číslo 37
vychází 30. 8. 2004

Titulní rozhovor

Babí léto skupiny Marsyas

Zazlívali vám kolegové vaši poněkud prodlouženou mateřskou dovolenou?

Myslím, že to někteří nikdy úplně nepochopili. Dokonce i můj syn mi onehdy řekl: Ale mami, to ses na mě nemusela tak soustředit! Dobrý ne? Ale já ničeho nelituju, po sedmnácti letech jsem měla další dítě a chtěla jsem si ho vypiplat - tak jako dceru, které je dneska už přes třicet. Zvlášť v první polovině devadesátých let jsem proto musela muziku obětovat, dělala jsem manažerku a produkční, v těch oborech mám za sebou neskutečné věci, o kterých ani dneska nemůžu mluvit, protože by tomu nikdo nevěřil.

V sestavě obnovené skupiny Marsyas je hned několik velmi renomovaných a vytížených muzikantů: Pavel Skála, Jaroslav Nejezchleba, Jiří Charypar. Všichni jsou současně členy dalších seskupení - budete asi jen obtížně slaďovat termíny. Je pro výše zmíněné působení v Marsyas prioritou?

Pro některé z nich asi Marsyas nebude tím hlavním a dávat dohromady koncerty bude taky složité. Ale na to máme lidi. Já se takovými věcmi vůbec nezabývám, já chci s těmi kluky hrát - ostatní ať zařídí někdo jiný.

Jak se vám vůbec daří "ukočírovat" v kapele tolik individualit, přimět je, aby vás brali jako tu zásadní osobnost?

Nikdy jsem nikomu nedávala příliš najevo, že bych měla být tou určující osobností, i když to tak zpravidla bylo. A za druhé: Já si všech kolegů v kapele vážila a vážím, hraju s každým z nich spoustu let, dobře se známe. Důležité je jenom dohodnout se.

Poměrně překvapivé je, že jste do obnovené formace přizvala i Jiřího Vondráčka, který sice v Marsyas kdysi nahradil Oskara Petra, ale s muzikou neměl řadu let moc společného. Nezapomněl hrát a zpívat?

To rozhodně ne. Jirka je muzikant tělem i duší. Navíc je to příjemný člověk. Pokračování Marsyas byl jeho nápad. Takové návrhy padly v minulosti už párkrát, ale já se na to nikdy necítila. Jirka však dokázal přesvědčit další bývalé členy Marsyas a dokonce zařídil i výběrové album u Supraphonu. V tu chvíli mi bylo jasné, že musím začít psát nové písničky. Protože když se vydá deska, je třeba začít koncertovat. A na koncertech nemůžete hrát jen staré věci.

To album, o kterém jste mluvila, se jmenuje MARSYAS 1978-2004, spíš než o klasický výběr nejúspěšnějších nahrávek však jde o reedici alba Kousek přízně, jediné desky, kterou s Marsyas natočil právě Vondráček, doplněnou o pár kousků z dalších tří desek.

Není vůbec podstatné, z jaké desky je tam nejvíc písniček. Podstatná je tam jediná píseň - Země Bójů, s vročením 2004. Tu jsme natočili už s Jirkou Vondráčkem, je naším odrazovým můstkem.

Bude se tedy nový repertoár odvíjet v podobném stylu?

Země Bójů je líbezná písnička, která chytne za srdce, třebaže v textu je dost pochmurná. Nová tvorba Marsyas by ale měla být rytmičtější, rockovější.

K nejdůležitějším a také zakládajícím členům Marsyas patřil také Oskar Petr, nyní úspěšný sólově. Jeho jste v procesu "reinkarnace" skupiny neoslovila?

Samozřejmě, že jsem o tom uvažovala. Od smrti Petra Kalandry jsme s Oskarem mockrát mluvili o tom, že by bylo dobré zase zkusit spolupracovat. Když ale Oskar natáčel své sólové album Fabrica Atomica, dost mě překvapilo, že mě o výpomoc nepožádal, nechtěl ani, abych mu na desku nazpívala vokály. Prostě ho to nenapadlo, nevím proč. Uvědomila jsem si, že o práci se mnou a s Marsyas asi moc nestojí, že má svou kapelu, což vždycky chtěl, a že ty dvě party můžou existovat vedle sebe. Tak jako před lety, když Oskar od Marsyas odešel k Jazz Q Martina Kratochvíla.

Oskar Petr vzápětí po odchodu do Jazz Q emigroval do Spojených států. Co myslíte, jak by vypadala muzika skupiny Marsyas, pokud byste tehdy pokračovali v původním triu?

