číslo 38
vychází 6. 9. 2004

Titulní rozhovor

Jiří Stivín:
Nejlepší inspirace
je termín

Ale zaznamenala jsem kolem vašeho jmenování nějaký rozruch, o co šlo?

Jistě, když mám být něčeho patron, musím vědět, co to je, proto jsem si vzal všechny podklady, pročetl je a trochu mě popudilo, že tam jsou jen notoricky známá výročí. Zjistil jsem, že je v tom roce spousta dalších výročí, o kterých jakoby nikdo nic neví, tak to jsem trošku kritizoval. A také nepoměr v uvádění autorů. Jedni, při vší úctě a obdivu, se hrají neustále. Ostatní tedy zřejmě nestojí za nic, maximálně za jednu skladbu, když už mají to výročí. No a narazil jsem.

Vás se to dotýkalo osobně?

Ale ne, já jsem to bral obecně. Mě se jen dotklo, že když byl vypsaný grant, řada z nás to nevěděla, protože jsme právě nesledovali všechny noviny. Říkal jsem, že by snad vyhlašovatelé také měli mít povědomí o tom, kdo jak muziku dělá a kdo stojí za to, aby byl grantován. Můj spoluhráč a organizátor jazzových akcí kontrabasista Ali Haurand, který žije v německém Viersenu, dostává od města dopisy s dotazy, kam a kdy mu mají poslat peníze na jeho aktivity, aniž by o cokoliv žádal. To asi u nás ještě dlouho nebude možné při způsobu zacházení s veřejnými financemi.

Jak se vůbec daří jazzu v Čechách?

Jazzu se daří pořád stejně, díky turistům je v klubech vždy dost lidí a čeští jazzmani jsou docela zdatní. Ale to byli vždycky.

Kolik jazzových klubů tady asi je?

Teď docela přesně nevím, ale brzy po revoluci bylo jen v Praze asi patnáct nebo dvacet klubů, kde se každý večer hrál jazz. To není ani v New Yorku! Nikde na světě nehrají každý večer živý jazz. Maximálně v pátek a v sobotu, kdy se počítá s tím, že přijdou lidi. Jinak jen diskotéky. A tady se hraje živý jazz denně!

Jak je to možné?

Protože čeští jazzmani hrají rádi a hrají levně. Vždyť my hrajeme vlastně za stejné peníze jako za bolševika, protože si chceme zahrát. Samozřejmě někde na festivalu je to něco jiného, ale tady hrajeme skoro zadarmo. Je to i komunikativní záležitost, jazzoví muzikanti se spolu rádi vidí a rádi si spolu zahrají. A docela dobré jsou i amatérské kapely.

Takže jazzem se nezbohatne?

Já neznám nikoho, kdo by si jazzem vydělal nějak moc peněz. Samozřejmě něco jiného je Chick Corea nebo Miles Davis, ale jinak: Když má někdo hrát dobře jazz, musí ho hrát hlavně proto, že ho to baví a je rád, že má šanci. A proto platí taková zákonitost: My dobře víme, že to stejně chceš dělat, tak ti ani nemusíme moc platit. Jazz nikdy nebyl komerční záležitost. Když ho chcete poslouchat, musíte být zticha, nemůžete si při tom povídat. Ani mě nepřekvapuje, že většině mladých lidí jazz nic neříká a že je dnes v módě techno. Při tom duc duc duc na sebe lidi řvou a nikomu to nevadí. Ale jazz musíte poslouchat, jinak je to pro vás rámus, který ruší.

Nenapadlo vás napsat muzikál?

Dostal jsem nedávno nabídku upravit muzikálově Baladu pro banditu. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale rychle mi došlo, že mě to nějak neoslovuje. Proč bych měl předělávat a upravovat písničky, které už někdo napsal, navíc žijící autor pan Štědroň, tak jsem to vrátil. Nějak mi to nesedělo. Já mám spíš ideál dát dohromady muziku a obrazy, vizuální záležitosti mě baví. Ale muzikál v klasickém smyslu slova? Ne. Od toho jsou tady jiní.

Vizuální umění - filmový a televizní obraz - je vaší původní, na FAMU vystudovanou profesí.

No právě. Dělám už koncerty pro děti, kde používám video. Pouštím jim k hudbě obrázky, třeba Šímu, Salvadora Dalího, nemusí vidět jen mě, jak pískám. Nedávno jsem v umělecké radě Pražského jara navrhl, že bychom mohli uvažovat o spojení hudby a vizuálních vjemů, ale tvrdě jsem narazil. Stejně si ale myslím, že jednou něco takového přijde. Nezměníme fakt, že mladí lidé jsou vychováni vizuálně, je jim to bližší. Já vůbec nejsem proti klasickým koncertům klasické hudby, sám je dělám, ale myslím, že to není jediná cesta.

