číslo
39
vychází 13. 9. 2004
Rozhlasová publicistika
FONOGRAM
I když ve dvacátých a třicátých letech minulého století byly v Československu natáčeny na gramodesky především hlasy pražských interpretů populární hudby, zachovaly se i četné nahrávky mimopražských umělců. Tento výlet do historie populární hudby je věnován osudům a nahrávkám jednoho kdysi velice oblíbeného brněnského divadelního umělce. Posluchači ČRo 2 - Praha si mohou některé z písniček v jeho podání poslechnout v úterý 21. září krátce po 21. hodině.
Jan Purkrábek na gramodeskách
Populární brněnský herec, konferenciér, operetní zpěvák, divadelní režisér a od poloviny dvacátých let též kabaretní komik Jan Purkrábek se narodil 25. února 1878 v Českém Brodě. Ve svém rodišti vychodil obecní a měšťanskou školu a poté nastoupil do zaměstnání ke státní dráze ve Vídni. Později přešel do Prahy, kde se začal učit zpěvu u Jana Ludvíka Lukese (mezi další žáky tohoto významného emeritního tenoristy a prvního sbormistra pěveckého sboru Hlahol patřili mj. B. Benoni a M. Klánová-Panznerová). V té době se již Purkrábek kromě působení v různých pěveckých spolcích věnoval ochotnicky též divadlu.
V
roce 1905 odešel Purkrábek ze státních služeb a zahájil svou profesionální
hereckou dráhu u divadelní společnosti Josefa Faltyse. Před tím, než v roce
1909 nastoupil do trvalého angažmá v brněnském Národním divadle, účinkoval
ještě v divadelních společnostech Elišky Zöllnerové, Aloise Janovského a
operní, operetní a činoherní společnosti Františka Laciny. Tento posledně
jmenovaný herec a režisér poprvé nastoupil jako ředitel brněnského ND již v
roce 1898, podruhé byl pak angažován v letech 1909-1913. Pro toto druhé
angažmá si Lacina s sebou přivedl i většinu členů své společnosti, včetně
Purkrábka.
Na první brněnské scéně vytvořil Purkrábek za celu dobu svého působení více než 400 úloh v operetě, opeře, baletu a činohře. Režíroval zde tři desítky operet a hudebních komedií a úzce spolupracoval s tehdejším šéfem tamějšího operetního souboru Oldřichem Novým.
Od konce dvacátých let začal Purkrábek vystupovat také v zábavných pořadech brněnského rozhlasu (do té doby jim kraloval jeho herecký a pěvecký kolega Valentin Šindler se svou figurkou Stréčka Křópala) a zhruba ve stejné době začal účinkovat v několika brněnských kabaretních scénách s repertoárem kupletů a komických scén.
Z let 1929-1931 také pochází několik desítek gramofonových snímků, na nichž Purkrábek přednáší sólově nebo společně se svým hereckým kolegou tenoristou a režisérem brněnského Národního divadla Karlem Kosinou kabaretní popěvky, kuplety i dobové šlágry. Tyto gramodesky se natáčely buď v Brně (jako doprovodný orchestr účinkovala vojenská kapela pod řízením kapelníka Františka Zity) nebo ve Vídni za doprovodu Jazzového orchestru Polydor (tedy firemního nahrávacího souboru kapelníka Josepha Snagy). Rakouská pobočka německé gramofonové společnosti Deutsche Grammophon tyto snímky lisovala ve Vídni na svou exportní etiketu Polydor v řadě objednacích čísel T 40000 vyhrazené pro český repertoár.
Obsahově se tyto snímky nijak nelišily od dobových nahrávek jiných českých komiků a zpěváků - texty nevynalézavých melodií těchto popěvků reagovaly na nástup moderních tanců (kuplet Černošský nesmysl), využívaly ke zvukomalebným parodiím zamoření češtiny zkomolenými německými výrazy přetrvávajícími v ní z doby rakousko-uherské monarchie, či její obohacování o nově přebírané anglicismy (Jak se kde zpívá). Přinášely též scénky a výstupy z prostředí společenské periferie, pouťových atrakcí nebo svérázně pojednané výjevy z manželského života (Šplechty z průjezdu, Tlampač před cirkusem, Dej to koště z ruky). Za brněnský ohlas tehdy právě vrcholící popularity dialogů dvojice Spejbla s Hurvínkem v podání profesora Josefa Skupy pak můžeme označit Purkrábkovo pojetí rozhovoru přitroublého otce s vykutáleným synkem ze scénky Otcovské starosti.
