číslo 42
vychází 4. 10. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Ve dvou pokračováních seriálu věnovaného historii záznamu zvuku poodhalíme některé z tajů nahrávání gramodesek a činností tomuto procesu předcházejících prostřednictvím textu publikovaného před téměř sto lety. Posluchači ČRo 2 - Praha uslyší v úterý 12. října krátce po 21. hodině z nového kompaktního disku edice Fonogram, vydaného u příležitosti 125. výročí narození Karla Hašlera, některé písničky a kuplety tohoto našeho nejznámějšího písničkáře v autentické podobě, jak je ve dvacátých letech minulého století osobně nazpíval na šelakové gramodesky.

Jak povstává kotouč gramofonový (I.)

"První český odborný závod mluvícími stroji na Moravě" - takto hrdým názvem se počátkem dvacátého století prezentovala brněnská firma Karel Jarušek a spol. Tento "největší odborný závod moravský, schopný čelit každé konkurenci", dodával zdarma všem svým odběratelům bohatě vypravený propagační katalog s názvem Jaruškovy Besedy. První čísla tohoto "ilustrovaného časového oznamovatele" - údajně měl vycházet čtyřikrát do roka - vyšla v roce 1906. Kromě oznamů týkajících se sortimentu fonografů, gramofonů a zvukových nosičů ("stálý sklad 15 000 válců"), seznamů nahrávek na fonoválečcích a gramodeskách a citací z četných děkovných dopisů spokojených zákazníků přinášel bulletin i články osvětového ražení. Populární formou přibližovaly všem zákazníkům i pánům velkoobchodníkům z branže (tedy často například i hodinářům, prodejcům velocipédů nebo šicích strojů, kteří do svého sortimentu přibrali i "mluvící stroje") některé taje tohoto tehdy ještě nového a překotně se rozvíjejícího obchodního odvětví, oslovujícího široké vrstvy obecenstva.

Jeden takový popularizační text z druhého čísla prvního ročníku Jaruškových Besed podrobně pojednával o složitostech procesu nahrávání gramodesek. Vzhledem k tomu, že jde o stylisticky poměrně půvabné dílko, které navíc neobsahuje žádné zásadní nesmysly technického rázu, může tento článek rozšířit obzory i dnešního zájemce o počátky historie záznamu zvuku. Dovolujeme si proto na následujících řádcích přetisknout z něj obsáhlé citace ve víře, že laskavý čtenář ocení především jeho didaktický náboj:

Jak povstává kotouč gramofonový (plotna gramofonová)

Jest známo, že není gramofon tak snadno jako fonograf Edisonův schopen každé mluvené slovo anebo libovolný tón ihned zachytiti, nýbrž že potřebí k tomu zvláštních strojů a zvláštních umělců v přednášení.

To, co v obyčejném slova smyslu nazýváme gramofonem, jest vlastně polovicí gramofonu - jest schopen jen k reprodukci tónů. Druhá polovice tohoto přístroje, gramofon přijímací, jest stroj nanejvýš citlivý a složitý, jehož sestavení stojí tisíce, a jehož zakoupení tedy jen velikým továrnám jest možno, které provozují přijímání gramofonová jako průmysl. Takových dobrých gramofonů přijímacích není příliš mnoho. Existuje-li jich 20 v celé Evropě, jest to skoro vysoko vzato. Právě tak jako prvním parostrojům anebo prvním dělům dala i jim láska jejich výrobců jména (Anděl, Favorit, atd.), dle nichž pak se nazývají kotouče jimi přijaté.

Kdo jednou do obyčejného přijímacího gramofonu či obyčejného fonografu mluvil, podiví se především dvěma věcem při reprodukci: za prvé jest fonografová reprodukce mnohem slabší, a pak obyčejně nepoznává řečník svého hlasu. Co zde slyší, jest ovšem jasno a zřetelno, avšak jistá obvyklá charakteristika schází, méně u gramofonu jako u fonografu.

Při kotoučích, jež kupujete v obchodu, není však tohoto nepříznivého úkazu. Zde tedy umění továrníka způsobilo zušlechtění.

Jak se to děje? Má-li se např. přednes zpěvný s průvodem orchestru zhotoviti, zavolá se zvláštní cvičený kapelník, a tomu se odevzdá partitura k dokonalému přepracování pro přednes gramofonový. K tomu je potřebí více než vědění o kontrapunktu, nauce o skladbě a uměleckém cítění. Neboť dobrý kapelník gramofonový má těžké postavení. Tóny varhanové nedají se kupř. dnes ještě přijímati. Přichází-li v kuse takové tóny, musí se nahraditi tóny jiného nástroje (asi tubou atd.). Důležité housle, bez nichž každý doprovod orchestrový skoro se nedá mysliti, zní ve vyšších tónech skřípavě a prázdně, ve hlubokých však vyvolávají při přednesu ponejvíce nepřirozené zbarvení tónu, které dopomohlo strojům mluvícím k předhůzce kdysi ovšem oprávněné "fonografového tónu". Zde musí zhotovitel nástrojů odpomoci tím např., že housle předělá, resonanční skříň opatří trychtýřem dřevěným atd. Také trouby nechtějí docela souhlasiti. Přidušení, jež opatřují hudebníci sami, může ovšem pomoci, avšak i zde je potřebno předělání rukou zhotovitele nástrojů. Co potom pro přednes nezní ještě dobře (vyrovnaně), musí se přizpůsobiti domácími prostředky více méně drastickými.

Takový orchestr před gramofonovým přednesem vypadá skoro bláznivě. Klavír jest oloupen o svůj příklop anebo o svou resonanční skříň, čtyřmi pevnými popruhy asi do polovice místnosti ke stropu vytažen. Ubohý hornista vězí - jak je veliký - v měchu plátěném aneb ve schránce plátěné, hudebníci nástrojů dřevěných zaujímají zvláště divná "přidušovací" aneb "sesilovací" postavení a vyměřují pomocí kroků přesně, jak daleko aneb jak blízko se musí před přístroj postaviti. Se stropu sálu, kde přednes se má vykonávati, visí velké záclony až doprostřed prostoru dolů, podobně, jako to vidíme u fotografů. I sestavení těchto drapérií je umělecké dílo a vyžaduje mistra. Neboť nejnepatrnější nezamýšlený reflex zvukový může často v jedné vteřině zničiti, co týdny plné práce a píle zbudovaly.

Jakmile se tyto přípravy ukončí, započne zkouška s hudebníky před hudebním kritikem - ponejvíce před skladatelem přednášeného kusu samým. Tu se může přihoditi, že přemnohými změnami ráz dotyčného skladatele ne dosti jest zachován a že tento se proti tomu ohradí. Tu pak zase musí býti pracováno od počátku. (Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály: archiv autora