číslo 40
vychází 20. 9. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 27. 9. 2004 ČT 1 - 14.40 hodin

Javorová píseň Hany a Petra Ulrychových

Sourozenci Hana a Petr Ulrychovi patří k nejpozoruhodnějším zjevům československé populární hudby 20. století. Zařazení jejich portrétu (Javorová píseň) na český státní svátek je tak ze strany České televize dramaturgicky skvělý počin. Ti, kteří svérázné muzikanty znají, si rádi připomenou jejich dráhu, jiní je pro sebe možná objeví.

Ulrychovi začínali jako bigbíťáci v kapelách Vulkán a Atlantis; v 70. letech se však vydali na cestu v československých končinách neprobádanou a tudíž vrchovatě objevnou: vytvořili kapelu Javory a začali propojovat pop-music s folklórem (povětšinou moravským). Některé to překvapilo, náznaky lidové hudby se však v písničkách Ulrychovců objevovaly už v dobách předešlých. Hana a Petr zřejmě pochopili, že je lepší vydat se do krajů zcela originálních, než se stát jednou ze součástek mohutného stroje zvaného československá pop-music. Začaly tak vznikat pozoruhodné koncertní pořady a gramofonová alba (Nikola Šuhaj loupežník, Ententýny, Šumaři, Bílá místa, Malé zrnko písku). Co titul, to skvělý zážitek, ve kterém se vedle moravského objevují i další vlivy a inspirace (muzika židovská či balkánská).

Kytarista, zpěvák a skladatel Petr Ulrych se věnuje i komponování hudby pro muzikály, divadelní představení a filmy. Nedávno uvedla Česká televize Koločavu, pro brněnské Městské divadlo napsal hudbu k Radúzovi a Mahuleně a baladě Legenda. S komponováním filmové hudby začal Petr Ulrych koncem 70. let ve spolupráci s tehdejším Filmovým studiem Gottwaldov. "Oslovila mě národní umělkyně paní Hermína Týrlová. To pro mě byla obrovská pocta. Mým prvním filmem byla animovaná pohádka Jak si Jakub naposledy vystřelil. Když jsem ovšem dostal filmový pás, vůbec jsem nevěděl, jak na to," vzpomíná na své počátky v branži filmových skladatelů. Řada snímků s jeho hudbou pak utěšeně rostla. "Spoustu filmů jsem už potom nikdy neviděl, a docela by mě zajímalo, zdali bych se s nimi dokázal ještě nějak ztotožnit. Vždycky jsem totiž k obsahu samotných snímků měl nějaké výhrady, a to už ve chvíli, kdy jsem na hudbě pracoval," dodává Petr Ulrych.

Oba Ulrychovci dosahují letos životních jubilejí ("Dohromady máme 115 roků," specifikuje s úsměvem dvojí narozeniny Petr). Brněnské studio České televize natočilo padesátiminutový dokument, který mapuje jejich cestu. Vedle Hany a Petra v něm vystoupí řada jejich kolegů a přátel.

TOMÁŠ PILÁT

Úterý 28. 9. 2004 ČT 2 - 22.05 hodin

Být násilníkem nebo obětí?

Sotva nalezneme v tvorbě Stanleyho Kubricka dílo diskutovanější než Mechanický pomeranč. Nikdo mu neupíral mimořádné hodnoty umělecké, přiznával se rozměr podobenství, ba politické úvahy, ale současně byl shledáván mravně rozkladným, dokonce podezírán, že by mohl podněcovat k násilí. Problematika násilí je totiž ústředním tématem, které zkoumá z nejrůznějších stran.

Psal se rok 1971, když Kubrick vytvořil soumračnou vizi blízké budoucnosti, v níž bezpečí lidí ohrožují násilnické gangy. Jednu z takových band vede mladistvý Alex (tehdejší vycházející hvězda Malcolm McDowell, nedlouho předtím proslavený dramatem Kdyby), doslova se vyžívající v páchání násilností. Výmluvný je hned jeho úvodní démonický pohled, jedno oko kryto zvýrazněnými řasami. McDowell mistrovsky postihuje jakoby infantilní, přitom však zlomyslnou a bezcitnou hravost, s níž se Alex dopouští nejhrůznějších činů. Přitom agresemi se jen ukájí, vnímá je jako úžasnou slast. Když jej policie lapí, prochází převýchovou - po absolvování experimentálního převýchovného programu vychází na svobodu s mohutným podmíněným reflexem: už při pouhém pomyšlení na agresi se mu dělá nevolno.

Marně pak nabádá přítomný kněz, že Alex přestal být bytostí schopnou morální volby. Nepřehlédneme totiž, že svých dřívějších činů ani v nejmenším nelituje - jen v nich nemůže dál pokračovat. A jako v začarovaném kruhu se stává obětí těch, které sám ponížil: ztlučeného bezdomovce, svých bývalých kumpánů, nyní navlečených do policejní uniformy, zmrzačeného spisovatele a nakonec i vlastních rodičů, kteří se jej zřeknou...

