číslo 37
vychází 30. 8. 2004

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

(Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava)

Z míčovny

Nedávné olympiády se účastnily kromě sportovců také četné míče a míčky. Meruny, pumlíče a balony se výrazně podílely i na uplynulých prázdninách: rejdily po trávě, skákaly na plážích, pleskaly ve vodě. Ať už se uplatňuje oddychově, divácky nebo profesionálně, míč se stal součástí naší existence. Je čímsi magickým. Jak by ne, když jeho původ je - aspoň podle mého názoru - nadpozemský.

Představuji si, že Bůh sedmého dne odpočíval, díval se z nebe dolů na zelené trávníky, a tu si uvědomil, že přece jen na něco zapomněl. Stvořil ještě míč. Nijak tím neporušil nedělní odpočinek, naopak. Míč patří k volnému času. Bůh jím obdařil lidstvo pro potěchu, ale zároveň i v naději, že v nejrůznějších hrách bude lidi vzájemně sbližovat. Většinou tomu tak je, až na výjimky z rodu těch, kdy jeden fotbalista ukousl druhému ucho.

Nikdo neví, jak ten úplně první míč vypadal. Třeba nebyl fotbalový, nýbrž házenkářský. Nebo tenisový. Případně šišatý ragbyový. Eventuálně úplně jiný. Nevylučuji, že mohlo jít i o camrál. Potlouk. Nebo o zlatonku. Tedy o některý z míčů používaných ve hře famfrpál, známé z příběhů o Harry Potterovi.

Možná tím úplně prvním míčem byl obyčejný hadrák. Jako kluk jsem měl kamaráda, který ho dokázal vyrobit. Byl tak na nejlepší cestě, aby se stal slavným fotbalistou nebo trenérem. Právě hadrák býval na počátku kariéry těchto borců. Patřil k nim i legendární trenér Jaroslav Vejvoda. Neméně legendární Ota Pavel o něm napsal, že jako školák dělal nejlepší hadráky. A že Vejvodova máma už neměla doma jedinou starší punčochu:

"Nacpal do punčochy hadry, udělal kouli, zbytek punčochy přehnul zpátky, pak ještě jednou, dvakrát až šestkrát a konec sešil. Jak prošoupali jeden obal, nožem to ušmikli a váleli dál. Týdně hrávali třicet hodin."

Tolik hodin jsem v dětství fotbalu nevěnoval, ale i tak jich bylo dost. Není tedy divu, že při školním výletě do Prahy jsem byl zvědavý na Pražský hrad; učitel nám řekl, že je tam i rozlehlá Míčovna. Bohužel byla zavřená; asi tam soudruhu prezidentovi zrovna nafukovali míče.

Vždycky jsem pookřál, když v nějaké knize byla řeč o "kulatém nesmyslu". V raném věku jsem si užíval při četbě Klapzubovy jedenáctky i Mužů v offsidu. Ovšem už dávno předtím mě v předškolním věku v divadélku oslovil Míček Flíček. V dospělosti jsem pak objevil míč dokonce i ve Vaňorného překladu Homérova eposu Odysseia. Ve VI. zpěvu o Odysseovi je tam zmínka, že služky a králova dcera "tančíce hrály si s míčem".

V dávných časech se míče vyráběly ze zvířecích blan. V průběhu staletí byly zdokonalovány. Pro jejich kvalitu se používalo někdy i překvapivých metod. Tak například ve Florencii byly v 16. století míče vystříkávány zevnitř vínem. Aby byly náležitě pevné. Vývoj různých technologií dospěl zatím až k nejnovějším balonům Roteiro a k módnímu dětskému plochému "zázračnému" míči pro děti. Ale už teď určitě vymýšlí někdo nějakou další vyfikundaci.

Různé druhy míčů se uplatňují při bezpočtu her. Někdy i jinak než v minulosti. Tak například při jedné z původních verzí tenisu se nepoužívaly rakety; míček byl odpalován dlaní. Chtělo by se říct jauvajs, jauvajs, ale naši předkové zřejmě něco vydrželi.

Není zaznamenáno, jakou rychlostí mohla lidská dlaň vyslat míček na jeho dráhu. V tenisovém dávnověku ještě neexistovaly přístroje, které by něco takového dokázaly vyhodnotit. Tedy něco jako radary, jichž používají policisté k tomu, aby nám automobilistům s gustem sdělili, že jsme překročili dovolenou rychlost. Rychlost tenisového míčku neupravuje žádná vyhláška, takže pořád roste a roste. O letošních Velikonocích přinesly agentury zprávu, že tenista Roddick vyslal míček ze své rakety vskutku raketovou rychlostí: 240 km za hodinu. Stal se tak držitelem momentálního světového rekordu.

Pro srovnání připojuji ještě rychlostní rekordy míčů a míčků v některých jiných sportech. Údaje jsou opět v kilometrech za hodinu: Volejbal - 105, fotbal - 142, stolní tenis - 170, squash - 233, badminton - 260, golf - 274. Největší fofr je spojen s pelotou: 302 km/hod.

Rychlost však nemusí být rekordní, a přesto může způsobit trable. V regionálních Obzorech Kutnohorska jsem četl následující zprávu s titulkem Míčem do hlavy:

"Žák jedné z kutnohorských ZŠ při hodině tělesné výchovy míčem zasáhl učitelku, jež při pádu utrpěla další zranění nárazem do kovové konstrukce. Policie čin šetří jako podezření z přestupku proti občanskému soužití - ovšem pokud se přestupku dopustí osoba mladší 15 let, policie musí případ odložit."

Domnívám se, že Pán Bůh se na nás občas překvapeně dívá, co všechno s tím jeho vynálezem a kolem jeho vynálezu provádíme. Někdy žasne. Někdy se baví. Někdy trne, někdy se směje. Někdy se možná i diví - spolu s Ondřejem Neffem, který po portugalském mistrovství v kopané uvedl v časopise Mosty, že "jsme u vytržení z toho, že někdo dopraví dokulata ušitý kus kůže někam do branky".

Doufám však, že Pán Bůh nelituje toho, co stvořil. A když se někdy možná zlobí, tak je to určitě jen na oko. S pochopením. Jako například ve chvíli, kdy někdo z hráčů střílí penaltu - a kopne mu ji (tedy Pánu Bohu) do oken.

Pro fotbalového fandu může mít cenu dokonce i takový míč, tedy takříkajíc neúspěšný. Stává se symbolem soupeřovy spálené šance. Svědčí o tom osud míče, který kapitán anglické fotbalové reprezentace David Beckham odpálil do hlediště při neproměněné penaltě ve čtvrtfinále Euro 2004 proti Portugalsku. Divák, který se toho míče zmocnil, se rozhodl ho prodat v internetové aukci. Nabídka jednoho z mnoha vážných zájemců se vyšplhala až do výše 2,8 milionu euro!

Troufám si odhadnout, že tím zájemcem nebyl Angličan.