číslo 38
vychází 6. 9. 2004

Tipy ČRo

Pondělí 13. 9. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 3.03 hodin

Odkud připutovaly naše geny?

Poslem, který nám osvětluje příbuzenské vazby a jenž byl přenášen z generace na generaci doslova uvnitř těl našich předků, je DNA. Každá z molekul této dědičné hmoty odkazuje na cestu v prostoru a čase, již urazili potomci každé z pramatek. V Meteoru naposledy nahlížíme do knihy Bryana Sykese Sedm dcer Eviných.

Každá molekula kyslíku, která do těla přichází při dýchání, musí být zpracována podle návodu, jejž nám předali naši předkové. To je samo o sobě dosti pevným poutem s nimi. Avšak trasa, po níž k nám tyto geny od našich předků doputovaly, má zvláštní význam, neboť sleduje stejnou cestu jako vztah mezi matkou a dítětem. Jsou to živí svědkové kolotoče bolesti, péče a vytrvalé lásky, který začíná vždy, když se narodí další dítě. Po tisíce generací jsou neseny tajemnou podstatou ženského principu. Toto propojení není zas tak zjevné, neboť žijeme ve světě, který je ovládán historií a genealogií založenou na mužské linii.

Pomáhal jsem, vypráví prof. B. Sykes, najít lidem na základě analýzy DNA genetické spojení s jejich předky. Většinou nemají o exotických výpravách zaznamenaných v jejich DNA ani tušení. Např. jedna učitelka na základní škole v Edinburghu nese ve své DNA nezaměnitelnou polynéskou sekvenci. Zná svou rodinnou historii alespoň dvě stě let do minulosti, ale vůbec netuší, jak se k ní mohl tento exotický kousek DNA z druhého konce světa dostat. Ale nějak se tam prostě dostal. Jaké příběhy by nám mohl vyprávět o jižních mořích? Je to stopa po tahitské princezně, která se zamilovala do pohledného kapitána některé z lodí, nebo po otrocích zachycených Araby na pobřeží Madagaskaru?

V naší DNA je takových tajemných cest zaznamenáno mnohem více: u rybářů z Norska a severního Skotska se pravidelně objevuje typicky korejská sekvence. Jeden farmář ze Sommersetu nese v sobě nepochybně africkou sekvenci - snad ji tam zanechali římští otroci z nedalekého Bathu. Jistý knihkupec z Manchesteru disponuje tak podivnou sekvencí, že nejpravděpodobnější DNA bychom našli až u Australců v Queenslandu.

Dva rybáři žijící na jednom ostrově u západního pobřeží Skotska mají velmi podivné sekvence, o nichž jsem si zprvu myslel, že by mohly být blízce příbuzné. Oni dva však o nějakém příbuzenském vztahu neměli ani potuchy. Jak se k nám dostávalo stále více sekvencí z Evropy i ze zbytku světa, našli jsme mnohem podobnější sekvence k sekvencím obou mužů - jednu v Portugalsku a druhou ve Finsku. Ona portugalská sekvence se podobala několika sekvencím z Jižní Ameriky, ta finská zase vzorkům ze Sibiře. Ti dva rybáři tedy nakonec příbuzní byli, ale jen přes společného sibiřského předka. Jedna větev se vydala ze Sibiře podél pobřeží Severního ledového oceánu do Skandinávie a potom, možná na palubě vikingské lodi, do západního Skotska. Druhá větev přešla přes Behringovu úžinu do Ameriky a její členové pokračovali až do Brazílie. Po nějaké době, zřejmě poté, co se Brazílie stala portugalskou kolonií, se nějaká žena nesoucí tento kus DNA přeplavila přes Atlantik do Portugalska, odkud se dostala nějak do Skotska. Obě cesty tak nakonec, poté, co protichůdnými směry obkroužily zeměkouli, skončily na jednom malém ostrůvku. Podobné historky ukazují, jak nesmyslná je z biologického pohledu jakákoli rasová klasifikace.

(bi)