Vytušíme návaznost na dávné morality, které s oblibou konfrontují hříšníka s těmi, jimž kdysi ublížil, horujíce pro odpuštění. Jenže skutečná lidská psýcha je složitější a protikladnější. Snadno vysledujeme skeptickou režisérovu obavu, zda člověk neuvízne v tragickém dilematu: buď bude zlo páchat nebo se naopak stane jeho obětí. A současně zazní pochybnost o smyslu věznění - trestanec si tam osvojí jen přetvářku. Nádherně to dokládá Alexovo až zpupné ztotožnění s drilem, okázale, ba infantilně zveličená úslužnost, zbožnost, provázená při čtení bible ovšem představami, jak bičuje Krista či si užívá s nevěstkami.

I po více než třech desetiletích zůstává film uhrančivý, v mnohých aspektech mistrovsky stylizovaný. Násilnické scény (bitka ve zdevastovaném divadle, vniknutí do spisovatelova domu či groteskní zápolení s osamělou ženou) připomínají svérázný balet, hravý i děsivý současně, i v pohybovém aranžmá se opírající o známé operní či muzikálové melodie (Straka zlodějka, Vilém Tell, Zpívání v dešti). Vyprávění dosáhlo neuvěřitelné síly: pokaždé, když užité skladby zaslechnu, okamžitě mi vytanou obrazy z Mechanického pomeranče.

Ústřední melodií se ovšem stává Beethovenova 9. symfonie (Alex skladatele familierně jmenuje Ludwig van), způsobující mu nejprve potěchu a později utrpení - i k ní si totiž během léčby vytvořil averzi. Právě tuto symfonii vyslechneme v nejrůznějších úpravách včetně elektrofonické. Provázanost střihové skladby a hudebního doprovodu vrcholí zřejmě v okamžiku, kdy se doslova roztančí z nejrůznějších úhlů nasmímané statické záběry několika sošek ukřižovaného Krista, po snětí z kříže trčícího v nepřirozeném pohybu.

Kubrick se rád opírá o výstřední scénografické projekty. Bytové interiéry někdy až do absurdna domýšlejí funkcionalistické trendy, nalezneme i svérázné rekvizity, jakým je třeba obří odlitek pyje, použitý jako útočná zbraň. Pozoruhodná je i Alexova mluva, v doprovodném komentáři důsledně prokládaná poruštělými výrazy - tuto zvláštnost dodržují i české podtitulky. Pozornější divák si zajisté všimne i takových drobností, jakým je "ruské" pojmenování futuristického baru, kde Alex a jeho kumpáni popíjejí mléko.

Zbývá dopovědět, odkud pochází podivný titul Mechanický pomeranč. Film sice mnoho vodítek neposkytne, ale ze stejnojmenné předlohy (vyšla i česky), kterou napsal Anthony Burgess, se dovíme, že se tak nazývala rozepsaná kniha, na níž pracoval přepadený spisovatel. Musím ovšem uznat, že s unikátní jazykovou výbavou, odvozovanou z ruské slovní zásoby, Burgess pracoval důsledněji nežli Kubrick.

JAN JAROŠ

Středa 29. 9. 2004 NOVA - 20.35 hodin

Inspektor Gadget

John Brown pracuje jako noční strážný v Bradfordově robotické laboratoři, sní o tom, že je oblíbeným strážníkem zachraňujícím lidské životy, ale ve skutečnosti se marně snaží dostat k policii. Platonicky miluje Brendu, dceru a kolegyni vědce Aretmuse Bradforda, který s její pomocí pracuje na inteligentním robotu pro místní policii. Jednoho dne však do laboratoře vtrhne bohatý padouch Scolex a jeho zabiják. Ukradnou vynálezy, zabijí Artemuse a ujedou. John je sice pronásleduje, ale při havárii je smrtelně zraněn.

Režie David Kellogg. Hrají Matthew Broderick, Rupert Everett, Joely Fisher, Michelle Trachtenberg, Andy Dick, Cheri Oteri, Michael G. Hagerty, Dabney Coleman a další.

Čtvrtek 30. 9. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Člověk na svém místě

V tomto týdnu nabízí Česká televize hned tři zajímavé tituly: vedle Kytice, přepisu Erbenových balad, a krajně deziluzivní tragikomedie Městečko (neplést s Náměstíčkem!) spatříme rovněž Zapomenuté světlo. Režisér Vladimír Michálek, od něhož jsme nedávno viděli film Anděl Exit, s nepopíratelnou věrohodností líčí situaci na sklonku komunistické éry, přičemž si jako prostředníka této demonstrace vybral kněze. Z původní románové předlohy Jakuba Demla samozřejmě mnoho nezůstalo, aktualizace však proběhla citlivě a vkusně (scenáristka zdařile transponovala duchovní rozměr celého příběhu do jiných společenských reálií), ačkoli komunistická vrchnost zbytečně podléhá karikatuře.

