číslo 42
vychází 4. 10. 2004

Titulní rozhovor

Boris Rösner:
Věnovat všechno té jedinečné stopě v čase

Ve hře E. E. Schmitta Frederick zosobňujete slavného francouzského herce Fredericka Lemaitrea. Ten říkával: "Herecké povolání je smutné." Myslíte si to i český herec Boris Rösner?

Herectví, stejně jako celý lidský život, je paradoxní. Na jedné straně je smutné, že je tak pomíjivé. Odehrává se právě jen dvě až tři hodiny konkrétního představení a nikdy se už nezopakuje, neboť každý večer je jiný, dle toho jací diváci přišli. Herec nechává na jevišti kousek duše, který ukončením představení umírá. Vyvstává otázka, kde brát zásoby, aby se ten úbytek obnovoval. Já jej nacházím v dalších rolích a taky jiných věcech života, které mě dobíjejí. Na druhé straně je herectví nesmírně krásné, neboť každé představení je neopakovatelné.

Ta pomíjivost musí být svým způsobem deptající.

Ano, jak už jsem řekl, ten moment už nikdy opět nenastane. Říkávám to svým studentům na DAMU, když propadají skepsi: "Uvědomte si, že v této chvíli jste jediní ve vesmíru, kteří právě toto říkají a konají. Nikdo jiný to nedělá a myslím, že je v tom v nesmírná energie. Někde se děje něco podobného, ale to, co děláš ty - konkrétní herec - je originální a neopakovatelné." Když si to člověk uvědomí, tím spíš věnuje všechnu sílu té jediné a jedinečné stopě v čase. Aby byla zaznamenatelná v mysli a v srdci diváka. Opakuji se: je to paradox - divadlo je smutná i úžasná věc! To je myšlenka, která mě napadá hlavně v situaci, kdy se na jevišti právě koná něco takto obrovského. Říkám si, jak je smutné, že to neviděl ten a ten, člověk, na kterém mi zvlášť záleží, někdo, koho chci zvlášť oslovit. Ale já jsem fatalista a tak věřím, že i k tomu dochází. Často mluvím o svých učitelích a věřím, že oni moje počínání sledují, vidí a cítí. Že energie z mého počínání se někam přenáší a oni to tam - někde jinde - tuší. To vědomí mě velmi posiluje.

Co si myslíte o tvrzení, že v době masových médií je divadlo přežitkem?

Lidé potřebují sdílení s ostatními živými bytostmi. A to jim ani televize, ani internet nedají. Desítky let se mluví o tom, že divadlo zanikne - už od nástupu rozhlasu, pak filmu a televize. Ne, nezanikne. Lidé potřebují vidět živého hrdinu, kterého má cenu následovat nebo alespoň vyvinout snahu se mu podobat. Divadlo má tuto moc už po tisíc let a bude mít nadále - dokud na světě budou žít lidé.

Jste vnímám jako dramatický typ. Jaký je váš vztah k humoru a ke komediálním polohám?

Myslím, že mám smysl pro humor a mám rád komedie, i když jsem do nich nikdy nebyl příliš obsazován. Přišel jsem z Liberce do pražského angažmá v roce 1978, kdy vrcholila normalizace a situace v Městských divadlech pražských byla velice zvláštní. Vstoupil jsem do zavedeného souboru, kde byli populární a dobří herci - Viktor Preiss, Václav Postránecký, František Němec a další. Já jsem byl emotivní a zcela neznámý mladý herec, který "hrál i tkaničkami od bot". Musel jsem se pracně zařazovat do té zmíněné hvězdné konstelace. A protože jsem od počátku tíhnul k dramatickým polohám (už na DAMU jsem hrál Kreonta, pak v Liberci postavy o mnoho starší než jsem sám byl), tak mě i v ABC zařadili do dramaticko - hrdinského oboru.

Jste dlouholetým členem činohry Národního divadla v Praze, kde vytváříte většinou hlavní role na velkém jevišti. Je vskutku velké jeviště to, co vám nejvíc vyhovuje?

Od počátků v libereckém divadle jsem pracoval na velkém jevišti, ale my jsme se souborem vytvářeli spoustu komorních představení ve zkušebně, o kterých se dnes ani neví. Mnozí kolegové ze Šaldova divadla v té době hostovali v Ypsilonce, mě taky Jan Schmid zval, ale jaksi k tomu nedošlo. Mám moc rád - jako protipól práce na velké ploše - představení komorního charakteru a tak už dvacet let spolupracuji s Violou a Lyrou Pragensis, kde mám několik představení. Mám rád malé jeviště, neboť je zde o mnoho důvěrnější kontakt s divákem. Když je v hledišti osmdesát lidí, kteří dokonale vidí každé gesto i pohled, je to jiná zkušenost. Myslím si, že je to důležitá herecká disciplína, stejně jako práce v rozhlase nebo v dabingu.