Viděl jste operu Nagano?

Byl jsem na generálce a šel jsem tam s pocitem, že to bude malér. Čekal jsem šílený pokus, který si hraje na umění. Ale je to obráceně. Nemůžete ovšem čekat operu, jak ji znáte. Tady hudba jen slouží Duškovu nápadu udělat si legraci ze společnosti, která se opájí hokejem a podobnými věcmi. Například čtvrt hodiny v posilovně hokejisti s umělými svaly dělají "uch frch buch, frš buch duch" a teď si to představte v Národním divadle! K tomu orchestr Národního divadla a obecenstvo, které řve smíchy. Říká se, že česká mentalita je spojení Mistra Jana Husa se Švejkem. My bojujeme za různé pravdy, ale vzápětí si z nich děláme vtipy. V Naganu si děláme legraci sami ze sebe a to je pro nás typické. Málokde na Zemi dovedou pochopit, že si můžeme dělat legraci sami ze sebe. Jenže díky tomu jsme asi leccos přežili. Je to taková naše zvláštní deviza.

Takže jste se bavil?

Ohromně. Je to švejkovina, ale také jsem si vzpomněl na Formanův film Muž na Měsíci. Tam si také - když chcete - dokážete najít mezi trapasy a legrací docela vážné věci, které lidem dojdou až mnohem později a možná ani Forman to původně tak nemyslel.

Před prázdninami jsem se zájmem sledovala, jak mnozí z nás, kteří prohlašují, že nesledují televizi a když, tak jen zprávy a dokumenty a Novu už vůbec ne, najednou věděli, kdo je Aneta, Šárka a ostatní finalisté Superstar.

Jak vy jste na tom s televizí a vnímáním její moci?

Já mám takovou teorii, že s dostatkem financí lze udělat mediální hvězdu z domovnice. Každý den před zprávami jí nechat bouchnout pytlíkem do kamery a za měsíc s ní vyprodám Lucernu. Všichni se na ni půjdou podívat, když ji znají z televize.

Ale ti finalisté, alespoň někteří, zpívali dobře. Navíc bylo zajímavé, jak diváci v show komerční televize zvolili vítězkou dívku, která vůbec nezapadá do obrazu popových zpěvaček a zábavných pořadů.

Asi je to jedna cesta, jak současnou komerci trochu oživit. Při veškeré úctě ke stálicím, už dlouho se nic nového nestalo. V hudbě obecně se vlastně od sedmdesátých let nic nestalo. Když někomu pustím jazzovou nebo moderní funky kapelu, diví se, kdo to je - nějaká nová bezvadná kapela? Vůbec je nenapadne, že je to třicet let stará muzika. Když vznikne něco nového, bývají to návraty ke starým písničkám.

Čím to je?

Protože už všechno bylo. Lépe než Streisandová těžko někdo zazpívá, lépe než Parker na saxofon nikdo nezahraje a můžeme vyjmenovat další. Vedle nich všichni něco opakují a napodobují. Čeká se na nějakého génia a ten zase určitě přijde. V každém století jsou na celém světě dva, tři, kteří muziku posunou dál. Možná někdo přijde třeba s jiným využitím syntetizátorů, než je napodobování hudby a podobných možností je víc.

Jak se daří vašemu Centru pro improvizaci v umění ve Všenorech?

Koncem května jsme měli už asi patnácté setkání. Přijelo kolem čtyřiceti účastníků a atmosféra byla jako vždy velmi uvolněná. Je to místo, kde si v pěti dílnách - hudební, výtvarné, divadelní, pohybové a multimediální - mohou nadšení lidé vyzkoušet, co v nich je. Mohou se kreativně projevit v čemkoliv a k tomu si půjčit vše, co můj depozitář nabízí. Pod dohledem poradců - spolutvůrců - se hraje, maluje, tančí, natáčí na kameru, fotí, co se fotí, hned se tam tiskne. Setkání běží dva dny a na konci všechno zhodnotíme, uděláme malou soutěž a tak. Nikdy nepřipravuju dopředu přesný program, ten vyjde z lidí, kteří přijedou. Měli jsme tam i dudáka nebo raritu - hráče na pilu, přijíždějí houslisté, klavíristé, dechaři, někdy už profesionálové, ale nejvíc děti kolem patnácti let a studenti, kteří si chtějí trošku otevřít obzory.

Přihlásit se může kdokoliv?

Jistě, bez ohledu na věk a čím méně je odborně vzdělán, tím je to pro něj lepší. Profesionálové už jsou většinou seškatulkovaní a to je pro improvizaci to nejhorší. Při praktikování běžných výchovných postupů, které se přenášejí z generace na generaci, se schopnost k improvizaci dokonale utlumí nebo přímo zahubí. Adeptům se vtlouká do hlavy: Dokud neumíš něco perfektně, neumíš dobře řemeslo, profesi, nemůžeš si nic vymýšlet. Jenže talentovaní už mají něco v sobě a chtějí a potřebují rovnou tvořit. Jasně, že zpočátku neprofesně, ale potřebují na něco přijít sami. Ti netalentovaní se vydřou, stanou se z nich quasi profesionálové a nic moc zajímavého nevyplodí.

