číslo 43
vychází 11. 10. 2004

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

2004: globálně zmatená odysea

Zase jsem se někde dočetl o tom, co nás čeká za sto let. Takovéto prognózy nejsou ničím novým; vzrušovaly už naše pradědy, a nabývaly podob tu pesimistických (bude konec světa), tu optimistických (bude líp). Ale tentokrát jsem si onu novinářsko-spiritistickou informaci propojil s filmem 2001: Vesmírná odysea, který jsem kdysi shlédl coby kluk a nedávno jsem si jej připomněl na televizní obrazovce. Při onom prvém zážitku jsem se domníval, že to, co filmový děj předkládá k uvěření, se v příslušném roce skutečně stane a těšil jsem se na takto podivuhodnou budoucnost. Od té doby se tento film po zásluze stal klasickým uměleckým dílem, leč téměř dokonale se minul s realitou dneška, a dokonce se neuskutečnilo téměř nic z toho, co autor jeho knižní předlohy, světoznámý spisovatel sci-fi a vědec A. C. Clarke, předpověděl ve svých prognózách na konci šedesátých let.

Může to být tím, že právě šedesátá léta byla jak známo jedním z mála optimistických období minulého století a tomu odpovídaly i tehdejší prognózy: Kolonizace Měsíce se zdála být brzkou samozřejmostí a výprava astronautů k Jupiteru se dala očekávat jen o něco později. Bylo zkrátka nač se těšit. Skutečnost budoucnosti, jíž je nám nyní dáno žít, je o to neuvěřitelnější, že se nic z toho nestalo. O internetu, mobilech, ale třeba o protikuřácké kampani (hrdinové vědeckofantastických příběhů si často pochutnávají na dobrých doutnících) se literárním a filmovým fantastům ani nesnilo. A už vůbec ne o současné, přízračně zbytnělé všemoci peněz.

Není mi proti mysli neodhadnutelnost věcí příštích, ona zatvrzelá nedobytnost budoucnosti. Spíše mne mrzí jakási nízkost, k níž od časů verneovek dospěly ty předpovědi, které dnes naopak byly realizovány. Náhradou za výpravy k cizím planetám jsou uchystány komerční lety do vesmíru pro bohaté turisty. A namísto radosti z objevů si dnešní pseudo-dobrodruzi za stále větší peníze ždímají vlastní adrenalin z malicherných vítězstvíček nad výškou hor, hloubkou oceánů, vzdáleností zemských pólů. Vzrušující tajemství exotiky takto mizí z povrchu zeměkoule jako jarní sníh. A to už se prý příslušné společnosti chystají turisticky vytěžit Měsíc, onu stříbřitou Lunu romantických básníků.

Vědomí smyslu života, potažmo civilizačnímu optimismu, jsme se asi tímto přístupem nepřiblížili ani za mák. Zatímco katastrofické prognózy se množí a modifikují (od skleníkového efektu k technologiím kontroly lidského chování), těch nadějných nijak nepřibývá. Nesetkal jsem se kupříkladu s prognózou takovéhoto znění: Do roku 2100 se lidstvo kontaktuje s vesmírnou civilizací, od které se naučí, jak se chovat slušně.

Do vesmíru to prostě máme úplně stejně daleko jako za časů oněch optimistických prognóz. Nezbývá nám asi, než znovu prošlapávat zaplevelenou cestičku mezi člověkem a lidmi. A při vědomí této nutnosti mne občas děsívá, že už na Zemi nezbývá mnoho míst, kde bychom se takto sešli, aniž bychom od sebe něco chtěli.

JAROSLAV VANČA