číslo 37
vychází 30. 8. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Srpnové rozjímání

"Jak poznám, že komunismus padl? Až si Epštajn bude v televizi na Silvestra zašívat hubu," říkával režisér Tomáš Vorel a myslel tím proslulé číslo svého kamaráda z divadla Sklep Milana Šteindlera, v němž dochází k pantomimickému šití úst. Byla to doba hloupých televizních komedií, doba, v níž jsme jezdili na vodu a pod hučící masou vody v jezech spiklenecky řvali "Smrt komunismu!". Byla to doba, kdy kolovala ilegální nahrávka Havlovy hry Audience, v níž s Pavlem Landovským účinkoval sám autor. "A Bohdalku znáš?"... Pamatujete?

Ne že by dnes hloupé televizní komedie neexistovaly. Ale máme daleko větší možnosti alternativní zábavy, a tak to tolik nevadí. Epštajn už si svou zašívací premiéru odbyl dávno a teď zase v klidu točí filmy. Pod jezy už nemusíme jenom proto, abychom tam mohli svobodně vyřvávat své názory. Ale...

Možná je to jen náhoda, kdo ví: 21. srpna jsem při přetáčení videokazety s dceřinným oblíbeným dokumentem o tučňácích narazila na pořad Jak na to. Jiřina Bohdalová v něm právě seznamovala diváky s domácností Pavla Landovského. Dozvěděli jsme se, co tento oblíbený herec rád jí, poznali jeho milou mladou paní... Dcera protestovala, tučňáci jsou přece jen o dost zajímavější, ale já si chtěla počkat, zda náhodou nedorazí na oběd ještě Václav Havel s Dášou. Nepřišli. Zato večerní zprávy nám pak přinesly velkou novinu: Pavel Přibyl, nedemokratický šéf úřadu naší demokraticky zvolené vlády, podlehl tlaku veřejnosti a odstoupil ze své funkce.

Jedenadvacátý srpen pomalu končil. Už jsem jich prožila docela dost. Den po mých čtvrtých narozeninách přišly spřátelené armády, den po svých šestých narozeninách jsem zjistila, že zatímco já se do školy těším, rodiče si zoufají, protože teď si teprve budou muset dávat pozor, co říkají, když máme tu normalizaci. Den po svých dvacátých narozeninách jsem coby sekretářka televizního oddělení skladby programu spolu s kolegy trnula, jestli soudruzi nevyšťourají z co nejneutrálnějšího pořadu přece jen nějaký ten jinotaj.

Den po svých čtyřicátých narozeninách jsem sice mohla být ráda, že už nemusím řvát pod jezem, ale moc veselo mi stejně nebylo.

RENATA JAROŠOVÁ