číslo 40
vychází 20. 9. 2004

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Černá a bílá, minusy a plusy

Někdy mívám pocit, že přes veškeré možnosti svobodné informace nejsme dost informovaní, nebo aspoň dost kvalifikovaně informovaní. Tak třeba v tomto konkrétním případě: Francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy vyslovil nedávno požadavek, aby nové členské země EU nedostaly nic ze strukturálních fondů EU, nezvednou-li podnikovou daň aspoň na průměr existující v Unii. V českých komentářích jsme se pak dozvídali nejen, že je to pobuřující, ale také, že je to nesmyslné, neboť zvednout podnikovou daň v zemích, kam jdou francouzské investice, by přece bylo proti zájmům samotných francouzských podniků.

Je pravda, že Sarkozyho hrozba je nepřijatelný pokus o zasahování do nezadatelných práv členských zemí EU v oblasti daňové politiky. Ale nesmyslné jeho gesto není. A už vůbec ne proto, že by případné zvednutí podnikové daně v nových členských zemích poškodilo francouzské investory. Sarkozymu jde právě o to, aby do těchto zemí francouzské podniky nepřenášely výrobu. Protože francouzské podniky tak sice vyrábějí a prodávají laciněji a zvyšují tím dynamiku francouzské ekonomiky, ale nevytvářejí ve Francii pracovní příležitosti. Naopak je likvidují!

Francouzští ekonomové pojmenovali přenášení výroby do zahraničí novým slovem: delokalizace. Pro Francii a jiné rozvinuté a sociálně štědré evropské země je to nebezpečný a po rozšíření EU častý jev. EU je jeden velikánský hospodářský prostor. Bez vnitřních hranic, bez celních bariér. Jsou-li v tak unifikovaném obchodním prostoru rozdílné daňové (a mzdové) podmínky, pak podnikatel musí podnikat tam, kde je podnikání lacinější. Prostě musí. Nutí ho k tomu neúprosná konkurence. Francouzský kandidát na prezidentský úřad Nicolas Sarkozy není sám, kdo této situaci chce učinit přítrž. Ještě před ním proti této nerovnosti v tržních podmínkách brojil německý ministr obchodu Hans Eichel. Lze očekávat, že jejich hlasy časem nezůstanou osamoceny. Trend směřující k fiskální uniformizaci - tedy k vyrovnávání daňových podmínek mezi zeměmi EU - je skryt za obzorem, ale existuje. Evropská integrace v oblasti daňových politik je v Unii jednou z polemických otázek.

My si ovšem zatím můžeme se zadostiučiněním říkat, že naši západoevropští partneři v EU jsou vlastně pěkně vytrestaní za to, že na naši pracovní sílu uvalili dočasný zákaz zaměstnání na svém území. Kdyby byl nastal v nových členských zemích Unie v některých oborech masový odliv pracovních sil, možná by se teď v těch oborech zvedaly mzdy, aby lidé neodcházeli. A tím pádem by francouzští (a jiní) podnikatelé už neměli motivaci k delokalizacím, tedy k přesouvání výroby do laciného zahraničí. Už by totiž nebylo laciné.

Možná že si teď říkáte, že když každému něco podstatného vadí na tom, že se Evropa rozšířila, bylo by bývalo lepší nechat vše při starém. Nesnažit se o uskutečnění "evropského snu".

Tohle si ale nemyslí Jeremy Rifkin, světově známý a uznávaný (i když dost kontroverzní) americký ekonom. Jeho poslední kniha - vycházející právě nyní - má název Evropský sen: Jak evropská vize budoucnosti potichu zastiňuje "americký sen". Srovnáváním statistických dat Rifkin dokazuje, že základy struktury, která vzniká v Evropě, jsou odolnější nárokům 21. století než základy, na nichž stojí dnešní světová supervelmoc. (Pro nás budiž důležité hlavně to, že pokud si Rifkin nevymyslel údaje, z nichž vychází, pak máme vsazeno přece jen na nadějného koně. Zda jsou USA celkově ještě před, či už za EU, není podstatné.)

Už dnes, říká Rifkin, je hrubý domácí produkt EU vyšší než americký. Ponechme stranou další Rifkinova srovnání hospodářského potenciálu EU a USA ještě v jiných ekonomických parametrech, jež vycházejí také ve prospěch EU. Všimněme si ale, že podle Rifkina je už také kvalita života v mnoha aspektech v Evropě - v průměru - na vyšší úrovni než ve Spojených státech. Ukázka z Rifkinovy nové knihy ve španělském deníku El País, z níž cituji, vyzdvihuje evropské parametry mimo jiné v počtu lékařů na tisíc obyvatel, v dětské úmrtnosti, ve věkovém průměru obou pohlaví, v méně propastných rozdílech mezi bohatými a chudými, v nižším stupni kriminality obecně a v nižším číslu zločinnosti mladistvých, v mnohem nižším počtu lidí ve výkonu trestu, v mnohem delší průměrné dovolené...

Nevím, zda je Jeremy Rifkin první, kdo tak lichotivě - a přitom na základě konkrétních čísel - zhodnotil evropskou realitu a její "zdravý kořínek" opodstatnil srovnáním s realitou americkou, ani nemohu tušit, jaké kritice bude jeho nejnovější kniha podrobena, ale měl jsem za to, že evropské skepse bylo dost, pozitivních informací naopak málo, a tak jsem chtěl ukázat, že pohled na Evropu - dokonce z Ameriky - může být méně pochybovačný, než jak jsme zvyklí.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT