číslo 39
vychází 13. 9. 2004

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

To hlavní

Stále jen čtu a čtu, říkal mi jeden můj přítel, nazývejme ho třeba Míša Stránský. Přečtu desítky zpráv a článků v novinách, poslouchám rádio a dívám se na televizi, říkal, tam všude jsou úžasně zajímavé věci, ale pořád mám pocit, že to není ono, že musím číst dál a čekat na něco zásadnějšího, na to hlavní.

Některé věci si dokonce i zapisuji, říkal, jsou tak neuvěřitelné, že bych nechtěl, abych na ně po čase zapomněl a úplně se ztratily. Chceš, přečtu ti pár úryvků za poslední půlrok, bude se ti to určitě líbit. Tak třeba tady: Pandy se v Číně opět rozmnožily. Možná že je předtím jen špatně spočítali. V Rusku úplatní soudci osvobodili šest vrahů novináře Ch., protože to chtěl Putin.

Jak vidíš, říkal, píšu si všechno s vlastním komentářem, můžeš mít na to jiný názor. A dál: Zvířata se dostávají k lidským obydlím v Praze, na Petříně jsou lišky, divočáci na fotbalových hřištích a kamzíci se pohybují v Krči v nemocničním areálu. Sto padesát tisíc aut projede denně kolem mě, asi kilometr a půl nebo dva od mé hlavy, po Jižní spojce. To musí zanechat stopy, ne? V Etiopii žije muž, který krmí každou noc hyeny. Chodí jich za ním asi třicet a berou si z jeho ruky kousky masa. Měl při krmení s sebou i kočku. V Iráku zabili premiéra Sálima. Zabil ho Salám Higazí. Sálim byl spisovatel a myslím i filozof. Vidíš, to už mi úplně vypadlo z hlavy. Kdo si dnes vzpomene na nějakého premiéra Sálima? A je to ani ne půl roku. Mám číst dál? Tak dobrá, věděl jsem, že tě to chytne.

V Missouri najednou zmizelo jezero. Otevřela se puklina a voda odtekla do středu Země. Symfonií Z Nového světa nadchl Antonín Dvořák Ameriku tak, že byl jeho portrét vybrán do série karet na cigaretových obalech. Promiň, to se k dnešku nevztahuje, poznamenal jsem si to asi při sledování nějakého televizního dokumentu. Ale tady, podívej, to je lepší: Ten příběh s Kadyrovem má dramatické rozměry, zapsal jsem si zase. Achmad Kadyrov, čečenský prezident byl zavražděn při atentátu, zřejmě členy ochranky, které velel jeho syn Ramzan. To je přece jako z antického dramatu nebo ze Shakespeara. Syn a otec. A syn už je známý tím, že unáší politiky, odpůrce, zavírá jejich rodiny, stejně jako to dělali římští císařové, mučí lidi. A druhá postava - můj zápis ze stejného dne: Milorad Lukovič, zvaný Legija, vrah Djindjiče. Jaké to jsou podivné osobnosti našich současných dějin! Dál. Ve městě Santiago de Compostela se rozhodli zbořit pomník svatého Jakuba, aby neuráželi muslimy. Svatý Jakub je totiž zobrazen, jak bojuje s Maury.

Tady je ještě jednou Antonín Dvořák, podívej, řekl Míša Stránský a ukazoval mi další ze zápisů, které pořizuje z takzvaných médií. Dvořák s Vrchlickým jeli vlakem do Vídně, četl, protože je císař František Josef I. jmenoval do Horní komory. Když jeli kolem Brna, řekl Vrchlický, který se díval z okna vlaku: "Kachny!" Dál už Dvořáka, který přemýšlel patrně o nějakém hudebním nápadu, nerušil. A Dvořák na nádraží ve Vídni, když vystupovali, řekl jenom: "Byly to čejky." A pak už nic. V parlamentu se ten den jednalo o smlouvě s Hondurasem. Dvořák tam byl jednou a naposledy. Hned pod tím mám zápis o Izraelci Mordechajovi V., kterého pustili z vězení, kde seděl za to, že prozradil jaderné tajemství, řekl. Nachytal se na agentku, která se teď bojí, že se jí pomstí. Bylo jí tehdy dvacet šest a teď je jí přes čtyřicet. Mordechaj V. ale nevěří, že ho udala a pořád ji miluje.

Čtu v novinách i poučné články, například o filozofických knihách. Tady dejme tomu něco o Descartovi. Jeden novinář ve své stati cituje Karla Kosíka, který napsal: "Moderní technika a věda... je důsledkem filozofie Descartovy." Tak to tedy ne, poznamenal jsem si. Cožpak by mohl jeden filozof změnit svět? To žádný člověk nedokázal, jen bůh. Půda pro tento vývoj, ústící v dnešní katastrofický stav světa, byla připravena - to píše už zase ten novinář. Duch slábne, lidstvo hloupne, protože jsme v období, kterému indická filozofie a mytologie říká kalijuga, věk temna, bezduchovost. Je to možná věk temna, řekl Míša Stránský, ale když pročítáš půl roku staré záznamy, pořízené z novin, z rádia nebo z televize, je to zábavné, ne? Čím neuvěřitelnější, tím skutečnější, až na toho Dvořáka. Nebo ti připadá taky neuvěřitelný?

Mezi všemi těmi zprávami, články, dokumentárními fakty a informacemi je určitý rozdíl. Děje, které popisují, se odehrávají někdy blíž a někdy dál, občas i v hodně vzdálené zemi. Vystupují v nich lidé známí, známější nebo zase úplně neznámí. Ale jedno mají společné. Na každou ze zpráv je možné dříve či později zapomenout, ba stoprocentně vždycky úplně vypadnou z paměti, a když vám je nikdo nepřipomene, jako by neexistovaly. Nebo si snad ještě někdo vzpomíná na třináctý březen? Je to půl roku. Madrid, 190 mrtvých, 911 dní po 11. září 2001. A Američané zapisují: 9/11. Taková hezká mnemotechnická pomůcka! A Španělsko prý už nikdy nebude jako dřív. Z hromadných vražd se stala klišé, nikdo neví proč.

Samozřejmě, že musím Míšovi vysvětlit, proč se toto děje, aspoň se pokusit o jisté objasnění. Pomohu si přitom taky článkem z novin (jak jinak!) o knize Martina Heideggera Věda, technika a zamyšlení, která právě vyšla. Naše slepá ulička, ve které jsme se ocitli, má jakéhosi společného jmenovatele, kterému Heidegger říká "Gestell" a filozof Jan Patočka tento pojem vykládá jako bagr, hrnoucí všechno, v čem žijeme, před sebou. V chapadle bagru je si všechno rovno, ať je to člověk nebo cokoliv jiného.

Před lety jsem četl knížky Maxe Picarda, v nichž jsem našel téměř stejné vysvětlení - Člověk na útěku, Hitler v nás. Jeho výklad blížící se katastrofy se týkal přímo médií. Když může existovat něco takového, jako je ilustrovaný časopis, vysvětloval Picard (volně parafrázuji), kde na první straně je snímek herečky, na druhé straně rozhovor s předsedou vlády, reportáž z pekárny a hned vedle popis sportovního utkání a někde dál recept na pečené kuře, jistě se do této chaotické změti může nenápadně vmísit i Adolf Hitler - a nikdo si toho ani nevšimne.

To je naše doba. Všechno je nám k dispozici. Listujeme novinami a časopisy a stále čekáme, kdy narazíme na to hlavní.

PETR KOUDELKA