číslo 40
vychází 20. 9. 2004

Titulní rozhovor

Vojtěch Jasný:
Duch je důležitější než hmota

Jak často jezdíte do Česka?

Snažím se aspoň jednou ročně. Naštěstí to skoro vždycky vyjde, obvykle za mě druzí vymyslí, proč bych měl přijet, nebo mě přilákají moje projekty. Až budou pohromadě peníze na můj připravovaný film, jsem tu zas jako na koni.

Když jste po sovětské okupaci odešel a nadlouho zakotvil v Rakousku, říkalo se, že to bylo proto, abyste měl co nejblíž k domovu a míň se vám stýskalo, protože rakouská krajina je podobná té naší na druhé straně hranic a Vídeň v lecčems připomíná Prahu. Bylo to tak?

Bylo i nebylo. Mentalita lidí je přece jen v cizině trochu jiná, přinejmenším mluvíte jinou řečí. Ale že Vídeň dost Prahu připomíná, to je pravda. Jednou se mi tam po cestě taxíkem do střižny (stříhal jsem tehdy zrovna film Die Rückkehr, Návrat - vidíte, já mám v životě pořád ty návraty!) stalo, že jsem usnul. Po probuzení jsem si v první chvíli myslel, že kolem mě je Praha. A dost mě to polekalo, vždyť by to v té době pro mě znamenala vězení.

Co vás napadne, když překračujete hranice vlasti?

Pokaždé je to jiné. Ale pamatuju se, že v roce 1990, kdy jsem přiletěl po prvé, znepokojoval mě pocit, že všude kolem jsou estébáci. Ta stará zatuchlá atmosféra byla ještě cítit. Teď už dlouho takové pocity nemám. Zato se mne pokaždé zmocní radost, že přijíždím do města, které mám moc rád, a zase mě tu něco zajímavého čeká.

Na počátku devadesátých let jste natočil dokument o Václavu Havlovi.

Byla to moc příjemná práce. Hned při první návštěvě na Hradě mě prezident seznámil se svými časovými možnostmi a výtečně jsme se domluvili s jeho tehdejší sekretářkou Věruškou Laušmanovou. Dávala mi tipy, co by mohlo být z prezidentovat programu pro mě zajímavé. Chtěl jsem s ním být denně, sledovat jeho pracovní den.

Teď jste přijel do Prahy kvůli svému novému projektu, televiznímu filmu Návrat do neobyčejných let. Je neobvyklý a originální: vracíte se v něm k padesát let starému dokumentu Neobyčejná léta, který jste natočili s Karlem Kachyňou.

To není můj projekt, ale nápad Karla Hynie a Pavla Taussiga, já na něj rád přistoupil a snad pro něj udělal, co jsem mohl.

Bylo k takové sebereflexi třeba hodně odvahy?

Spíš tolerance. A duševního klidu. Moc rád jsem s oběma autory pracoval, rozuměli jsem si, nic jsme nikam násilně netlačili. A jsem rád, že jsem při této příležitosti mohl připomenout dosud nikde nezveřejněný příběh a říct něco o tom, jak se v padesátých letech dělaly dokumentární filmy.

Co vy na to, že ve filmu Návrat do neobyčejných let vzpomínají někdejší jezeďáci na minulá léta většinou v dobrém a říkají, že jim bylo lépe?

Však jim také lépe bylo. Moc mě mrzí, že žádná z dosavadních demokratických vlád v Česku nerozumí zemědělství a nedokázala rolníkům pomoct. Já jim rozumím a mám je rád. A taky si myslím, že plošné rušení družstev bylo v řadě lokalit zbytečné, byl to omyl. Já nejsem proti myšlence družstev, ale proti násilí, s nímž se to za komunismu dělalo. Jenže když se teď lidi sami nesnaží o rozumné hospodaření, co se dá dělat? Když se například nic nezmohlo s tím, že někteří restituenti nebo noví vlastníci nechali půdu ležet ladem, místo aby na ní pracovali nebo ji rozumně pronajali...

V padesátých letech, kdy jste točili uvědoměle optimistický film, věřil jste komunismu?

Tehdy ještě věřil, i když proti násilí a teroru jsem byl vždycky. Ale už brzy poté pro mě nastal bod myšlenkového obratu. Radikálně jsem změnil své politické názory a od té doby už stále šel proti proudu.

Co na vás tehdy zapůsobilo?

