číslo 41
vychází 27. 9. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 4. 10. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Vzestup a pád jednoho ctižádostivce

Historická freska Barry Lyndon (1975) dokládá žánrovou i stylistickou mnohotvárnost Stanleye Kubricka - od sžíravé politické alegorie, meditativního sci-fi a děsivé fikce o světě násilí zde dospěl k výpravné podívané, jednou tekoucí jako bouřlivá bystřina, jindy připomínající poklidnou říčku plnou konejšivých zátiší. Vypráví o životních osudech podnikavého irského mládence (ztělesňuje ho Ryan O´Neal), jeho společenském vzestupu i pádu v barvitých kulisách 18. století, v prostředí soubojů, milostných pletek a válečných tažení. Je to příběh člověka do jisté míry i sympatického, kterého však stále mohutněji ovládají zištnost a bezohlednost - až se tyto vlastnosti posléze obrátí proti němu.

Film trvá přes tři hodiny a na diváka odkojeného klipovým rytmem může působit rozvlekle. Záměrně se vyhýbá jednoduchému vyklenutí dramatické stavby, člení se do řady uzavřených kapitol, volně sice navazujících jedna na druhou, avšak gradačně rozkolísaných. Kubrick nevysvětluje pohnutky svého hrdiny, dívá se na něho jakoby skrze sklo. Navíc jsou jeho činy komentovány vypravěčem, který místy zaujímá ironizující postoj.

Na rozdíl od lehkovážných komedií typu Toma Jonese má Kubrick ambice podrobně zkoumat svého hrdinu. Vytvořil téměř sociologicky přesnou studii doby, v níž žil, načrtnul rozmáchlý obraz zvyků a obyčejů (příznačné je vedení války, kdy čelně postupující šiky spořádaně kráčejí vpřed bez ohledu na střelbu protivníka). Herectví se bezvýhradně podřizuje zvolené režijní koncepci, která s ním zachází jako s jedním ze stavebních prvků, rozvážně kladených do celkové mozaiky. Proto postavy mají odbourán svůj psychologický rozměr, film nevysvětluje, nýbrž popisuje určité stavy, motivace a z nich plynoucí činy. Jen občas pronikají humorné okamžiky, třeba v podobě podvodnických karetních her.

Největší hodnoty snímku jsou však výtvarné. Kameraman John Alcott komponuje každý záběr jako malířské dílo, krajinomalbu či zátiší. Volí unikátní světelné podmínky, některé pohledy do krajiny jsou úchvatné, členěny sluncem prosvětlujícím skrz mraky. V exteriérech převažuje počasí spíše sychravé, nanejvýš se vrhají slabé stíny, blátivá krajina bývá dost zpustlá, s pozůstatky pralesní vegetace. V interiérových záběrech, které převažují zejména v druhé části vyprávění, kdy Barry se usadí ve šlechtickém sídle, je patrná snaha postihnout autentické světelné podmínky, rozsáhlé místnosti jsou často osvětleny jen několika svícemi. Alcott se průkopnicky vyhýbá umělému dosvětlování. Příznačným postupem jsou odjezdy kamery od polodetailu na velký celek, kdy původně sledovaná scéna je vřazena do umně komponovaného celku, jehož drobnou součást ve skutečnosti tvoří. Týká se to postav umístěných v přírodě i v interiérech.

Barry Lyndon je samozřejmě pozoruhodné dílo, i když nedosahuje poutavosti předchozích Kubrickových filmů, nestrhává ani nevyznívá s takovou naléhavostí. Avšak přípravu i natáčení provázela stejná pečlivost. Důkazem je promyšleně začleňovaná hudba, provázející jednotlivé dějové zákruty. Zaslechneme jak převážně komorní skladby 18. století s výrazným podílem sólových smyčců a též píšťal, často táhlé a teskné (několikrát se v různých variacích vrací Händlova Sarabanda, vytvářející ústřední hudební téma), tak klasicizující doprovod Leonarda Rosenmana. Film zcela oprávněně získal čtyři Oscary, mimo jiné právě za kameru a hudbu.

JAN JAROŠ

Úterý 5. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Napoleon (1/4)

Napoleon je ryze francouzský hrdina, ale jeho sláva, činy a rozhodnutí mnohokrát "překročily" francouzské hranice a pod jeho kroky se doslova otřásala celá Evropa. Na filmový projekt, který měl popsat Napoleonovu cestu nehynoucí slávy až po samý konec, však nestačily jen francouzské finance. Čtyřdílná minisérie byla natočena v koprodukci dalších sedmi států: Německa, Itálie, Kanady, USA, Velké Británie a Španělska. Dlouho se spekulovalo o hlavní postavě. Mnohé překvapilo jméno Christiana Claviera, který ve filmech uplatňuje především svůj komediální talent. Velká historická dobrodružství velkého muže se otvírají roku 1816 na ostrově Svaté Heleny, kde má Napoleon dost času na to, aby ve své duši znovu prožil svůj život...