To bych jen spekulovala. Když Oskar utekl, napsal mi z Ameriky dopis, abychom s Petrem Kalandrou okamžitě přijeli, měl pocit, že by Marsyas mohli Kalifornii prorazit, že by nás tam mohli brát jako pokračovatele Crosby, Stills, Nash & Young a podobných souborů. Dejme tomu, že to byla pravda, ráda bych tomu věřila. Ale jak by, kdyby... To jsou vážně pouze spekulace.

O emigraci jste tedy tenkrát neuvažovala?

To jsem rodičům nemohla udělat. Zvláště tátovi. Navíc mi přibližně v té době onemocněla máma a já si neuměla představit, že bych ji tu s otcem nechala. A když jsem se pak provdala a měla první dítě, bylo už téma emigrace zcela tabu.

Váš otec pro vás zřejmě hodně znamenal - prý byl i schopným muzikantem?

Můj táta byl báječný člověk, vedle toho, že ovládal sedm jazyků, miloval hudbu a dá se říci, že mě k ní přivedl - naučil mě třeba hrát na kytaru. Sám hrál na všechno možné, byl dobrým pianistou i hráčem na akordeon, nesnášel jen housle. Ze všech nástrojů nejlíp ale hrál na foukací harmoniku. U nás doma si dokonce několikrát zahrál i s Petrem Kalandrou, který platil za skvělého harmonikáře. Táta mu ale nadával, že hraje špatně. Petr hrál na foukačku dylanovsky, což táta neuznával, pro něj to bylo málo. Říkal, že takoví harmonikáři se jen snaží zakrýt, že na ten nástroj ve skutečnosti neumí.

Film Jana Hřebejka Pupendo před pár lety opět "objevil" píseň Zmrzlinář z první desky Marsyas. Ta skladba vám musela být vždycky blízká, v dětství jste přece chtěla být zmrzlinářkou.

Je pravda, že jako holka jsem nějakou dobu chtěla prodávat zmrzlinu, ale jen proto, že zmrzlinářka mého dětství mě a sestru hrozně šidila na kopečcích. Já si sice přesně pamatuju, jak se ta paní jmenovala, ale vzpomínám na ni jako na babu P. - nebudu ji po letech udávat... Ta ženská si vždycky sedla k těm kovovým trychtýřům a tak dlouho s nimi čarovala a čarovala, až jsme měli poloviční porce. Tuhle jsem o babě P. vyprávěla sestře a ona prý, jaké hlouposti si z dětství pamatuju. Jenže pro mě je to klíčová věc: Krást se prostě nemá.

Ve filmu Pupendo jste si i zahrála - postavu Vlastičky. Tak se vám po letech splnil další holčičí sen: být herečkou. Přitahuje vás ta profese dodnes?

Nesmírně, kdepak zmrzlinářkou, chtěla jsem být herečkou. Jediné, co mi na filmování vadí, je, že se natáčení některých scén donekonečna opakuje. Ale snad ještě víc mě zlobí, že se to často nedělá kvůli výkonu herce, ale kvůli osvětlovači, zvukaři, zkrátka komukoli jinému. Když natáčíte písničku, taky se může stát, že budete něco nesčetněkrát opakovat, ale jen proto, že selžete vy jako muzikant.

Máte radši práci ve studiu nebo živé zpívání, koncerty, publikum?

Dlouho jsem upřednostňovala zpívání před lidmi. Až v roce 1985, kdy jsme s Michalem Pavlíčkem natáčeli mé sólové elpíčko Rány, mi došlo, co všechno se dá ve studiu udělat, namíchat, zjistila jsem, že můžete prostřednictvím techniky určit náladu nahrávky. A dneska se zase po letech těším na lidi, na koncerty. Moje známá mi řekla: Ty přijdeš na pódium a zkrásníš! Jestli je to pravda, tak budu před lidi chodit pořád!

Jak se po letech díváte právě na Rány, podle mínění mnoha posluchačů i kritiků jednu z nejlepších českých desek osmdesátých let?

Hodně lidí tvrdí, že to album předběhlo dobu. Nevím, ale myslím, že já i Michal Pavlíček jsme se na tom projektu hodně naučili. Už jsem mluvila o svých objevech v nahrávacím studiu. Ale naše spolupráce byla přínosem i pro Michala. Desku jsme točili krátce předtím, než založil kapelu Stromboli. Jsem přesvědčena, že kdyby se mnou to album nedělal, neuměl by pro Stromboli napsat písničky, do té doby byl spíš na takové ty zvukové plochy, bloky. Jeden druhému jsme zkrátka něco dali, to je vždycky fajn.

Album Rány prý vznikalo v rozhlase - je to tak?

Ano, natáčeli jsme v rozhlasovém "Áčku" s Pavlem Petříkem, nesmírně ochotným zvukařem. V Supraphonu nám totiž řekli, že studio nám mohou poskytnout až za rok, jenže my měli materiál a chuť pracovat. Točili jsme třeba ve čtyři ráno, přes den jsem dodělávala texty, prostě v jakoukoli denní i noční hodinu jsme se musela koncentrovat. Dokonce se o téhle šílené práci dozvěděli i lidé, kteří zasedali v textových komisích, a byli na nás pak hodní. Snad prvně v životě jsem nemusela svoje texty před vydáním desky obhajovat.

