číslo 40
vychází 20. 9. 2004

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

Pink Floyd září i ve filmu

Z deseti ročníků Projektu 100 bylo opětovně vytaženo několik filmů, aby se s nimi mohli seznámit i diváci, jimž unikly. Vesměs se jedná o díla mistrovská (Spalovač mrtvol, Nebe nad Berlínem, Brazil, Unaveni sluncem, Zvětšenina, Život Briana...), ale bohužel se nemůžeme všem věnovat, jak by si zasloužila - vážnější zájemce odkazuji na první číslo nového časopisu Filmové listy.

I plakát k filmu se vryje do pamětiMezi vracející se tituly rovněž patří Pink Floyd - The Wall, inspirovaný stejnojmennou deskou této skupiny. Ač natočen před více než dvěma desetiletími, stále si uchovává mimořádně sugestivní, provokativní působivost. Ve filmové podobě se téměř nemluví, režisér Alan Parker staví na sdělnosti expresivně se linoucích obrazů, které motivicky vycházejí z písňových textů, ale nespokojují se s pouhou pasivní reprodukcí. Umocňují celé vyprávění k výšinám podobenství.

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách - jednak v hotelovém pokoji, kde hudebník Pink (v introvertním podání Boba Geldofa) dospívá po výbuších ničivého vzteku k apatii a bezvědomí, odmítaje kohokoli vpustit, jednak v blíže neupřesněné válečné minulosti, z níž si Pink odnesl těžká traumata, která jej nyní ničí: představuje si utrpení zákopových bojů, kde položil život jeho otec. Jako malý chlapec těžce snášel dril školní výchovy, citově strádal a sebe i prostředí, v němž žil, vnímal jako figury, které mají spoutaná ústa, slepé oči a na obličejích nasazené masky.

Šiky strojově poslušných dětí s nasazenými maskami, padajících do obludného "masomlejna", asociují bezpodmínečnou poslušnost a davovou tupost - a na stejnou hrozbu upozorňují uniformovaní hudebníci, kteří propagují a později sami na ulici šíří násilnosti. Motiv titulové zdi, která rychle vyrůstá a šíří se, rozbíjejíc vše, co se jí ocitne v cestě, se stává zosobněním bariéry, kterou je třeba rozbít, aby se člověk osvobodil. Závěrečná scéna zpomaleného výbuchu zdi a rozmetání kamenů tvoří výraznou tečku. Vzpomínky na školský dril se uzavírají představou o sundání masek a ničivém povstání žáků (ve zjevné odezvě na filmy jako Trojka z mravů nebo Kdyby).

Kameraman Peter Biziou zdařile pracuje se šerosvitnými kompozicemi, často je záběr uvozen velkým detailem této kompozice a postupným odjezdem od něho (s komplikovanou jízdou a vnitrozáběrovými změnami akcentu) až k velkému celku. Toto se uplatňuje jak v exteriérových scénách (bojiště), tak v interiéru (zdevastovaný hotelový pokoj). Písně se věnují prožitkům strachu a bezmoci a ať pramení z dětských pocitů či současné hrozby "nového pořádku", vždy se týkají hledání jistoty, záchytného bodu a pojednávají o bezpečí hledaném u matky. Slova nabývají rozměru komentáře, úvah i výzev. Hudba dramaticky souzní s vizuální složkou, nepřehlušuje ji ani dravostí, ani tvrdostí. Melodie jsou spíše měkké a poddajné. Ve filmu zazní 23 písní skupiny Pink Floyd, jejíž duší byl Roger Waters, který měl na starosti hudební dramaturgii.

Zdeno Kubina v již zmíněných Filmových listech uzavírá své zamyšlení nad filmem slovy, že "nejde tu o decibely, ale o to, že přes všechnu patetickou exaltovanost každý moment filmu vyvěrá z bolestné a upřímné potřeby výpovědi, která má obecnější platnost a jež díky tomu stále rezonuje."

JAN JAROŠ