Činohra Národního divadla inscenuje taky v Kolowratském paláci komorní repertoár. Účinkujete na této scéně?

Patřím k jednomu z mála herců Národního divadla, který v Kolowratu nehrál. Má se za to, že patřím na "velký plac". Možná mám k tomu rodinnou dispozici. Babička hrála v operetě, táta byl režisérem opery a operety, čili samá velká plátna. Já mám tento žánr rád a netajím se tím. Spolu s mnoha slavnými předchůdci tvrdím, že i na velkém jevišti se dá udělat detail, který může zasáhnout diváka, sedícího šedesát metrů od portálu.

Po několik sezón jste vytvářel shakespearovské titulní hrdiny a další velké role klasického repertoáru. Jaký je váš vztah k moderní dramatické tvorbě?

Mám rád současné autory. Jak v Liberci, tak i v ABC jsem hrál v současných hrách. Pravdou však zůstává, že kamenná repertoárová divadla sahají spíš ke klasice. Trend irské a německé cool dramatiky je spíš módní záležitostí a nemyslím si, že by český divák zrovna tohle preferoval. Jsou to podle mě témata pro omezený počet diváků. Dle mého jsou například texty Sarah Kane dost patologické a lidé dneška mají hnusu a napětí už dost. Je to dramatika pro menšinového diváka. Když budu přizván k práci na takovém titulu, budu pracovat s nejlepším vědomím a svědomím. Jako herec neodmítám žádný zajímavý nový text. Spolupracuji s režisérem Tomášem Vondrovicem, který vytváří pořady, o nichž by bylo možné říct, že jsou současnou tvorbou. Jsou to komponovaná pásma z různých originálů, ale dramaturgický a režijní náhled je plně dnešní a proto i vyznění těch textů je zcela současné.

Jako milovník Shakespeara a znalec jeho díla jste se před časem představil v roli režiséra představení Blázni a milenci a básníci, s podtitulem nejlepší scény z dramat a sonetů W. Shakespeara. Zdá se, že Shakespeare u vás stále vítězí.

On je nesmírně moderní i po čtyřech stech letech. Někdy si říkám, že nemůže být pravda, že všechny ty hry udělal jeden člověk. Je toho nesmírně mnoho a všechno je to téměř geniální.

Pro adepta herectví je rozhodující rodinné zázemí. Vás kolébala Thálie v náručí od narození.

Mohu říct, že jsem měl ve svém uměleckém životě velké štěstí. Jak jsem řekl, rodiče byli divadelníci a moje maminka hrála do vysokého stupně těhotenství. Říkávala, že jsem hrál už v jejím břiše. V divadle jsem se narodil, hračkami mi byly rekvizity a když mi byly dva roky, už jsem stál na jevišti před diváky. Maminka byla skvělá herečka a tudíž i moje první učitelka herectví. Bohužel nějakou dobou nemohla hrát a to ji moc trápilo. Když jsem pak nastoupil do divadla, tak jsem hrál za ni, kvůli ní a pro ni. Kromě mámy považuji za své první učitele všechny její kolegy. Byli to moje tety a moji strejdové, kteří mě konejšili v šatně, když máma byla na scéně. Tam jsem začal také vnímat ženské tělo. Mnoho vlivů, ze kterých by se možná někdo jiný zbláznil, mně dopomohlo velmi rychle vyrůst a dospět.

Působíte velmi přísně. Nevystupujete v televizních zábavných pořadech, nejste vidět na večírcích. Poskytujete málo rozhovorů. Jaké máte důvody k této rezervovanosti?

Je to z principu a je to z důvodu sebeobrany. Každý člověk má masku, i když to není herec. V pořadech, o kterých jste se zmínila, neúčinkuji, protože v nich by měl člověk vystupovat sám za sebe - a to je nesmírně těžké. Je to taky napadnutelné, medializovatelné, a velmi zneužívané. Například, všichni lidé se někdy napijí alkoholu, ale tím, že je někdo povoláním herec, tak jeho fotografie se skleničkou v ruce v bulvárním plátku je totálním skandálem. Pak už nikoho nezajímá, jak to ve skutečnosti s tím člověkem a alkoholem je. Proto se snažím takovým akcím vyhýbat. Co se týká zábavných televizních relací, myslím si, že nejsou moc kvalitní. Já jsem odpovědný svému talentu a svým učitelům a proto mám přesné dané hranice, čeho se ještě chci a čeho už nechci účastnit. Nicméně nikomu nevyčítám, že se takových aktivit nezříká. Je to věc rozhodnutí každého umělce.

