číslo 39
vychází 13. 9. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 20. 9. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Poselství z vesmíru stále vzrušuje

Legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea (1968) změnila pojetí filmů o letech do vesmíru. Vstoupila do nich přemýšlivost a artistní preciznost. Dospěly. Vesmírnou odyseu jsme kdysi mohli spatřit na plátně, kde její omamná úchvatnost nejlépe vynikla, před osmi lety uvedla Česká televize její dabovanou verzi. Nyní film, v němž se ostatně mluví velice střídmě, provázejí české podtitulky.

Prolog vyprávění zasadil Stanley Kubrick do šerého dávnověku, kdy opičí předkové člověka naleznou mohutnou černou desku, znenadání se tyčící vedle jejich doupěte. A divák je okamžitě vtažen do magie vyprávění, když tuto část provázejí dunivé úvodní takty Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra. Přizpůsobení střihové skladby hudebním rytmům je obdivuhodné - a vrcholí v proslulém "kosmickém baletu", kdy za doprovodu valčíku Na krásném modrém Dunaji sledujeme majestátní plavbu mohutného kosmického korábu. To se již nacházíme v blízké budoucnosti. Lidstvo zvládlo kosmické lety a nález téže tajemné desky na odvrácené straně Měsíce udá základní směrnice pro let, který by mohl odhalit dráždivé tajemství, kdo nás vlastně pozoruje.

Jenže režiséra Stanleye Kubricka (a také Arthura C. Clarka jako spoluautora filmu) nezajímá prostoduše dobrodružné vyprávění. Hledá jinou jistotu. Jednak se orientuje na bezmála filozofující úvahy o problémech soužití s vyspělou technikou (to je ostatně motiv, který pronikl i do dalších filmů, třeba do Vetřelce či nejnověji Já, robot), jednak načrtává bezmála surrealistickou vizi kontaktu, který jako by plnil snad podvědomá přání a snad zacházel ještě dál. Detailní pohled na lidské embryo patří k dalším pověstným záběrům.

Kubrick užil špičkovou trikovou techniku, kterou ovšem nechce šokovat, naopak má vzbudit dojem naprosté běžnosti a samozřejmosti. Proto se zříká jakýchkoli laciných atrakcí, jakými jsou zběsilé honičky a přestřelky ve Hvězdných válkách a jejich následovnících. Zdůrazňuje meditativnost celého projektu - a jako takovou bychom měli Vesmírnou odyseu přijímat.

JAN JAROŠ

Úterý 21. 9. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Legenda Sleepy Hollow

Vzdělaný, zcestovalý, leč poněkud ustrašený a trochu i pokrytecký Ichabod Crane přijede do vesničky Sleepy Hollow a začne se ucházet hned o dvě věci: o místo učitele na zdejší škole a o ruku krásné dcery bohatého farmáře Van Tassela. Jenže do stejné dívky je zamilovaný i sympatický mladý kovář Brom. Tak začíná příběh, v němž se kromě soupeřících smrtelníků dostanou ke slovu i hrdinové místních pověstí. Ta nejstrašidelnější vypráví o ďábelském bezhlavém jezdci, který za měsíčních nocí vstává z hrobu a hledá svou hlavu...

Středa 22. 9. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

I v Polsku pomáhala nevinným maskovaná šarže

Vojenský lékař Kwiatkowski, který přežil válečné útrapy, marně žádá o propuštění do civilu. Jeho osudy se vyvinou jinak: poté, co zbije opilého sovětského důstojníka, který obtěžoval jeho milenku, se pohotově vydává za ještě důležitější šarží, která má navíc kontakty s ruskou tajnou službou. Jenže drze stvořená nepravá identita vede k netušeným následkům, když Kwiatkowski coby "mocné zvíře" přislíbí pomoc utrápené ženě, jejíž syn úpí ve vězení. Opatří si potřebné hvězdičky na uniformu i spolehlivé spolupracovníky (včetně švejkovsky laděného pobočníka Dudka) a vyrazí do akce.