Středa 6. 10. 2004 NOVA - 20.40 hodin

Den otců

Úspěšného losangeleského právníka Jacka Lawrence po sedmnácti letech navštíví jeho dávná milenka Collete. Dá mu dá fotografii svého syna Scotta, řekne mu, že je jeho otcem, že před dvěma týdny utekl z domu a požádá ho, aby syna našel. Jack jí však příliš nevěří a do hledání se mu nechce. Collete se proto se stejnou historkou obrátí na Dalea Putleye. Neúspěšný spisovatel, smolař a neohrabaný životní ztroskotanec se okamžitě vžije do role otce a slíbí, že syna najde...

Režie Ivan Reitman. Hrají Billy Crystal, Robin Williams, Charlie Hofheimer, Julia Louis-Dreyfus, Nastassja Kinski, Bruce Greenwood, Dennis Burkley a další.

Čtvrtek 7. 10. 2004 ČT 2 - 22.05 hodin

Ve spárech jakuzy

Chladnokrevný gangster a člen jakuzy Jamamoto je donucen opustit půdu rodného Japonska, která je pro něj už příliš horká a odcestuje do Ameriky. Tam vyhledá svého mladšího bratra, který se živí s pár kamarády jako bezvýznamný pouliční prodejce drog. Jamamoto hned po svém příjezdu okamžitě naváže na svoji kariéru z domova a jako zkušený člen gangu, který neváhá zabíjet takřka na potkání, svého bratra velmi rychle zasvětí do umění páchat zločiny skutečně ve velkém. Parta přátel rychle zbohatne a stane se nerozlučnou. Bohužel, podsvětí se nezastaví před ničím a štěstí gangstera se velmi rychle unaví. Významný japonský režisér Takeši Kitano, kterému Česká televize již odvysílala samostatný portrét, navazuje snímkem z roku 2000 na své předchozí filmy "drsné školy". Znovu dokazuje, že je skutečný mistr obrazové atmosféry a vyprávění příběhu filmem.

Pátek 8. 10. 2004 ČT 2 - 20.00 hodin

Navzájem si porozumět bývá obtížné

O novém dokumentu Ničeho nelituji jsme psali, když se před několika měsíci ocitl v kinech, avšak malý divácký zájem, který vyvolal, nás nutí, abychom na něj před televizním uvedením znovu upozornili. Jedná se totiž o jednu z nejzajímavějších výpovědí, jaké u nás v posledních letech vznikly. Jeí základ tvoří absolventský dokument Standard (1999), kterým Theodora Remundová uzavřela svá studia na FAMU a k němuž loni dotočila další epizodu, podle níž je nazván celý film.

Režisérka dosáhla záviděníhodného výsledku. V obou případech se zdá, že teprve přítomnost kamery přiměla snímané aktéry (jakkoli se to zdá paradoxní), aby si začali navzájem osvětlovat své postoje a pocity, o nichž dosud spíše jen mlčeli, aby tenký příkrov rezignovaného spolužití náhle praskl. Zvlášť výrazné je to u Standardu - dokonce natolik, až jsme v pokušení režisérku podezírat z fabulace.

Hrdinkami filmu jsou tři osamělé ženy, zestárlá matka, dcera a již dospělá vnučka. Musí uplynout mnohé nezávazné plky, které neodstraní ani výlet do přírody (režisérkou nejspíš též zinscenovaný), než začnou prosvítat vzájemné výhrady. Kamerou zachycený okamžik vzájemných výčitek možná nastal poprvé: dcera konečně začala hájit své právo na vlastní život, i když tak učinila výrazně konfrontačním způsobem.

Důležitou roli zde získává zaujetí tancem (matka stále předvádí své tělocvičné klavírní improvizace), jenž se hlavně pro dceru stal projevem protestu a touhou pro osamostatnění. Jakýmsi symbolickým smířením se stává závěrečná pasáž odehrávající se na zpola setmělém jevišti, kde se vedle tančícího páru komíhají osamělé postavičky matky i dcery, provázené slavnou Verdiho "plesovou" árií z Traviaty.

Stejným zakončením se vyznačuje i druhá povídka, tentokrát slyšíme popěvek Edith Piafové, podle něhož (Je ne regrette rien) získala i svůj název. Své další protagonisty Remundová našla na zlínském předměstí a jejich mluvu - zejména matčinu - charakterizují slovácké nářeční prvky. Režisérka tentokrát vytěžila nikoli vyhřezlé rozpory jako v prvním případě, ale postihuje zprimitivnělý životní styl jako běžnou normalitu.

Jestliže u matky, svérázné ženské s jadrnou mluvou i způsoby, ještě můžeme vypozorovat určitou existenční konzistenci, jakkoli již různě pitvornou (viz spalující zálibu v pletení, jehož produkty bezmála pokrývají celý byt včetně lahve s alkoholem), její dospělí synové, kteří se již přesunuli do hlavního města, dokládají duchovní nezakotvenost, jak vyplývá hlavně z problematických partnerských svazků, o jejichž podobě nejsou ani schopni soudněji uvažovat.