Spolu s Fredericem Lemaitre na jevišti ABC říkáte: "Krása umí vyprávět jenom jeden příběh." Je krása pro divadlo podstatná?

Dle mého nezáleží na zevnějšku, protože skutečná krása se dá objevit pouze uvnitř. Pak i ten nejošklivější člověk může být krásný. Právě to je to tajemství. Vychází z obyčejné pravdy, že každému se líbí něco jiného. Začíná to u holek, kdy si muži říkají: Co na ní proboha vidíš? Na jevišti jsem mnohokrát setkal s tím, že takzvaní atraktivní lidé nemají co nabídnout. Naopak ti, kteří nejsou vybaveni krásou těla a tváře, vyjdou na jeviště a k údivu všech najednou zkrásní. V civilu jsou to nenápadní až nezajímaví lidé, ale když se objeví na jevišti, najednou všichni vydechnou... Vidíte je a rozechvěje se vám srdce, duše i každá buňka v těle. Některé, i světové herečky, nemají tvář ani postavu, ale mají obrovské vnitřní tajemství, které z nich dělá nádherné bytosti. Ty by bez divadla nebo kamery nikdy nebyly objeveny. Pak následně přichází i obdiv k nim jako k ikonám krásy.

Před lety jste hrál v televizním zpracování románu D. H. Lawrence Milenec Lady Chatterleyové. To je, domnívám se, právě ta postava, pro kterou jste vy ideálním představitelem.

To byla nesmírně hezká figura. Já mám rád tajemné charaktery a on hajný Mellors je opravdu záhadný chlap. Tento druh tajemství má v sobě přece každý člověk, jenomže jen herec ví, kdy a jak jej skrýt a kdy poodkrýt. Herec, který má talent, který má štěstí a má dobré kantory. Herec, který léta hledá, neví si rady a pak najednou začne to tajemství odhalovat na jevišti, před kamerou i v rozhlasovém studiu. Myslím, že někdy může dojít k dokonalému propojení herce s postavou, třebaže lidem může scházet tvář. O tom mě přesvědčují dopisy, které dostávám od rozhlasových posluchačů. Je zde hlas, který asi v posluchačích otevírá určitý obraz a když je ten obraz dle názoru vnímatele přesný, co víc si jako interpret můžu přát.

Jednou z vašich nezapomenutelných hlasových kreací, které mají televizní diváci ještě v paměti, je dabing jednoho z protagonistů britského komediálního seriálu Druhá míza. Jak vás témata a postoje "pánů v nejlepším věku" v seriálu oslovily?

Na počátku jsem se obával, že to bude takové odpočinkové, lehce erotické bavení se, ale jsou tam chvilky, které jsou neuvěřitelně inteligentní a vtipné. Je to podle mého přímo protichlapský seriál, řekl bych až feministický. Ukazuje vskutku, jak jsou chlapi v tomto věku směšní, ješitní a nemají vůbec odstup. Vidím to kolem sebe. Děláme hlouposti, abychom se zalíbili mladým holkám - jezdíme na motorkách, nosíme náušnice nebo děláme něco podobně blbého a přitom podobně jako ti mužští ze seriálu se tváříme jako římští senátoři. Bože, ale to člověk vidí až na druhých!

Zmínil jste se, že máte rád anglický humor. Preferujete čistotu žánru a styl. Někteří vám však vyčítají až jakýsi konzervatismus. Co vy na to?

Někdo mi to naznačuje, kritika i kolegové se vyjadřují nepokrytě. Já vím, že takové postoje byly a budou, co bude divadlo existovat. V konečném důsledku - myslet si může každý co chce. Ke kritice jen tolik: Stejně tak jako je dobré a špatné herectví, tak existuje kvalitní a fundovaná kritika a pak ta druhá. A protože jsme stále jen to jedno - odpradávna ješitné lidstvo, myslíme si, že právě my to děláme dobře. Kritiky čtu a samozřejmě o nich přemýšlím. Jsem rád, jako každý herec, když se můj výkon líbí. A když ne, snažím se zjistit proč. Bohužel se to z takzvaných kritik často nedovím.

MÁRIA UHRINOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