To ještě netuší, že jeho důmyslné podvodnické kousky rozvíří těsně poválečné poměry, kdy se komunisté chystají převzít moc a neváhají proti svým protivníkům užít i brutální násilí. Kresba politického pozadí je pravda dosti tezovitá, režisér Kazimierz Kutz rozvíjí svého druhu kopnikiádu, i když titulní hrdina hájí ani ne tak zájmy své, jako se snaží pomáhat bližním v nouzi. Odvážně totiž objíždí věznice a zjednává nápravu.

Kwiatkowského vylíčil Marek Kondrat jako okouzlujícího sukničkáře, jemuž není cizí soucit ani odpovědnost. Nadcházející moc nemá příliš v lásce; důstojníky zásadně oslovuje "pane" - samozřejmě kromě svého spanilého tažení Polskem, kdy naopak bravurně přebírá komunistický žargon. Svého převleku a z toho plynoucí nové role si nadmíru cení, ostatně přiznává, že vždy snil o tom, že bude hercem.

Kutz natočil pohodovou komedii, úspěšně stavějící na výchozí zápletce, která je dále jen stereotypně opakována, nikoli prohlubována a obohacována. Zmeškal příležitost, aby pečlivěji prohmatal tehdejší paradoxy (a nenadálý zvrat v závěru je spíše jen pouhým přílepkem, než že by vyvěral z dramatického ustrojení příběhu). Mnohé však vysvětlí zjištění, že první verze příběhu, původně určeného pro Andrzeje Munka, pochází z konce 50. let, z doby největšího rozkvětu někdejší "polské školy", a hlavní roli měl tehdy hrát Zbigniew Cybulski. Tehdy to byl projekt zajisté odvážný.

(jš)

Čtvrtek 23. 9. 2004 ČT 2 - 21.40 hodin

Björk hraje utrápenou českou emigrantku

Dánský režisér Lars von Trier každým svým dílem otevírá nové obzory. Natočil vypravěčsky i významově provokující podobenství (Prolomit vlny, Dogville), ale také se přiklonil k melodramatu - tak tomu je v sociálním muzikálu (!) Tanec v temnotách, kterým před několika lety dokonce zvítězil na canneském festivalu. Společný rys však snadno nalezneme: je to nejen hravost, ale také ohromující tvůrčí invence.

Tuzemského diváka jistě překvapí, že hrdinkou Tance v temnotách je česká emigrantka Selma Ježková, v USA snící o tom, že jejím otcem je ve skutečnosti slavný tanečník Oldřich Nový (rozkošně vyslovován jako "oldrič"), jemuž však bylo rovněž přisouzeno opuštění vlasti. Poloslepá pracuje u továrního lisu, střádá cent k centu, aby mohla zaplatit náročnou operaci svému stejně postiženému synovi. A trpělivě snáší všechnu nepřízeň osudu.

Submisivní, smířlivou a spíše ostýchavou Selmu hraje známá islandská zpěvačka Björk, která se spolupodílela i na hudbě - a obdařila ji mimořádnou přesvědčivostí, bez velké nadsázky lze tvrdit, že s ní doslova souzní. Účes i výraz obličeje, plachá gesta, nejisté pohyby, to vše skládá plastický obraz intelektově jednoduché dělnice, ovládané dvěma myšlenkami: zatímco na sen o muzikálu, v němž by dostala hlavní roli, sama rezignuje, touha pomoci synovi ji provází až do posledka. Téměř postrádá pud sebezáchovy, ač se děsí činů, které v čirém zoufalství páchá, či naopak nelítostného osudu, jaký jí byl přichystán. Vedle ní se doslova ztrácejí herecky zkušenější partneři.