Vy sám jste skvělý improvizátor v hudbě. V životě také?

Přiměřeně. Nějaký řád člověk mít musí. Ale miluju třeba živé vysílání, když se přesně neví, co se stane. I v televizi se raději dívám na živé přenosy - právě proto, že na někoho může spadnout lampa nebo mu upadne mikrofon a nikdo s tím nic neudělá. To má kouzlo.

Učit na konzervatoři by vás netěšilo?

Učil jsem na konzervatoři, ale nechal jsem toho, protože jsem tam nenašel, co jsem chtěl. Já jsem bojoval o zobcovou flétnu jako o seriózní nástroj, bohužel se to nepodařilo.

Jak vy jste začínal s hudbou? Do dvaceti let jste se jí - pokud vím - intenzivně nevěnoval, začal jste tedy naplno už jako dospělý?

Jako dítě jsem začal hrát na housle, ale ne proto, že by mě k tomu někdo tlačil, ale protože se mi líbilo nosit futrál. Připadalo mi, že už to něco znamená, když jdu po ulici s futrálem. Chodil jsem asi tři roky k panu profesorovi Žlábkovi a děsně mě to nebavilo. Ale vydřel mě tak, že když vezmu do ruky housle, vypadám jako houslista. (smích) Zahrál bych i nějakou etudu. Jenže po houslích jsem na hudbu zanevřel, ve škole jsem chodil do skauta a sportoval. Začal jsem zase hrát, až když jsem chodil na FAMU.

Lákalo vás filmování?

Já jsem po maturitě nevěděl, co se sebou, tak jsem šel na Barrandov dělat rekvizitáře. Tam jsem začal fotit, protože moje sestra Zuzana mi z prvního honoráře koupila foťák. Bavilo mě to, seznámil jsem se s kameramany a už to bylo. Ale teprve na FAMU jsem se opravdově zbláznil do muziky. Při studiu umělecké školy máte štěstí, že je čas na tvůrčí činnost, takže jsem se víc než filmování doma sám věnoval cvičení na hudební nástroje. Měl jsem štěstí, že když jsem něco začal, dost mi to šlo, takže jsem zvládl FAMU i hudbu. Studijní typ jsem tedy nebyl, na lékaře bych asi studovat nemohl, ale tvůrčí ano.

Dá se tedy říct, že jste důkazem opaku tvrzení, že pokud se na hudební nástroj nezačne pilně cvičit už od dětství, později už to nejde?

To záleží na tom, na který nástroj a jakou hudbu chci hrát. Třeba Iva Bittová začala na housle až v těhotenství, ale většina starších začátečníků už nemá dost času na cvičení. Kdo ale opravdu chce a má talent, může začít kdykoliv. Je to otázka momentu nejvyšší naléhavosti.

Po absolutoriu na FAMU jste tedy ještě seriózně vystudoval hudbu.

Na flétnu mě učil Milan Munclinger a potom Jiří Válek, což bylo to nejlepší, co mne potkalo. Jazz jsem se učil u Karla Velebného a v Royal Academy of Music v Londýně a skladbu na AMU.

Váš tatínek byl vynálezce, máte po něm zálibu v technice? Prý si sám děláte desky, dokonce i obaly na desky.

No jéžiš, já mám kompletní studio, většinu desek jsem si udělal sám. Sice bych radši měl někoho, kdo by se o studio staral, ale každý chce hodně peněz a kde je vzít... Takže to mám na triku sám.

Máte široký záběr. Zřejmě si umíte všechno dobře zorganizovat.

Myslím, že to byl Duke Ellington, kdo řekl, že nejlepší inspirace je termín. Tak podle toho já žiju. Proto někdy nechávám práci programově na poslední chvíli. Už mockrát jsem zkoušel začít s předstihem, ale to člověk nic pořádného nevymyslí. Mám v sobě takové hodinky, které cvaknou, když je tak akorát čas začít a ještě to stihnout. Možná to je tím, že jsem nebyl k pravidelnému řádu vychovaný. Třeba Antonín Dvořák vždy napsal asi sto taktů a pak šel na procházku. A dělal to pravidelně. Něco takového bych docela rád uměl. Vím, že v roce je několik věcí, které by se pravidelně měly stát a co se děje mezi tím, to nechávám pánubohu. Co přijde, přijde, co nepřijde,  nepřijde.

IVANA TETOUROVÁ

Foto JARMILA KUTOVÁ