číslo 38
vychází 6. 9. 2004

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Kdyby žil Karel Kryl...

Onou zkouškou míním paralelní průběh mediálních ohlasů nedávného výročí okupace naší země a morální aféry, vzniklé pragmatickým dosazením představitele policejní moci totalitního režimu na vysoký post ve vládě režimu demokratického. Pro některé z nás je režim jako režim, zdá se. Odněkud z hloubi dějinné ignorance tehdy zároveň vyvstávaly i hlasy lidí velmi mladých, zato však s volebním právem, kteří - byvše médii dotázáni na rok osmašedesátý, povětšinou ani netušili, oč v něm šlo. Právě tito lidé, oddělivší se od historie - a míním tím politiky speciálně, pragmatiky obecně, mladé lidi případ od případu, a mladé pragmatické politiky výhradně - totiž svou indolencí zapříčinili stav, v němž "šaškovsko-kritická" role básníků a písničkářů Krylova typu ztratila svůj dosah, ohlas a tedy i význam. Postarali se o to zjevně úspěšně, neboť vskutku žijeme v čase, kdy se umělecká metafora stala nečitelnou masám i politikům, zatímco argumenty politických nemravů jsou až brutálně blbé, asi jako rána obuškem do hlavy jinak smýšlející.

Výročí nevýročí, mám to od domu kousek, a tak jsem si zašel na pražský svatomarkétský hřbitov, kde je Karel Kryl pohřben. A kde kousek od něj odpočívá od svého horlení proti mravnímu úpadku českého národa i básník Ivan Diviš. A do třetice té symbolicky záhrobní nepoddajnosti: kde jsem ve svých osmnácti letech poprvé zažil projev účinné spolupráce veřejných i tajných policejních složek, snažících se odradit občany od účasti na pohřbu filosofa Jana Patočky. Neodrazených občanů bylo tehdy málo, asi tolik, jako při nedávné demonstraci před sídlem vlády proti podobnému také-policistovi. Tentokrát už ovšem nebylo čeho se bát, přesto se zdálo, že národu je do nebe volající nehoráznost lhostejná, stejně jako většině současné elity mediálně prověřených umělců s názory průběžně loajálními, průběžně flexibilními.

A tak mne přitom napadlo: Kdyby žil Karel Kryl, co bychom si s ním počali? A kde by se on sám uplatnil? Vždyť kdyby ztratil své publikum, nevybral by si ani ze současné nabídky zaměstnání, v níž je sice vzneseno mnoho požadavků na flexibilitu a loajalitu, o dobrém charakteru však ani zmínky. A jsme-li u současných měřítek, nebyl by zřejmě uznán ani za člověka kreativního...

Ale třeba národ ke Karlu Krylovi zase jednou doroste, jako k němu nakrátko dorostl v onom osmašedesátém a snad i v devětaosmdesátém. Neboť pravda je pomalá, a nejen v měřítku historie. Všimli jste si toho někdy? Přinejmenším o to pomalejší, oč rychlejší bývá lež...

JAROSLAV VANČA