V mém životě i osudu znamenala velkou změnu návštěva Sovětského svazu a Číny. Letěli jsme tam s Karlem Kachyňou a s vedením Armádního uměleckého souboru - plukovníkem Veselým a uměleckým šéfem Radimem Drejslem. Cesta byla dlouhá, s mnoha přestávkami. V Moskvě jsme se zdrželi jen dva dny, ale patřičné úřady nám hned zapečetily kufry s kamerami a filmovým materiálem a mohli jsme je rozpečetit až v lidové Číně. Takže natáčet v SSSR nám bylo vlastně zakázáno. V průběhu letu přes Sibiř jsem se setkal v Irkutsku s polskými vyhnanci a dověděl se, jakým stalinským terorem prošli. A na cestě zpátky na konci roku 1952 jsme poznávali bídu, odrané střechy s dírami, cestující po Sibiři na střechách vlaků. Prostě jsme viděli na vlastní oči, jaká byla ta země pod Stalinem a jeho ministrem vnitra Berijou. Když jsme se na zpáteční cestě stavili v Moskvě, věnovali se nám různí funkcionáři a důstojníci, které jsem žádal, aby nás nechali aspoň teď točit. Marně, zase absolutní zákaz. Vracel jsem se vlakem z Užhorodu do Prahy s rozhodnutím dělat nadále vše pro naši vlastní, československou alternativu socialismu. Ale nikomu jsem se s tím nesvěřil, jen jsem pro to něco udělal. Velkou změnu v mém myšlení vyjádřily pak moje filmy - Touha, Až přijde kocour, Zářijové noci, Rodáci i Česká rapsodie.

Cesta do Sovětského svazu zřejmě "obrátila" mnohé dosud důvěřivé komunisty. Jeden z nich, hudební skladatel Radim Drejsl, protěžovaný autor budovatelských popěvků, dokonce prý ze zoufalství spáchal sebevraždu, protože dojmy z velké země zničily jeho "uhlířskou" víru.

Ale kdeže, to bylo jinak, Drejsla zabili! Vím to. Byli jsme přátelé, cestu do Sovětského svazu jsme prožívali spolu, byl to pro nás oba šok. Drejsl se tím netajil. Když jsme se pak sešli, říkal mi, že už ví, že je to všechno podvod a lež. A že to při nejbližší návštěvě Sovětského svazu řekne. Zrazoval jsem ho, aby to nedělal, že ho zabijou. Ale on to udělal a KGB ho dalo zavraždit. Zinscenovali to podobně jako "sebevraždu" Jana Masaryka.

Jak to s takovou určitostí víte?

Protože jsem byl po celý život jsem obdařen intuicí, dost mě to poznamenalo i jako umělce. V budově, kde sídlil AUS, měl Drejsl byt, do nějž jsem měl možnost bezprostředně po jeho smrti vstoupit. Se zavřenýma očima jsem celou tu scénu viděl: jak mu podřezali žíly, jak ho vyhodili z okna... Já na tom mohl být stejně, měl jsem štěstí, že mě taky nezabili. V knize mého osudu asi bylo psáno něco jiného.

V Číně jste ale přesto natočili spoustu zajímavého materiálu.

Ano, a rádi. Především celovečerní dokument Lidé jednoho srdce, za který jsme s Kachyňou dostali cenu Mao-Ce-Tunga. A také krátké poetické filmy Klasická čínská opera a Z čínského zápisníku. Mým hlavním šéfem v Číně byl moudrý předseda vlády Čou-En-Laj. Dal mi velký pokoj a k ruce suitu lidí, jakýsi pracovní tým včetně sekretářky, příslušnice čínské armády, která mi všechno překládala do ruštiny. A pan předseda mi vzkázal, že mám za úkol napsat scénář pro náš velký dokument, a dokud jej nenapíšu, tak tam budu zamčený, ale že čínští přátelé a hoši a dívky z jejich uměleckého souboru mě tam smějí navštěvovat. Jak jsem tam seděl sám, šlo mi hlavou, jak na to. Napsat to musím co nejdřív, k ruce jednu výtečnou knížku o "velkém pochodu" Mao-Ce-Tunga. Ale to umělecké? A tu mi přišly na mysl krásné překlady Zpěvů staré Číny mého milovaného profesora na Karlově univerzitě Bohumila Mathesia, a nakonec jsem našel svou múzu právě v této poezii. A napsal jsem verše: Poslední kapky deště,/ plachta se už vzdula/ a vrátíš-li se ještě,/ už jen ve snu/ do minula. A to zabralo. Naši sinologové, kteří AUS na tom zájezdu provázeli, ten text krásně přeložili do čínštiny. Konečně jsem mohl ven s kamerou a dostali jsme s Karlem pro natáčení k dispozici celý technický tým včetně letadla, všechno, co jsme potřebovali. A pokyny, které nás omezovaly, byly zanedbatelné - například jsme směli ukázat jen padesát rikšů v ulicích, nikoliv stovky, jak odpovídalo pravdě. Ze Sovětského svazu, z toho smutku to byl velký rozdíl a radost, protože jsme mohli natáčet co jsme chtěli. Navíc v krásné zemi se starou kulturou a dobrým zeleným čajem. Však taky v té době ještě Mao prohlašoval, že v Číně mají "kvést všechny květy."

