číslo 42
vychází 4. 10. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 11. 10. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

V opuštěném hotelu není radno přebývat

Stanley Kubrick se s mimořádnou zručností dokázal zmocnit jakéhokoli žánru, aby jej proměnil svým osobitým nazíráním. Tak je tomu rovněž v hororu Osvícení (1980). Není náhodné, že autor předlohy Stephen King, tehdy na počátku své oslnivé kariéry, nebyl s přepisem nijak spokojen - režisér se ostatně netajil přesvědčením, že předlohy vnímá jen jako inspirační zdroj, který dále dotváří.

Pro Osvícení je určující atmosféra strachu. Vybuzuje jej liduprázdné bludiště hotelových chodeb i parkového labyrintu, napomáhá nakládání se zvukem (všimněme si, co Kubrick dokáže vytěžit ze zdánlivě všedního skřípotu, když zjevení malého chlapce jezdícího po chodbách na tříkolce vydává na parketách hlasitý klapot, zatímco koberce tlumí zvuk do krajně ztišených, ale přesto patrných vibrací). Vědomí, že krvavé zločiny, které se v hotelu kdysi udály (hned v úvodu se spolu s hrdinou dovíme, že minulý správce v zimě vylidněného hotelu se pomátl a povraždil celou svou rodinu), spolu s poznáním, že hlavní hrdina rovněž začíná propadat vražednému šílenství, přispívá k dosažení bezmála halucinogenního časoprostoru.

Rovněž herecký výkon Jacka Nicholsona v roli spisovatele Torranceho, jenž do opuštěného hotelu přijel načerpat tvůrčí síly, plně souzní s režisérovým záměrem. Nezbývá než obdivovat, s jakým zalíbením i vervou se Nicholson oddal studiu pozvolna se šířícího šílenství. Hrdinovu bodrou rozšafnost poprvé naruší zjištění, že na psacím stroji umanutě píše stále tutéž větu - a destrukce jeho osobnosti vrcholí ve finálních scénách, když se sekyrou v ruce a s podmračeným, nepříčetným výrazem ve tváři, s vražedným úsměvem na rtech pronásleduje své nejbližší. Nicholson bravurně slučuje děs i grotesknost, aby postihl poznenáhlé rozlévání psychopatologické vyšinutosti.

Pečlivě navozovaný děs doprovázejí i zjevení, která mimosmyslově hrdinův synek - právě této vlastnosti se týká původní název Shining - vidí kolem sebe (zejména zavražděné holčičky, vybízející ke společným hrám, či motiv proudů krve vyvalících se zpod výtahu a zaplavujících celou chodbu). Logicky vysvětlitelný sled událostí narušuje až překvapivá pointa s detailem staré fotografie, na níž pózují účastníci jakéhosi dávného večírku - včetně jedné známé tváře.

Jaké je tedy Osvícení? Pozoruhodné, protože dokládá, že strach dokáže evokovat pouhý znepokojivý náznak účinněji nežli záplava děsivých doslovností. Ale přesto výslednou podobu vnímám do značné míry chtěnou - studie čisté, jakoby destilované hrůzy mi přes všechnu realizační dokonalost připadá samoúčelná a jednorozměrná.

JAN JAROŠ

Úterý 12. 10. 2004 ČT 2 - 21.25 hodin

Pop Art tentokrát s Pražským výběrem

Legendární kapela Pražský výběr se pokusila o comeback. Ani pro jednoho z členů to nebylo jednoduché. Michal Pavlíček a Vilém Čok mají spoustu dalších aktivit, Michael Kocáb, který vzkříšení Výběru dlouho prosazoval, návrat už skoro vzdal a Klaudius Kryšpín stále ještě "trvale" žije v Austrálii. Kromě toho je tu i Jiří Hrubeš, který by se byl do Výběru vrátil, ale v některých otázkách se s ostatními neshodl. Na jednu kapelu je to tedy komplikací více nežli dost; návrat Pražského výběru na koncertní pódia lze přesto označit za úspěšný. Dokazuje to i zářijové vydání hudebního měsíčníku Pop Art. Spolu s ním navštívíme některá místa "šňůry" po českých a moravských městech. Setkáme se s vyprodanými sály a poznáme i dnešní publikum skupiny, která zazářila v osmdesátých letech, ke slávě jí dopomohly různé zákazy a zničení nákladu jednoho alba, její nahrávky se však rychlostí blesku šířily mezi lidem především na magnetofonových kazetách. Při tom všem se Pražský výběr vždy vyznačoval prvotřídním muzikantstvím - všichni členové byli a jsou (bez nadsázky) virtuózy. Jeho hudba byla jen jiná. Jiná, než se v Československu 80. let provozovala a jiná, než se u nás provozuje dnes. Doufejme, že až pomine současná vlna nostalgie, přijde kapela s novým repertoárem (a to i přesto, že posluchači staré kousky stále vyžadují). Pak se pozná, jak pevnou pozici Pražský výběr v českém rocku má. Doufejme, že jeho současný návrat je už definitivní.