Režisér objevně pojednal muzikálové výstupy. Předně je zasazuje do reálného prostředí, z jehož podnětů vyrůstají a do něhož se posléze vracejí. Jsou inspirovány převažujícími zvuky, které se na daném místě rozléhají (tlukot strojů v továrně, rachot vlaku na úzkém železničním přejezdu, též deprimující ticho ve vězeňské cele), ale i hrdinčinými pocity. Pohybové kreace postrádají jakoukoli strojovou vybroušenost, naopak mají vyjádřit - stejně jako procítěný, táhlý zpěv Björk - bezprostřednost a spontainetu, jakési zlidštění v průměrnosti.

Širokoúhlá kamera Robbyho Müllera, inklinující k pastelovému spektru, snímá bez zbytečné okázalosti běžné pracovní úkony, všímá si privátních dilemat, stylizované hudební výstupy zaznamenává v kaleidoskopu hned několika desítek kamer. Z toho pramenící roztěkanost však nikde nepřesáhne k rušivé posedlosti, změny kompozic i pozic jsou často neznatelné, podobny nenápadným střihům v témže záběru. Von Trier ododal pokušení zesílit rytmizující dopad hudebních rytmů. Tanec v temnotách považuji za bezvadný výrobek, jehož žánrová podoba vychází z osvědčených stereotypů, z obratného žonglování se zdáním reality. Nezastírá přejímání postupů vlastních telenovelním kýčům (vezměme si třeba pověstnou Esmeraldu, rovněž dojímající motivem oslepnutí!), jakkoli je silou své imaginace přetváří v oslnivou podívanou.

Každého zájemce jistě potěší, může-li se o filmu, který jej zajímá, dočíst něco zasvěcenějšího, než nabízejí běžné novinové sloupky. Je sice pravda, že po tuzemské monografii věnované Kubrickovi (neřkuli Kutzovi) by se sháněl marně, ale zvídavost by mohl ukojit aspoň v případě Tance v temnotách. Peter Schepelern mu věnoval rozsáhlou kapitolu v knize LARS VON TRIER A JEHO FILMY (vydal Orpheus) - nachází třeba stopy ironie v používání nejzprofanovějších frází a navíc se zamýšlí nad muzikálovou stylizací.

JAN JAROŠ

Pátek 24. 9. 2004 ČT 2 - 20. 00 hodin

Pět spolužaček v proměnách času

Dokumentaristka Tereza Kopáčová přichází se zajímavým a do značné míry osobním filmem. Jmenuje se Kristova léta, dámy... a "vypráví" o několika kamarádkách, spolužačkách z gymnázia, které (se) hledaly a hledají... Na letošním festivalu Finále Plzeň dokument získal hlavní cenu.

Mládí uteklo, do důchodu daleko - co s tím? - tak zní neoficiální podtitul tohoto snímku. Jde o sběrný dokument, který sleduje několik zajímavých (a přitom obyčejných) osudů žen, které se narodily do reálného socialismu a dospěly do kapitalismu. Když se druhé tisíciletí zlomilo ve třetí, bylo jim třicet let. Je jich pět a chodily spolu na gymnázium. Jak je vidí filmařka, která jejich osudy zachytila na filmový pás? Martina je kunsthistorička, cílevědomá a sebevědomá, věčně na cestě mezi starým a novým kontinentem. Na této cestě náhle zjistí, že v jejím vztahu s americkým architektem i v kariéře je všechno jinak, než to původně vypadalo.

Lucie je genetička; uměle "vyrobila" již dva a půl tisíce dětí, vlastní však ne a ne přijít. Žije se starším divadelníkem, kterého velmi, velmi miluje. Adéla dosud uspokojovala své ambice lámáním mužských srdcí, pár let a kil navíc a jeden nepovedený osudový vztah však vyhrotily situaci. V partnerském vztahu ani v práci se zatím nenašla. Jana vyměnila kariéru za rodinnou idylku a dvě děti, teď ale začíná bilancovat. Práce ji nebaví, jako matka dvou dětí ale nemá na výběr. Tereza, která o svých kamarádkách natočila film, je dnes šéfredaktorkou bulvárního týdeníku. A dozajista má i ambici vzbudit v divácích České televize dojem, že tu je další osobitá, upřímná a dobrá česká dokumentaristka.

