číslo 42
vychází 4. 10. 2004

Rozhlasová publicistika

ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Velká čínská zeď

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.10

Návštěvu Velké zdi jsem dlouho odkládal. Až nebude takové horko, až budu mít lepší boty, až přijede nějaký známý, znáte to. Nakonec mi minulý týden jeden český student řekl, že o víkendu jede na zcela opuštěnou a divokou část zdi v okolí městečka Kupejkchou. Přidal jsem se k němu a v sobotu ráno jsme vyrazili hodně pomalým vlakem ze severního předměstí Pekingu. Vlak v Kupejkchou zastavuje jen na pár minut. Nádraží je vlastně malá zastávka, kde ve stínu společně polehává přednosta stanice spolu s prodavačem.

Protože nás čeká skoro tříhodinový výstup, míříme ještě na trh do nedalekého městečka pro jídlo a hlavně pro vodu. Prodavač ryb láká návštěvníky ke svému stánku, a i když je odsud mořské pobřeží vzdálené více než sto kilometrů, má stánek nacpaný k prasknutí a obchod očividně prosperuje.

Kolem se tyčí až dvoutisícové vápencové hřbety a právě po nich probíhá Velká zeď. Slunce pálí, čeká nás dlouhá cesta, a tak se vracíme zpět na nádraží. Přecházíme koleje a začínáme stoupat do hor.

Velká čínská zeď začíná na východním pobřeží Číny a její nejzápadnější zbytky najdete až v poušti Gobi v oblasti Hedvábné stezky. Prapůvodní zeď je stará kolem dvou tisíc let a její stavba začala za vlády dynastie Čchin, dvě stě let před Kristem. Měla zastavit nájezdy dobyvatelů ze severu a severozápadu, ale protože různá malá království stavěla své vlastní zdi, při pohledu na mapu existují místa, kde zeď je jakoby zdvojená nebo se různě točí v kruhu.

Co se naopak v kruhu netočí, je naše cesta. Teď už je to vlastně spádnice, a tak občas to nahoru nejde jinak než po čtyřech. Dávno už se nedíváme pod ruce ani pod nohy a varování, že se tu občas vyskytují hadi, je zapomenuto. Teď se nahoru plazí jen udýchaný student a udýchaný novinář. Jinak je všude kolem úplné ticho.

Po dvou hodinách se usazujeme na první strážní věži. Je toho hodně, na co se dá tady nahoře myslet: například jestli máte pod nohama skutečně v základech zazděná těla stavitelů, kteří strašlivé podmínky kdysi nepřežili. Nebo to, jak to asi vypadalo, když se pomocí kouřových a světelných signálů sbíhaly po zdi do hlavního města zprávy z celé říše. Císař tak brzy věděl, jestli mu nehrozí nebezpečí třeba z oblasti známé Hedvábné stezky. Konec konců, sám velký Čingischán prohlásil, že zeď je tak velká, jak velká je statečnost jejích obránců. Strážci totiž byli někdy úplatní, a tak se přece jen občas nepřátelé dostali do čínského vnitrozemí.

Sedět v tichu vysoko na zdi má neopakovatelné kouzlo. Sem do Kupejkchou se turisté nevyškrábou, nahoru i dolů musíte po svých, autobusy sem nejezdí a podle místních sem přijde každý měsíc asi tak deset lidí. Šířka i výška zdi se pohybují odhadem kolem čtyř metrů, při pohledu na západ zmizí hned za prvním vrcholem a nabere směr do pouště Gobi. Když se ale obrátíte na východ, vidíte, jak snadno překonává skoro dvoutisícové pohoří. Jako bílá linka se neomylně tlačí k pobřeží Žlutého moře.

Shora vypadají vápencová pohoří, trať, tunely i malé nádraží hluboko pod námi jako modelová stavebnice. Číňané si na vlaky potrpí a je to vidět. Na nádraží v Kupejkchou sice stále ve stínu posedává prodavač s přednostou stanice, ale protože poslední vlak do Pekingu odjíždí za tři hodiny, je pomalu čas vydat se na cestu dolů.

DAVID JAKŠ