Vedle rockové legendy se v magazínu Pop Art představí i významný, původem brněnský jazzman - kontrabasista a skladatel Petr Kořínek. Kamera zachytila vystoupení čerstvého šedesátníka na místě jeho srdci blízkém: v Galerii Z ruky sochaře Zdeňka Macháčka v Křížovicích na Vysočině. A zářijový Pop Art se vypraví i do zahraničí. Na jižním Slovensku navštíví originální zpěvačku a herečku Szidi Tobias. Její neotřelý projev v písních, které pro ni většinou píší skladatel Milan Vyskočáni a textař (a současně manžel) Peter Lipovský, můžeme obdivovat i díky nedávno vydanému albu nazvanému Divý mak.

TOMÁŠ PILÁT

Středa 13. 10. 2004 NOVA - 20.40 hodin

Propadlí lásce

Sam je úspěšný astronom, ale láska jeho milované Lindy je pro něj víc než všechny případné vesmírné objevy. Není proto příliš nadšen, když dívka odjede na dva měsíce pracovat do New Yorku. V den, kdy by se měla opět vrátit, však dorazí pouze její dopis, ve kterém oznamuje, že zůstane v New Yorku, kde si našla jiného milence. Sam se okamžitě vydá za ní. Nastěhuje se na opuštěnou půdu naproti bytu, kde žije Linda se svým novým milencem. Nechá si poslat z hvězdárny zařízení, s jehož pomocí si na stěnu promítá zvětšený obraz dění v protějším bytě a pečlivým pozorováním za pomoci různých grafů a výpočtů dojde k přesvědčení, že se milenci brzy rozejdou, protože jsou každý jiný. Jednoho dne se na půdě objeví rázná fotografka...

Režie Griffin Dunne. Hrají Meg Ryan, Matthew Broderick, Kelly Preston, Tchéky Karyo, Maureen Stapleton, Nesbitt Blaisdell, Lee Wilkof, Dominick Dunne a další.

Čtvrtek 14. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Jak zničit zloducha

Český snímek Je třeba zabít Sekala se vcelku právem dočkal vysokého ocenění. Dusné okupační drama s robustně vykreslenými sedláckými postavami prozrazuje značný vypravěčský um režiséra Vladimíra Michálka i scenáristickou dovednost Jiřího Křižana vyklenout konflikt, mající společné rysy s osudovou neodvratností antické tragédie. Příběh se začíná odehrávat - i za podpory temně znějících tónů - ve znepokojivém naladění čehosi tragického, čemu nelze předejít ani tomu zabránit. Naznačuje to hned pozvolná jízda kolem lánu zrajícího obilí až k železničnímu náspu, kde právě zastavuje vlak, z něhož vystoupí neznámý pocestný, aby se vydal do blízké vesničky. Jen ze střípků a zámlk se dovíme, proč Jura Baran (Olaf Lubaszenko) hledá ve vsi úkryt. Ale ani tady nedojde klidu. Řádí tu jako zosobněné zlo "panchart" Sekal (Boguslaw Linda), udáváním se mstící za někdejší ústrky, kterých se mu dostalo coby nemanželskému dítěti...

Sekal zosobňuje ničemnost, vyžívající se v utrpení bližních. Sžírá ho nenávist, dokonce i vlastní matku (v odpouštějící i žehnající pokoře ji modeluje Vlasta Chramostová) pošle do zadní části těla. Nezná zábrany, zvyklý násilím dobrat se všeho, nač si vzpomene. Tak přiměje jednoho ze sedláků, aby mu přenechal část svých polí, výhrůžkami donutí vnadnou dívku, aby za ním sama přišla. Jenže Sekalův portrét je natolik přemrštěný, až ztrácí věrohodnost - stejně jako bezohledný nátlak sedláků, požadujících po Jurovi, aby právě on Sekala zabil. Marně jim Jura vmetá do tváře, že jednají stejně podle jako Sekal. A autoři vyslovují tvrdý odsudek - Sekal je jistě zrůda v lidské podobě, ale ani sedláci nejsou o nic lepší, ve své bigotní pýše stejně zaslepení a bezcitní.

Výtvarně je film laděn do zlatavě-hnědavých odstínů, prolínaných bělostně se skvoucími cestami posypanými evidentně pískem, který má zakrýt asfaltový povrch. Dosažená barevná tlumenost, spíše kontrastující s vyhrocenými zápletkami, ovšem vychází z režisérovy explikace, že film zapojí několik barev: zlatého obilí, které bude za měsíčního úplňku stříbrné; škály bílých odstínů budov vesnice a velkých statků na samotě, bílých cest, bílých košil; černých obleků, sukní, noci; červených odstínů slunce a červené krve.

Michálkův film se dočkal vřelého přijetí, i když mnozí recenzenti svými texty odhalili, že prostředí vesnice vůbec neznají. Přisuzovali mu zobrazení jakési patriachální pospolitosti. Jenže vesnice je tu jen mrtvou kulisou, do níž ruch vnášejí toliko Sekalovy absurdně zběsilé jízdy prázdným žebřiňákem - jakékoli zemědělské práce odpovídající letnímu období jsou totiž naprosto vytěsněny. Nemluvě o tom, že chod hospodářství by neřídili zavilí starci, ale jejich dospělí synové.