Farář Holý (v podání nebývale zklidnělého a vnitřně koncentrovaného Bolka Polívky, u něhož může vadit jedině huhlavý, basově zastřený hlas) prožívá krušné chvíle při své pastorační misi v jakési podhorské vsi. Jeho kázání jsou jakoby domácká, s oblibou vypráví o svých snech, které využívá jako případných podobenství o soudobé situaci. Na jeho kázání dochází jen hrstka věřících, převážně zestárlých, ale Michálka ani v nejmenším nezajímá případná krize víry, ale naopak problémy s jejím naplněním.

Holý připomíná Dona Quijota, bohujícího s větrnými mlýny, prakticky všude naráží na nepochopení; přesto je to muž pokorný, odhodlaný zůstat na svém místě. I platonická láska k těžce nemocné Marjánce (Veronika Žilková), podezíravě sledované jejím mužem, je nenaplnitelná. Je pojat jako čestný muž, který odmítne hrbit záda, své mínění řekne jak s mocí kolaborujícímu představenému, tak svému někdejšímu spolužáku (sošně vážná role Jiřího Lábuse), a neváhá vlepit facku stranickému bossovi za jeho povýšenecké jednání. Přiznávám ovšem, že právě tyto průhledy jsou dosti nemohoucí.

Film přesvědčivě zachycuje život na malé vsi, vybavení domácností, chov domácího zvířectva. Ani sychravé podnebí, časté deště, bláto, ani oprýskané zdi a zdevastované budovy nejsou zahrnuty náhodně - spolupodílejí se na celkovém obrazu všeobecného úpadku, který ovšem není bez naděje, dokud žijí lidé ochotní nezištně pomáhat druhým. Zapadají sem i scény, kdy farář jezdí otlučeným autem, které se i v mírném kopečku zahltí v oblacích kouře. Ale stejně jako naděje prosvítá mezi lidmi, také do těchto nehostinných kopcovitých míst občas zasvitne slunko. Smysl pro postižení přírodních scenerií je vytříbený a významotvorný.

JAN JAROŠ

Pátek 1. 10. 2004 ČT 1 - 10.05 hodin

Ptáče

Byla to pro ně rána, ze které se dodnes nevzpamatovali. Tragická smrt jejich malého synka změnila jejich existenci ve vyprahlou poušť. Teď se však zdá, že po letech by opět mohli najít ztracenou radost ze života, že by opět měli pro co, lépe řečeno pro koho žít. Neboť sociální úřad vyslyšel jejich letité snahy o adopci a svěřil jim malou Trudi. Pravda zatím jen do pěstounské péče, než se pro ni najde vhodná adoptivní rodina. Michael a Ellen však nepochybují o tom, že za těch pár měsíců, které má Trudi v jejich domě strávit, hravě dokážou jí i úřadům, že těmi nejvhodnějšími adoptivními rodiči pro ni jsou právě oni. Jenomže člověk míní a sociálka mění... Snímek, inspirovaný skutečnou událostí.

Sobota 2. 10. 2004 NOVA - 20.00 hodin

Gladiátor

Příběh římského generála Maxima začíná v zimě roku 180, kdy se v čele římských legií postaral o konečné vítězství nad germánskými kmeny. Po bitvě dorazí do ležení starý a nemocný císař Marcus Aurelius, se svými dětmi, slabošským synem Commodem a dcerou Lucillou, která byla kdysi Maximovou milenkou. Věčnými boji unavený císař požádá Maxima, aby se po jeho smrti stal protektorem Říma. Generál to však odmítne. Jediné po čem touží, je klidný život ve venkovské vile po boku manželky a syna. Když se Commodus dozví, že ho otec nehodlá jmenovat svým nástupcem, zákeřně ho zabije a zmocní se vlády.

Režie Ridley Scott. Hrají Russell Crowe, Joaquin Phoenix, Connie Nielsen, Oliver Reed , Richard Harris, Derek Jacobi, Djimon Hounsou, David Schofield, Tomas Arana, Ralf Moeller a další.

Neděle 3. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Městečko aneb Sláva vítězům, čest poraženým

Film by měl být mozaikou příběhů a epizod z malého města z období přelomu totality a nové demokracie. Plejáda drobných hrdinů, kteří více či méně úspěšně zápasí se změnou společenského systému i svými osobními poměry - vychází z autobiografických zážitků režiséra, obměněných či doplněných různou mírou umělecké licence. Autor scénáře a režisér filmu se chce pokusit o pohled na nedávno převratnou dobu z pohledu komediálně hořké nadsázky.