Víte, že váš nejslavnější film Všichni dobří rodáci se hrál po republice ještě na podzim 1969? A lidi na něj tehdy stáli fronty.

Jistěže to vím, my odešli ze země až v sedmdesátém roce, ty fronty jsem viděl a chodil na představení. Mnohá z nich vyzněla manifestačně - lidé volali hesla proti Rusům i Husákovi. Proto se Husák nakonec rozhodl, že film bude zakázán, i když to prý původně neměl v úmyslu.

Normalizátory jste si ovšem rozhněval ještě jedním filmem, který jste před odchodem do emigrace stihl natočit - Českou rapsodií.

Byl vlastně jednou z bezprostředních příčin mého rozhodnutí odejít. Natočil jsem jej pro československý pavilón na světové výstavě v Ósace, dokument - můj velký protest proti okupaci země - proklouzl cenzurou. Měl úspěch, šel nejen v průběhu výstavy - Japonci z něj byli nadšení -, ale i samostatně v různých místech světa. Dokonce byl navržen na Oscara, ale nemohli mi ho dát, v té době jsem už byl "utajený" autor, který v Československu oficiálně neexistoval. Jednou jsem byl kvůli němu pozván na ministerstvo kultury, kde mě "kádrovala" skupina ženských poštvaných z ÚV partaje. Pořád chtěly vědět, proč zrovna Česká rapsodie, co jsem tím filmem chtěl říct, a já jim dokola opakovat, že co jsem chtěl říct, to jsem vyjádřil obrazem, ať se na film ještě podívají. Atmosféra ale byla taková, že to vypadalo, že mě snad kvůli němu zavřou.

Raději jste tedy odešel ze země.

To bylo poté, kdy si mě zavolal nový normalizační ředitel státního filmu Jiří Purš a sdělil mi: "Vojtěchu, já ti nemůžu pomoct, musíš v televizi, v rozhlase a v tisku všechno odvolat, říct, že film Rodáci byl omyl, stejně jako Česká rapsodie, a že se omlouváš. A jako pokání natočíš film podle scénáře Kamila Pixy." Pixa byl plukovník StB. Já pak požádal Purše o čas na rozmyšlenou, dal mi čtyři dny. Během těch čtyř dnů jsme zorganizovali odchod, připravili se k odjezdu a rozloučili se s nejbližšími. Žena odjela na léčení se synem-vozíčkářem do rakouských lázní, což nám zařídili rakouští přátelé, já se vydal za nimi přes Jugoslávii. Strávili jsem na ostrově Hvar tři týdny. Z Prahy za mnou vyslali právě Kamila Pixu, aby mě přemluvil k návratu. Naštěstí jsme se minuli.

Jak vás v Rakousku přijali?

Měli jsme tam dobré přátele, hereckou rodinu Dietmara Schönherra a Vivi Bachové, která mi hrála ve filmu Dýmky. Když jsme odešli z vlasti - žena Květa, syn Petr a já, nabídli nám srub pro hosty ve svém sídle u Salzburku s tím, že můžeme zůstat, jak dlouho chceme. A tehdejší rakouský kancléř Kreisky se zasadil o to, že jsme velmi brzy dostali občanství. Díky tomu jsme mohli cestovat a já mohl pracovat v Jugoslávii i jinde.

Bruno Kreisky je legendární jméno. Znal jste se s ním dobře?

Nedá se říct, že bychom byli přímo přáteli, spíš jsme si byli sympatičtí; pokud měl čas, vídali jsme se. Patřil k politikům, jaké mám rád. Vždycky plnil své sliby. Ujistil mě, že udělá všechno, abych v Rakousku mohl točit. Jednou mě k sobě pozval před osmou ráno. Přijdu do paláce, kde sídlí úřad kancléře, v recepci prázdno. Vrátná si odskočila na svačinku a policisté taky nikde. Bez zábran jsem došel až do jeho kanceláře a překvapeně mu říkám, "pane kancléři, vždyť jste tu úplně sám!" "Nebojte se, nic se mi nestane, já strach nemám," odpověděl.

Čím jste v zahraničí začal?