Z filmové minulosti lze připomenout zdařilejší průhledy na okupaci. Zejména Procházkův a Kachyňův film Ať žije republika postihl mravy, strach, předsudky i vychytralost - včetně pronásledování nešťastníka viněného z kolaborace a navíc také "pancharta", jemuž sedlácká bezohlednost kdysi zničila život. Ani motiv likvidace zloducha, který se chce udáváním zmocnit majetků, není původní. Tuto situaci zpracoval už Jan Drda, byť jakkoli poplaten bezvýhradné oslavě komunistického odboje, v jedné z povídek Němé barikády (nazývala se Stopy) - do filmové podoby ji převedl Jaromil Jireš.

JAN JAROŠ

Pátek 15. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Sedmá rota za úplňku

Tentokrát jsou Tassin, Pithivier a Chaudard v civilu a jejich dobrodružství začíná v roce 1942 na okupovaném území Francie. Tassin a Pithivier přijeli na návštěvu ke svému bývalému veliteli Chaudardovi. Plánují báječný společný odpočinek, který rozhodně nebude mít nic společného s válkou. Při první příležitosti se však zamotají do tajné akce a už jim nezbude nic jiného, než se pro Francouze stát hrdiny odboje a pro fašisty nebezpečnými teroristy. Sedmá rota za úplňku je volné pokračování francouzské válečné komedie Kam se poděla sedmá rota?

Sobota 16. 10. 2004 ČT 1 - 21.05 hodin

Enigma

Píše se rok 1943, Evropou zmítá druhá světová válka - a z New Yorku plují do Británie tři velké lodní konvoje, na něž kdesi v severním Atlantiku číhají německé ponorky. V Bletchley Park, tajné základně nedaleko Londýna, která je střediskem pro dešifrování zpráv, vypuká horečná činnost. Jen čtyři dny tu mají na to, aby znovu rozluštili tajný německý kód, nazvaný Žralok. Nepodaří-li se jim to, hrozí lodím zkáza a bude zásadním způsobem ovlivněn výsledek války. To si uvědomuje i geniální matematik Tom, který se sem po několika měsících nervového zhroucení vrací a v jehož schopnosti vkládá vedoucí týmu tolik nadějí... Jenomže je vůbec možné v tak šibeničním termínu obelstít Enigmu, dokonalý šifrovací stroj, skýtající miliony možností? A jaká ještě tajemství skrývá Bletchley Park? Po čem tu pátrá agent britských tajných služeb Wigram? Proč vůbec Němci svůj tajný kód změnili? A kam tak náhle zmizela dřívější Tomova přítelkyně, plavovlasá Claire?

Neděle 17. 10. 2004 ČT 2 - 13.00 hodin

Rozmlouvání slavného režiséra a jeho herce

Dva slavní švédští umělci, režisér Ingmar Bergman (1918) a herec Erland Josephson (1923), se znají bezmála šedesát let. Poprvé se setkali při filmu Prší nám na lásku, kdysi uváděném též u nás. Jenže tehdy ještě nikdo netušil, že přihlíží začátkům v budoucnu celosvětově proslulých osobností. Přitom Josephson musel dlouho čekat, než se prosadil jako ústřední protagonista Bergmanových filmů - Josephsona zprvu zastiňoval Max von Sydow. Teprve od 70. let nastává nejdůležitější etapa jejich spolupráce, vytyčená milníky jako Scény z manželského života, Tváří v tvář či Fanny a Alexandr. Nejnověji jsme Josephsona viděli ve filmu Nevěra (uvedla jej nedávno Česká televize), který sice režírovala Liv Ullmannová, avšak Bergman k němu napsal scénář.

Dokument Ingmar Bergman: Rozjímání o životě, lásce a smrti s Erlandem Josephsonem zachycuje staré pány v dobrém rozpoložení, stále z nich čiší energie i touha vydat se dosud neprobádanými stezkami. Oba nabyli někdy těžce vykoupené životní zkušenosti, takže vzájemné vyjasňování názorů na problémy, které odjakživa vzrušovaly lidskou zvědavost i představivost, se odvíjí ve střízlivé, uvážlivé poloze. Někdější vášně již vyprchaly a zastoupila je zklidnělá vyrovnanost. Oba se shodnou, že na plátně, v příbězích i postavách, mnohdy ztvárňovali svá nutkání a své obsese, skrze své příběhy a své postavy vyjadřovali, co právě zmítá jejich myslí či city.

Jak už název napovídá, i tentokrát je dodrženo obvyklé rozvržení úloh: Bergman jako bývalý režisér udává rozmluvám tempo i nasměrování, Josephson vnímavě doplňuje a rozvíjí nadhozená témata. Ono titulové rozjímání je totiž moudré, a proto přitahuje pozornost. Oba tvůrci se už nemusí nikomu zavděčovat, ani o sobě šířit příkladně kladný obraz. Bezvýhradná upřímnost se tak stává základním rysem.

RENATA JAROŠOVÁ