číslo 40
vychází 20. 9. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

V našem seriálu věnovaném melodiím z meziválečných českých filmů docházíme k dalšímu roku, abychom se seznámili s filmovými písničkami, které gramofonové firmy natočily v roce 1936. V původním provedení je uslyší posluchači stanice ČRo 2 - Praha v úterý 28. září krátce po 21. hodině.

Melodie z českých filmů roku 1936 (I.)

Před osmašedesáti lety měly na plátnech domácích biografů premiéru více než dvě desítky českých filmů. Dva tituly - melodrama ze studentského prostředí Sextánka a melodramatický příběh dobrodince chudých psů Ulička v ráji byly vyrobené též v německých verzích (ve druhém jmenovaném snímku nahradil Hugo Haase v hlavní roli rakouský komik a herec Hans Moser). U několika dalších filmů ovšem může označení "český" sloužit pouze orientačně: jen v německé verzi byl v Praze natočený film Píseň drožkáře s operním pěvcem Leo Slezakem v hlavní roli. Filmová opereta Paneček paní Márinky, natáčená v rakousko-česko-francouzské koprodukci, byla vyrobená pouze v německé a francouzské verzi (i když jeden francouzský pramen uvádí, že vznikla i verze česká, dokonce s Andulou Sedláčkovou v hlavní roli). Stejně tak od koprodukčního válečného melodramu Port Arthur s hudbou Otakara Jeremiáše vznikla pouze francouzská verze. Podobně byla ve stejném roce v Praze v koprodukci s Francií natočena i pouze francouzská verze filmu známého režiséra Juliena Duviviera Golem podle námětu pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka. Na jeho scénáři se podílela i dvojice Voskovec + Werich - oba hlavní protagonisté pražského Osvobozeného divadla původně měli v tomto filmu přislíbeny role. Zde jen malá poznámka: představitelku pobočnice hraběnky Stradové vytvořila v tomto filmu francouzská herečka a zpěvačka Tania Doll, přičemž toto jméno přisuzují české odborné prameny opakovaně a nesprávně české herečce Trudě Grosslichtové.

U ostatních premiérových titulů šlo opět v drtivé většině o nenáročné komedie standardní (tedy nevalné) úrovně. Kvalitám svých literárních předloh se ale výrazněji nepřiblížily ani například filmy Trhani či Vojnarka, pro něž složil filmovou hudbu E. F. Burian a natočili je režiséři V. Wassermann resp. Vl. Borský podle děl J. Nerudy a Al. Jiráska.

Nás ovšem budou zajímat především filmy, v nichž zazněly písničky, které gramofonové společnosti v předtuše zajištěného zisku natočily na šelakové gramodesky. Jako jediná melodie z kalendářového filmového příběhu Komediantská princezna, uvedeného v premiéře počátkem února roku 1936, se na gramodesky dostala píseň autorů E. Fialy a V. Sýkory Každý má pohádku svou. Ve filmu ji zpívala "princezna komediantů" Lída Baarová, na gramodesky značky Ultraphon nazpíval tento valčík za doprovodu R. A. Dvorského a jeho Melody Boys tenorista Jára Pospíšil.

Jen o měsíc později měl premiéru další kalendářový příběh Světlo jeho očí. V úloze oddané ošetřovatelky dočasně osleplého syna prezidenta velkých železáren se představila krásná Zita Kabátová a hudbou tento film opatřila osvědčená dvojice J. Stelibský a K. Růžička. Ze čtyř písniček, které zde zazněly, zaznamenaly gramodesky několika značek pouze melodické tango Sen lásky - na deskách značky Ultraphon vyšlo v podání dvojice Oldřich Kovář + Karel Vacek, opět za doprovodu orchestru R. A. Dvorského. Pro značku Esta ho nazpívala pod označením Bohemians Duo dvojice V. Konvička a B. Vaník, ve třetí verzi pak vyšlo hned na několika etiketách německého gramofonového koncernu Artiphon v podání anonymního pěveckého dueta (nejspíš ho tvořili bratři Vašek a Karel Zeman) doprovázeného firemním jazzovým orchestrem. Jako nahrávku z filmu Světlo jeho očí sice označuje jedna etiketa gramodesky Ultraphon též waltz Maminko má, v dochované podobě filmu však tato melodie (ani její úryvek) na žádném místě nezaznívá.

Velký úspěch zaznamenala u návštěvníků kin letní premiéra zfilmované operety Na tý louce zelený režírované Karlem Lamačem, který si ve svém filmu - po boku mnoha hereckých hvězd českého filmového nebe - také zahrál roli nepraktického docenta Buflínka. Původní podobu této bulvární operety stvořila pro skladatele Járu Beneše známá čtveřice textařů a libretistů Tobis-Špilar-Rohan-Mírovský a v divadelní podobě dosáhla během několika málo let od své premiéry v červnu roku 1935 v nuselském Tylově divadle jen v ČSR neuvěřitelných téměř 1800 repríz. Dalších inscenací se dočkala v mnoha zemích Evropy. V USA se ihned stala bezkonkurenčně nejoblíbenějším kouskem všech tamějších krajanských ochotnických divadelních souborů.

Filmovou podobu operety Na tý louce zelený uvedla v Praze v srpnové premiéře roku 1936 dvě největší kina Lucerna a Fénix. Na gramofonových deskách pochopitelně vyšly všechny hlavní šlágry Járy Beneše, které zazněly v obou podobách této komedie: kromě titulního valčíku to bylo ještě tango Když hvězdy svítí, slowfox Venoušku, že se nestydíš a valčík Tvé foto. Gramofonové firmy Ultraphon, HMV a Esta ovšem tyto písničky vydaly již v polovině roku 1935 u příležitosti divadelní premiéry, takže po filmem znásobeném úspěchu již stačily jen dolisovávat další reedice. Firma Ultraphon navíc koncem roku 1936 přitočila ještě německou verzi tanga Když hvězdy svítí - pod názvem Ich möchte wandern wie ein Zigeuner (tedy Chtěl bych se toulat jako cikán) ji nazpíval tenorista pražského Německého divadla Curt Praeger za doprovodu orchestru R. A. Dvorského.

Dvojí život měla písnička Tvé foto: kromě původní verze, kterou v roce 1935 nazpíval na příklad na gramodesky značky Esta B.Vaník, natočil jen o rok později na gramodesky téže značky její parodickou verzi komik Ferenc Futurista. Nepochybně ho k této jeho ostře politicky zaměřené satiře inspiroval výsledek parlamentních voleb z předchozího roku, v nichž největšího úspěchu dosáhla Sudetoněmecká strana pod vedením K. Henleina.

Melodie ze zbývajících filmových premiér roku 1936 si v tomto sloupku přiblížíme zase za čtyři týdny.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora

Příště: Gramofonová firma Ultraphon před sedmdesáti lety