(top)

Sobota 25. 9. 2004 ČT 1 - 17.50 hodin

Lekce společenského chování opět na obrazovce

Česká televize přichází s novými díly cyklu Etiketa. Do konce roku jich bude odvysíláno celkem třiačtyřicet (červenec a srpen patřily reprízám). V těchto dnech navíc vychází DVD s prvními dvaadvaceti částmi seriálu. "Každý vydařený produkt by měl mít svůj materiální výstup," říká k tomu jeden z autorů Etikety Ladislav Špaček. O zájem kupujících se neobává: "Jednou z nejčastějších otázek internetové diskuse o našem cyklu byla právě ta na jeho vydání."

Každý díl Etikety se v devíti minutách zabývá konkrétním tématem společenského chování. Tvůrci se přitom snaží o srozumitelnost a humor (podle svých slov proto, aby byl cyklus přitažlivý i pro mladé publikum), což se jim většinou daří. Natáčení přitom není nikterak jednoduché. "Při práci si vůbec neumím představit konečnou podobu dílu. Natáčíme totiž v sériích, vždy několik částí najednou a střídáme záběry pro různé díly. Konečný produkt pak vypovídá o genialitě režisérů," klaní se svým spolupracovníkům Ladislav Špaček. Mimochodem - jedním z režisérů cyklu je jeho syn Radim. "Rodinná spolupráce probíhá v pohodě. S tátou se známe a víme, co od sebe můžeme čekat. Občas ale přece jenom sonduji, co všechno si k němu jako režisér můžu dovolit. A s překvapením zjišťuji, že toho je dost," komentuje spolupráci otce a syna Špačkových Radim. Spolu s ním režíruje cyklus Pavel Marek. Před kamerou se vedle Ladislava Špačka objevují Helena Plecháčková, Marie Horáčková, Zita Morávková, Tomáš Turek a Petr Studenovský. Stejně jako "herci", zůstává stejný i vysílací čas Etikety - tedy sobota vždy od 17.40 na ČT 1. "Vzhledem k tomu, že je cyklus dost reprízován, dostane se k poměrně širokému spektru diváků," pochvaluje si další z jeho autorů Ivo Mathé a dodává, že natáčení "výchovného" cyklu si v ničem nezadá s prací na regulérním celovečerním filmu. "Točí se celé dny od rána do večera, a to i o víkendech. Režiséři nemají slitování!"

Na otázku, dočkají-li se vedle milovníků DVD například i čtenáři, Ladislav Špaček odpovídá: "Několik nabídek od nakladatelství jsme skutečně dostali. Teď se ale soustředíme na to, abychom seriál se ctí dotočili." A že se v úvahách některých konkurenčních televizních stanic objevují plány na pořady podobné Etiketě? "Neumím si představit nic lepšího, než je náš pořad!", sebevědomě tuto situaci glosuje Ladislav Špaček.

TOMÁŠ PILÁT

Neděle 26. 9. 2004 NOVA - 17.35 hodin

Hadí stisk

Poblíž malého ospalého amerického městečka Santa Claus Mira stávalo přísně tajné vojenské zařízení, kde vláda experimentovala s geneticky upravenými hady, přenášejícími smrtící virus. Jenže před deseti lety došlo k teroristickému útoku, při kterém hadi z laboratoře unikli. Zařízení bylo uzavřeno, hady se však pochytat nepodařilo. Skrývali se v podzemí až do chvíle, kdy je před nedávnem vyhnalo na povrch zemětřesení. Jediné jejich kousnutí znamená smrt po několika hodinách utrpení. A tak se hlavní hrdina filmu, místní lékař, ocitá uprostřed rychle se šířící epidemie a množících se úmrtí.

Režie Fred Olen Ray. Hrají Treat Williams, Mary Page Keller, Tony Denison, Lee de Broux, Catherine Dent, Hannes Jaenicke a další.