číslo 41
vychází 27. 9. 2004

Televize
a film

FILM

Takoví jsme - jsme takoví?

Nový film Jana Hřebejka Horem pádem přináší do poetiky tvůrce (a celého autorského týmu) leccos nového. Především: režisér, společně s Petrem Jarchovským i autor námětu, tu prvně sáhl po tématu ze současnosti. Jeho snímky, natočené vesměs podle námětů prozaika Petra Šabacha, dosud postupně mapovaly (což ale není přesné - nad touto "mapou" vždy vyklenuly citlivě načrtnutý oblouk osobního vztahu k době, postavám, příběhům) společenskou atmosféru protektorátu, let padesátých, šedesátých a osmdesátých. S jemným humorem, vlídně chápavým pohledem a s lehkou příměsí nostalgie pojednávaly osudy hrdinů i "hrdinů" své doby. Horem pádem je o našich současnících. Vše se odehrává tady a teď, postavy i problémy jsou současné (ostatně autoři se netají, že inspiraci k některým dějovým motivům našli ve zpravodajství médií). S tím souvisí i zvlášť chvályhodný rys filmu: odvaha, s níž jde "do toho" a vypovídá o traumatech našeho času. Příběhy několika hrdinů z různých sociálních vrstev hovoří řečí přímou, až "nehřebejkovsky" nekompromisní. Laskavosti je méně, nostalgie vymizela téměř úplně. Film vypráví o nadějných životních startech, velkých plánech i prohrách, na nichž se podepsal režim, o nesnášenlivosti a nenápadném rasismu, o bezradnosti a hledání životních opor, o sociálních problémech doby, o malých darebácích. Tvůrci nikoho přímo nesoudí, ale také nikomu nic neodpouštějí. Hrdinové, ač z různých sociálních vrstev (vysokoškolský profesor a ilegální převaděč utečenců, fotbalový fanda-výtržník a překladatelka, pouliční zlodějíček a kultivovaná psycholožka pomáhající utečencům atd.) se od sebe vlastně ani tak moc neliší; jejich jednání vydává přesvědčivou a nelichotivou zprávu o současném stavu společnosti. Činí tak s černým humorem hořké příchuti (zvláště v trapných rodinných scénách). Přitom tu nic není definitivně dáno, hrdinové nejsou pouze negativní či pozitivní.

Film staví na několika výtečných autorských nápadech, především na motivu malého dítěte, zapomenutého v pašeráckém kamionu; opuštěné nemluvně pak umožní rozvětvit příběh do několika směrů a zapojit do něj tak či onak většinu protagonistů. Filmařsky výtečně zvládnutá expozice, v níž převaděči lehce žertují o kvalitě jídel v jídelnách KFC, uvádí diváka do příběhu svižným tempem, zatímco neméně působivě natočený závěr (s vynikající kamerou - nejen v těchto sekvencích - Jana Malíře) nechává tiše doznít výpověď, nad níž stojí za to ještě nějaký čas přemítat.

Hřebejkovu novému filmu lze snad vytknout (zejména ve střední části) přílišnou úlitbu divákovi, či spíš nedůvěru k jeho vnímavosti. Tvůrci obdařili jednání postav mnohomluvnými dialogy, které pouze vysvětlují, napovídají, méně už obohacují situaci. Jakoby byl režisér chvílemi poněkud ve vleku síly osobnosti jednotlivých herců a chtěl je obdařit větší příležitostí, přemíra dialogů však působí na některých místech spíše jako nadbytečná zátěž. Např. Jiřímu Macháčkovi by slušelo méně slov, vždyť není nutné, abychom o jeho minulosti všechno věděli. Platí to i pro některé další situace. Což ovšem nic nemění na faktu, že kromě Macháčka i Emília Vášáryová, Petr Forman, Jan Tříska, Ingrid Timková, Nataša Burger a další se opět zařadí do galerie silných postav Hřebejkových snímlů, které se vtisknou do paměti a podstatně přispívají k působivosti filmu.

AGÁTA PILÁTOVÁ