděje na jakýkoliv služební postup byly mizivé. Jejich děti se nedostávaly na školy, nedostávali devizové přísliby na dovolenou v Jugoslávii a byli předmětem zvýšeného zájmu fízlů. Nebyli to disidenti. Neměli ambice a možnosti náš šílený kolaborující prosovětský systém zbourat. Ale uměli udržet si vědomí obyčejné poctivosti. Nesedli na vějičky a do partaje nevlezli. Byli ve fabrikách, ve školách, v dolech a na statcích i v nemocnicích, které dnes vy, paní ministryně, řídíte. Pokud se toho dožili, tak celkem logicky odmítají axiomy o jakési celonárodní, kolektivní vině. A budou vám, jako poctiví bojovníci s větrnými mlýny říkat - nás z toho vynechejte. Nepřijmou falešné tvrzení tak fedrované v poslední době těmi, kteří nemají čisté svědomí: všichni jsme v tom byli namočeni, všichni máme máslo na hlavě, každý v tom nějak jel, každý máme nějakou minulost.

Minulost paní ministryně je podobná minulosti pana Přibyla v tom, že oba byli ctitelé komunistické strany. Paní ministryně si svou partajnost jedním šmahem omluvila. Opět cituji přesně: Já byla v KSČ hodně let a nikomu jsem nic neudělala. Konec citátu. I tady se paní ministryně mýlí. Ublížila. Ve svém kariérním postupu využívala, ať vědomě či nevědomě, své partajní příslušnosti, což znamenalo ty ostatní, ty opovrhované bezpartijní zašlapávat do hlíny a dělat z nich občany druhé kategorie. Navíc ničila morální zdraví národa tím, že svůj každodenní stranický oportunismus deklarovala za všední způsob života.

Alespoň trochu studu, paní ministryně, alespoň trochu studu. Je osvobozující. Ani Komunistická strana Československa nenese kolektivní vinu. Ti z vašich bývalých soukmenovců, kteří si prodělali vlastní vnitřní lidské pokání, se vrátili mezi slušné lidi.

JAROMÍR ŠTĚTINA