Dostal jsem se do kontaktu s významným francouzským producentem Louisem Dolivetem a pro něj hned v Sazlburku napsal novou verzi své muzikální komedie Kominíček a korouhvičky. O pražském jaru a o lásce. Byla tam i pasáž o sovětské okupaci, pojatá jako básnický obraz. Ale když si to Dolivet přečetl, chtěl tu okupaci dát pryč, měl strach, že by to mě i jeho ohrozilo na životě. Sovětská KGB byla na stráži. Jenže já tu okupaci vypustit nechtěl, tak z toho nic nebylo. Mimochodem, loni vyšla ta salzlburská verze scénáře Kominíčka v časopise Iluminace. Když mi dá Pán Bůh zdraví, chtěl bych to v Česku natočit.

Spolupracoval jste i s Alexandrem Solženicynem.

Připravovali jsme spolu film podle jeho textu Jen tanky znají pravdu o povstání v sovětském koncentračním táboře. Drsný a krásný příběh o tom, jak Stalin brutálně potlačil vězeňskou revoltu. Podařilo se mi na to získat německo-americkou koprodukci i souhlas a podporu prezidenta Tita, že to můžeme natočit ve stepích na Vojvodině, kde je krajina podobná Kazachstánu. Pracovali jsme na tom dva roky; v té době jsem na Solženicynovu radu chodil vždy s jedním nebo dvěma svědky, aby mne nezlikvidovali. Podle něj jsou svědkové lepší než pistole. Jenže Solženicyn nechtěl spolupracovat s Titem, že je to krvavý pes a komunista. Ani z toho tedy nic nebylo, jen dva roky marné práce. Ale kdoví, možná kdyby se jeden nebo druhý film realizoval, byl bych v nebezpečí života, věděl jsem, že KGB po mně jde. Po všech těch zkušenostech nyní vím, že můj osud je předem daný - a snažím se jej vyplnit.

Co považujete za svůj největší režijní úspěch?

Myslím, že jsem v emigraci udělal pár dobrých filmů. Třeba Klaunovy názory podle Heinricha Bölla, které získaly řadu cen a úspěch u diváků. Nebo Maják podle scénáře Ladislava Mňačka, natočený v Izraeli. Napsal jsem i hru Idiot podle Dostojevského románu, která byla tři roky vyprodaná. Film Návrat ztraceného ráje byl pozván na mnoho mezinárodních filmových festivalů od Montrealu až po New Delhi. Pravděpodobně mým nejlepším filmem pro televizi byl Alexander März - schizofrenní básník. Dokument Peklo na zemi byl uveden ve 44 zemích světa, také v České televizi.

V tomto případě šlo o váš podíl na velkém Spielbergově projektu o holocaustu. Jak vůbec vznikl?

Víte, Spielberg je génius, velice si ho vážím. Když natáčel v Polsku Schindlerův seznam, mluvil tam se spoustou pamětníků holocaustu. A uvědomil si, že ti lidé umírají, už tu brzo nikdo nezbude a jejich paměť zanikne s nimi. Proto vytvořil organizaci Shoah a pustil se do obrovské práce, aby se cenná svědectví zachovala. Natočilo se mnoho materiálu, snad všechno, co bylo dostupné, a potom z toho vznikaly jednotlivé dokumenty. Spielberg mi nabídl spoluúčast a já byl moc rád. Z obrovského množství svědectví jsem si mohl pro svůj dokument Peklo na zemi vybrat výpovědi, které jsem potřeboval - příběhy českých židovských mužů a žen, kteří prožili peklo koncentráku i pochodů smrti. Ve filmu nakonec zůstalo 19 svědků, 10 mužů a 9 žen. Byl jsem od začátku toho názoru, že pokud jde o podíl mužů a žen, počet musí být vyvážený. Rovnováhu ženského a mužského prvku se ostatně snažím zachovávat i v ostatních svých filmech. Ten dokument byl pro mě nesmírně důležitý, dal jsem do něj celé své srdce a věnoval ho památce všech, kdo zahynuli.

A jaké jsou vaše další režijní záměry?

Právě končím práci na definitivní verzi scénáře inspirovaného románem Arnošta Lustiga Nemilovaná. Námět mě zaujal už při práci na filmu pro Stevena Spielberga. Tehdy jsem se dostal k vzácným svědectvím o duchovním a kulturním odboji v terezínském ghettu. Rozhodl jsem se natočit epos Terezína - oslavu města a lidí, kteří, ještě než museli jít na smrt, vytvořili v nesmírně obtížných podmínkách umělecká díla velké hodnoty. Také bych chtěl natočit Kominíčka a korouhvičky. A pak je tu ještě jeden projekt: Nedávno mi byla nabídnuta realizace scénáře s názvem BESHT, jehož hrdinou je legendární židovský mystik z Haliče, zakladatel chasidského hnutí - Baal Shem Tov.