U některých těchto kupletů čerpal Purkrábek (nebo nějaký jeho "manažér", který je pro něj vybíral či upravoval) ze zásoby (dobou již několikanásobně prověřené) kabaretních popěvků, které od konce devatenáctého století přebírali či skládali a poté nahrávali na gramodesky komici starší generace, jakými byli například Josef Šváb-Malostranský nebo Ludvík Ratolístka. Z řady těchto nenápaditých a často nevtipných (maximálně dvojsmyslně vypointovaných) scének ovšem výrazně vyčnívá úchvatný výstup s názvem Holky z periferie, pod kterým je jako autor podepsána jistá paní Remundová. Dvě dívky prostšího rozumu se ve své konverzaci navzájem trumfují údernými replikami - některé z nich nepochybně stojí za doslovnou citaci: La, la la la - ta Micka pukne vztekem, až uvidí, že mám zase nové šaty. Chm, voni sice nejsou nové, to je přešitý ze starší sestry, ale na potvoru Micce řeknu, že mi je koupil Lojza. Aha - támhle už jde, ta vopice. Kráčí jako pavián. - Servus! Neumřela vám nynko babička, že máš zase na sobě ňákej ten přešitej kvantl? Ale na tvou kostru je trochu velkej. - Ty seš ale husa, Micko! To je ouplně nový kvádro! A koupil mi ho Lojzek, náhodou! - Prosim tě, jen to do mě neval tak horký! Dyk von je přece už šest mónatů v lapáku! - No-no-no - to nevadí! Ale heč, abys věděla: nám se voprskala dneska koza a budeme mít kůzlata! - Pcha, to je toho! My si je koupíme za hotový prachy a nebudem prskat, a je to! A když si se chtěla vynášet s těma tvejma hadrama: počum sem, koukej! To čučíš, co? - Pche! To já mám zase úplně nový kalhotky - takovýhle, holka! To je čistý hedvábí! - A héč, já mám zase novou podprsenku, s kytičkama, štrykovanejma! A podvazkovej pás! - No-no, fujtajbl: že se kapánek nestydíš, se tu vysvlíkni do naha, ty nestydo! - A co by né? Já můžu, já sem se včera celá koupala, abys věděla! - To je toho, ty pejcho! To já jsem se koupala už před půl rokem! - Já vím, já vím, ale v neckách, po prádle! To my se koupeme dycinky v lázních! - To je toho! My zase chodíme každou neděli do hospody a pijeme pivo! A náš tatíček je vždycky namazanej! - To lžeš! Protože náš taťulínek taky chodí každou neděli do hospody a vašeho fotra ještě namazanýho neviděl. Tak se moc nechlub! - Že mluvíš: váš fotr našeho tatíčka nikdy nemoh vidět namazanýho, protože váš nic nesnese a je dycinky nalitej moc spíš, než náš! Po chvilce podobných vzájemných invektiv jedna z dívek uzavírá hovor vítězným konstatováním: Proč mě provokýruješ, dyž ti huba na mojí študýrovanost nestačí? Navíc pak sděluje, že se bude vdávat - vezme si bohatého pána a bude s ním mít dvojčata! Dočká se triumfální odpovědi: To je toho! To já budu mít trojčata, a ještě za svobodna, heč!
Kouzlo nechtěného přinášejí gramodesky s nahrávkami reklamních textů, jimiž Purkrábek počátkem třicátých let propagoval elektromotory značky Svet: dozvídáme se z nich například, že díky elektromotoru této značky již není třeba hnojůvku ručně vyvážet, neb elektromotor Svet ovládá celý svět, on udělá vše hravě, co lidem leží v hlavě.
Jan Purkrábek se také mihl v několika českých filmech: v roce 1922 si zahrál tchána O. Nového v komedii Neznámá kráska (interiérové scény tohoto filmu byly natáčené přímo na jevišti brněnského divadla Varieté) a v roce 1925 hrál po boku Valentina Šindlera v komedii Pepánek Nezdara - oba tyto němé filmy režíroval Přemysl Pražský. V roce 1937 si Purkrábek zahrál ještě postavu majitele kolotoče ve filmu pro děti Ztratila se Bílá paní. Zemřel 19. listopadu 1954.
GABRIEL GÖSSEL
Příště: Melodie z českých filmů roku 1936
Obrazové materiály c Fr. Purkrábek Estate