Režisérka zde více vstupuje do příběhu, často slyšíme, jak pokládá doplňující otázky - k výměně stanovisek nepomohlo ani to, že vedle sebe posadila každého z mužů i s jeho ženou a tázala se na jejich manželství udržovaná spíše jen ze setrvačnosti a bez jakékoli citové účasti. Nebyla však schopna přimět je k hlubšímu zamyšlení nad svou existencí, věřím, že bez jakékoli přetvářky říkají, že takové (vlastně rozdělené) uspořádání rodinného soužití jim plně vyhovuje a považují je za úplně normální a běžné.

Každopádně oba příběhy spojuje totéž varovné téma: vyhaslé, vytěsněné city ochromují bohatost i intenzitu lidského života, ať již si to uvědomujeme či nikoli. Poodkrývají, že zdánlivá psychická odolnost i zlhostejnělé duchovní živoření jsou pouhou vnější slupkou, pod níž se může skrývat prázdnota.

JAN JAROŠ

Sobota 9. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Vzpomínání na Vladimíra Menšíka

Jeden z nejpopulárnějších českých herců Vladimír Menšík by se dožil pětasedmdesátky. Česká televize se rozhodla připomenout tuto osobnost důstojnou, přitom však zábavnou formou. Do studia na Kavčích horách pozvala řadu osobností, Menšíkových kolegů a přátel, současně sáhla do svých archivů a výsledkem je "slavnostní galavečer", jehož je Menšík protagonistou. Vzpomínat na něj budou například Stella Zázvorková, Jiřina Bohdalová, Lubomír Lipský, Václav Vorlíček, Dušan Klein či Marta Vančurová. Společně s nimi mohou diváci zavítat do světa nejpopulárnějších filmů, seriálů a pořadů, v nichž Menšík exceloval.

Herecká škála Vladimíra Menšíka přitom byla skutečně rozmanitá. Dokázal bavit posluchače u stolu i v amfiteátrech, diváci se smáli při jeho komediálních výkonech, uměl však dojmout i rolemi vážnými (například ve filmech Všichni dobří rodáci, Markéta Lazarová, Ikarův pád či Dobří holubi se vracejí). Pepřil komedie, odlehčoval snímky "vážné", vždy však s vrchovatým mistrovstvím. A uměl skvěle vyprávět - na tom se shodnou všichni, kdo Menšíka znali. Miloš Kopecký ho pokládal za přírodní úkaz, podle Jiřiny Bohdalové byl Vladimír Menšík gejzírem nápadů, uličnictví, legrací; sopkou stále před výbuchem, nezcizitelným originálem, sveřepým samorostem a neovladatelným živlem.

Vladimír Menšík se narodil v Ivančicích u Brna (které se mohou honosit i dalšími skvělými rodáky - například Alfonsem Muchou či Janem Procházkou). V roce 1953 absolvoval brněnskou Janáčkovu Akademii múzických umění. Vynikal nejen hereckým uměním - uměl i skvěle zpívat a ovládal také několik hudebních nástrojů. Chvíli hrál u vesnického divadla, v Praze prošel Divadlem E. F. Buriana, až nakonec zakotvil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov. "Herec odkázaný jen na divadlo stráví třeba celý život se dvěma, třemi režiséry a ve stejném kolektivu, což neprospívá progresivitě jeho růstu," vysvětloval to se sobě vlastní jemnou ironií. Pro film a televizi vytvořil přes 150 rolí. Nemoc ukončila Menšíkův život v roce 1988. Pro mnohé to bylo předčasné, Jiří Sovák to však okomentoval slovy: "Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík - a lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic."

Televizním večerem k Menšíkovu nedožitému půlkulatému jubileu bude provázet Marek Eben, režie se ujal Adam Rezek. Příjemných vzpomínek na velkého herce a dobrého člověka bude jistě dost.

(top)

Neděle 10. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Tajné sny

Arthur Putnam je spisovatel psychologicko-kriminálních románů, který začíná pociťovat únavu a vysychající literární inspiraci. Jeho poslední román má být jeho labutí písní. Ovšem jak už to u lidí, jimž je zjitřená fantazie takřka denním chlebem, bývá, často je těžké oddělit fikci od reality. Arthurovy světy se propojí a už nejdou odpárat. Arthurova manželka Julie Arthura podvede s jeho synem z prvního manželství. A když hrozí, že budou odhaleni, rozhodnou se Arthura dostat do vězení pro fingovanou vraždu.

Režie Juraj Herz. Hrají Anna Javorková, Emil Horváth, Anna Geislerová, Alexandr Rašilov, Tereza Pokorná, Zuzana Stivínová a Vítězslav Jandák.