Co vás na židovském osudu tak přitahuje?

Můj dědeček byl Žid a tatínek byl vězněn a umučen v Osvětimi, dostal se tam jako vlastenec. Cítím velkou spřízněnost s židovským lidem a jeho osudem, ale také se všemi, kteří trpěli a zahynuli. Je to vztah velké, nekonečné lásky. Mám to prostě v srdci.

Sledujete americkou kinematografii? Jaký na ni máte názor?

Pořád se dělají dobré filmy, i když jich není moc. Bohužel, většinou jsou vykonstruované, založené na kalkulaci, a jsou postaveny především na sexu a násilí. Teď už dokonce i na mučení! Jako by tomu lidé propadli - chtějí se vzrušovat mučením a někteří filmaři to podporují a vyvolávají.

Myslíte Mela Gibbsona?

Třeba, ale i další.

Domníváte se, že to publikum opravdu chce?

Část publika tomu zřejmě propadla. Ale naštěstí jsou pořád dobří filmaři, stále můžete dělat - protože jste v Americe - velké filmy.

Jak se podle vás uplatnili čeští režiséři ve světě?

Miloš Forman výtečně, Ivan Passer velmi dobře, a já? Možná jsem jediný emigrant, o němž se dá říct, že je světoběžník. Dělal jsem filmy v tolika zemích, že by asi bylo jednodušší jmenovat ty, kde jsem netočil nebo nedělal divadlo.

Znáte současnou českou kinematografii?

V americké televizi mě velmi zaujal Hřebejkův film Musíme si pomáhat, znám Návrat idiota Saši Gedeona, to je můj oblíbený film, viděl jsem snímky mladého Ondříčka. Co jsem viděl, to se mi většinou líbilo. Rád bych jich znal víc, ale v Americe bohužel moc nedávají české filmy, a když přijedu sem, mám obyčejně tak bohatý program, že kino nestíhám.

Letos jste byl pozván na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště. Je v Americe také tak výrazná vrstva mladých filmových fanoušků jako tady?

Myslím, že zájem mládeže o filmy i Letní škola - to jsou jedinečné věci, jinde moc nevídané. Taky proto jsem přijal pozvání do Hradiště; byl jsem tam před deseti lety a chtěl jsem znovu ty mladé vidět, mluvit s nimi. Je to pro mě úžasný zážitek.

Co učíte své studenty v New Yorku?

Filmařské řemeslo - umění scénáře a režie. Ale snažím se je především burcovat. Říkám jim, že lidstvo se ocitlo v nebezpečí zániku a proto je třeba dělat filmy, které jsou lidské, které vypovídají o lidskosti. Mnozí si už vůbec neuvědomují, co je to lidskost. A taky jim říkám, že duch je důležitější než hmota.

Které z hodnot, které jste během let získal, považujete za nejdůležitější?

Zkušenosti, které se mi podařilo nasbírat při spolupráci s mnoha lidmi. Jako možná jeden z prvních filmařů jsem začal v tak širokém měřítku spolupracovat s herci různých zemí světa. Naučil jsem se jazyky. Pod vlivem Heinricha Bölla jsem dospěl k hluboké náboženské víře Potkal jsem vzácné lidi velkých duchovních kvalit. Možná významnější než úspěchy ve filmu nebo v divadle pro mě bylo, že jsem prošel kus světa, získal vzácné přátelství. Mým největším životním přítelem byl Heinrich Böll, jsme spolu pořád ve spojení, i když už umřel. Významné bylo i seznámení s dalšími vzácnými lidmi, vedle kancléře Kreiského například s Willi Brandtem. A taky jsem rád, že jsem se v USA naučil žít tu dobrou a tvrdou demokracii, kterou tam mají. Vím, jak se brání svoboda a pravda.

Když už jsme u toho, komu přejete vítězství v amerických prezidentských volbách?

Já od jisté doby nepřeju žádným politickým stranám, volím podle lidí, ne podle stran. Měl jsem rád Clintona i Reagana. A z těch dvou, kteří se teď nabízejí? Ještě nevím. Ale než šel Bush do války s Irákem, tvrdil jsem: Když to udělá sám, bez OSN, když s ním do toho nepůjdou jiní, doplatí na to. A taky že doplácí, mimo jiné i velkou finanční ztrátou. V Americe se hodně zhoršila ekonomická situace, kromě toho - v Iráku jsou vražděni američtí vojáci. Bushovi to mnoho lidí neodpustí.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JAROSLAV KŘÍŽENECKÝ