Někteří lidé mají dnes tendenci tvrdit, že textové komise byly pro umělce jakýmisi "poradními orgány". Zkuste tedy mladším čtenářům vysvětlit, o co vlastně šlo.

K textovým komisím čas od času chodila každá kapela, která hrála na veřejnosti. Vysvětlovaly se tam jisté formulace v textech a podobně. V komisích často zasedali lidé, kteří by stále něco zakazovali. Mnohdy se tam udály legrační situace. Jednou se nás zeptali: Tak soudruzi, co čtete? Zatímco si celá kapela začala vymýšlet nějaké nesmysly, Petr Kalandra zcela nevinným hlasem odvětil: Pes, přítel člověka. Lidé z té komise si nás pamatovali ještě po letech - Marsyas byla pro ně ta kapela, v níž jsou čtenáři časopisu Pes, přítel člověka. Dlužno dodat, že Petr tu odpověď vůbec nemyslel jako vtip.

Když už jsme tak hluboko v minulosti - jaké vlastně byly vaše muzikantské začátky? Kdy přišlo to rozhodnutí stát se zpěvačkou?

Pro muziku jsem se definitivně rozhodla po absolvování gymnázia, tedy v době, kdy už jsem věděla, že něco umím a že si musím vydělat peníze na to, abych si mohla dovolit platit svou učitelku zpěvu. A to se mi podařilo. Paní profesorka bydlela nedaleko od bytu mých rodičů, chodívala jsem k ní ráda, naučila mě základům práce s hlasem, dýchání a podobně. Jednou se přišla podívat i na můj koncert, hráli jsme tehdy v kulturáku na Smíchově. Po koncertě jsem od ní dostala kytici s vizitkou Zuzana Michnová z Otradovic - ona si pořád dělala legraci, že jsem potomkem Adama Michny.

Co vaše děti - inklinují ke zpěvu, k muzice?

Když bylo mé dceři Zuzaně asi šest let, dospěla jsem k názoru, že každé dítě by se mělo aspoň nějaký čas učit hrát na klavír. Na inzerát jsem sehnala piano a Zuzka na něj opravdu několik let hrála. Dospěla až k takové závěrečné předváděčce, kterou zvládla, ale pak se mi rozbrečela na rameni a řekla, že už hrát nechce, že jí těch pár let stačilo. A já to respektovala, nechala jsem rozhodnutí na ní. Asi opravdu stačí, když děti přimějeme k tomu, aby zvládly základy - pak se samy rozhodnou. I když, ten klavír jsme měli doma ještě asi tři roky, co kdyby... Pak jsem ho prodala. Máme malý byt.

Synovi se ale mohl hodit.

Mohl, ale dnes už máme doma piano elektrické, které zabere míň místa. Jenže ani to on asi potřebovat nebude, co se týče muziky, miluje techno. Pouštěl to celé léto na chalupě.

To jste asi neměla radost.

Já vám něco řeknu: mně se to líbí! Ať si o té muzice myslí kdo chce, co chce, mně se líbí. Asi mám hudbu tak ráda, že si i v tomhle stylu najdu něco hezkého. Jiná věc je, že ani ze syna asi muzikant nebude. Dcera už v jeho věku hrála na kytaru - jenže chodila s klukem, který hrál líp, takže kytaru nechala plavat.

Oficiální koncertní návrat Marsyas se uskuteční 18. září v rámci tradiční akce Babí léto v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde bude vaše skupina jednou z hlavních hvězd. Záměrem pořadatelů tohoto festivalu je přispívat k boření bariér mezi takzvaně zdravými a psychicky postiženými lidmi. Dotýká se vás to téma?

Můj kamarád, malíř Pepa Vyleťal, říkával, že každý, kdo na téhle zeměkouli něco znamená, má něco společného s psychiatrem nebo psychologem. A říkával to už za minulého režimu, kdy návštěva psychologa nebo psychiatra člověka téměř zdiskreditovala. Dnes už víme, že to je jinak, že vyhledat takového odborníka je normální. Například mou nejdůvěrnější kamarádkou je právě psycholožka. V Bohnicích jsem ještě nezpívala, ale těším se. Idea té akce je nádherná.

Název festivalu - Babí léto - zní v souvislosti s Marsyas i trochu symbolicky. Skupina byla založena před více než 30 lety, ale to ještě neznamená, že je čas vlézt si ke kamnům...

To je pravda, kapela se dnes nalézá tak ve třetí čtvrtině své dráhy. Máme ještě spoustu času.

MILAN ŠEFL

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