číslo 43
vychází 11. 10. 2004

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Čert nebo ďábel, toť otázka

Slyšel jsem, že známý novinář objíždí republiku s kamerou a hledá čerty, aby o nich něco natočil. Byl snad už i nedaleko nás (tj. tam, kam jezdíme na letní byt) na Helfenburku, kde prý lze čerta přivolat o půlnoci hrou na dudy. Nevím, jak je to s touto záležitostí přesně, ale ani to nechci vědět, stačí mi moje vlastní představa: reportér, který byl na všech možných politických i skutečných bojištích, jako je například Čečensko a Afghánistán, kde se lidé chovají a žijí jako v pekle, tento reportér touží už jen po tom setkat se i se samotným ďáblem. Snad aby se ho zeptal, co ještě dalšího zamýšlí s naším světem. Žurnalista to chce vědět hned. Chápu jeho netrpělivost a těším se, že se jeho prostřednictvím také něco od ďábla dozvíme. I když musíme přirozeně počítat s tím, že to bude pohled jednostranný.

Jednostranný pohled ďáblův býval vždycky vyvažován něčím z druhé strany: Bůh a ďábel, nebe a peklo, dobro a zlo - tak se věci na Zemi a mezi lidmi odehrávaly. Zajímalo by mě, jestli tato dualita, souboj tvořivých sil a sil zkázy, jakási znovu a znovu dosahovaná rovnováha mezi nimi, jestli tato dávná rovnice stále ještě platí a tomuto tématu se chci v tomto článku věnovat.

Že na každou věc, každý jev, událost či člověka se lze podívat ze dvou stran, je pořád ještě nepochybné. Ba co víc, nejméně ze dvou stran a nijak jinak. Dva protichůdné pohledy na svět mě pronásledují, kudy chodím.

Tak hned u nás, pod Helfenburkem, co se tam povídá... V kraji otevřeli několik nových supermarketů. Lidé se do nich jen hrnou a nakupují, co by v malém obchůdku na vsi jen těžko hledali. Jak je ta naše země krásná, malebné vesničky, šťavnaté louky mezi nimi, šťastní lidé, sedící večer u televizorů. Téhož dne jsem vyslechl opačný názor: Viděl jsi náš zdevastovaný venkov? Vesnice se vylidňují, spojení autobusy nebo vlakem neexistuje, lidé jsou bez práce a i kdyby práci našli, nemohou za ní dojíždět, protože není čím. Trosky bývalých kravínů a zemědělských staveb hyzdí krajinu, bývalé stodoly, sila se rozpadají, pastviny zarůstají šťovíkem, všude jen dvoumetrový plevel. Tam, kde se ruší školy, hospody s tanečními a divadelními sálky, mizí poslední zbytky kultury a civilizace. Lidem nezbývá než sedět večer u televize.

Dva pohledy na věc. Vesničané jsou šťastní, a proto sedí večer u televizorů, nebo: Vesničané jsou nešťastní, a proto sedí večer u televizorů? Nevím, co je pravda, a proto věřím oběma.

Myslím, že někteří lidé jsou spokojení a jiní ještě spokojenější. To jsou ty dvě skupiny, které reprezentují zmíněné dva protichůdné pohledy. Na okraji města Košic je sídliště, kterému se říká město otroků. A není to prý jen v zahraničí, ale taky u nás. Celá sídliště otroků. Jejich patroni, kmotři, jsou lichváři, kteří je obrali o všechno, vzali jim i občanské průkazy a zařídili jim karty do bankomatů, aby si mohli vybírat jejich sociální dávky. Přidělují jim jen nejnutnější kapesné. Otroci jim za to slouží a jsou nuceni pro ně udělat cokoliv. Třeba i krást.

Věřím, že ti lidé jsou spokojení. Vždyť nemají žádné starosti. Podívejme se, jak žijeme my, "ještě spokojenější": Naši kmotři a patroni jsou daňové úřady, pojišťovny, leasingové společnosti. Když jim odvedeme daně, jedno pojištění, druhé pojištění, třetí pojištění, jednu splátku na leasing, druhou na hypotéku, za zbylé peníze si koupíme zájezd k moři, nové auto nebo dům. A ještě se musíme starat o své občanské průkazy a kreditní karty.

Kdo je na tom líp? Nechtěl bych to rozhodovat.

Svět, ve kterém žijeme, má vždycky dvě tváře. Vezměme si jen hrdiny naší doby. Viktor Kožený. Je to architekt naší zpackané ekonomické transformace, zasloužilý chráněnec Václava Klause, nebo hledaný mezinárodní zločinec, prchající před zákonem? Vladimír Železný. Je to pseudoúspěšný manažer a lstivý podnikatel, mediální velkohubý žvanil, tvůrce naší (bohužel) nejúspěšnější televize, nebo podvodník, lhář a hochštapler, který by v každé slušné společnosti seděl ve vězení?

Zajímavé je, že u nás platí obojí. A myslím, že tak je tomu i na celém světě. Je George Bush bojovník za iráckou naftu, kterou Amerika potřebuje, nebo je to agresor, okupant, vůdce zločinného Západu? Je Putin všehoschopný budovatel nového imperiálního Ruska, nebo zlotřilý car-diktátor?

Ať se rozhodneme jakkoliv, vždycky je to špatně. Začínám tušit, že už dávno se nerozhodujeme mezi bohem a ďáblem. Jen mezi dvěma čerty. Boj dobra se zlem, to je minulost. Už jen horší zlo bojuje s menším zlem.

Je platforma, kde se tato nová dualita vyjevuje nejvíc. Média. Naše záchrana a pomocná ruka v nejvyšší nouzi. Zrcadlo našeho života. Místo boje dobra se zlem ukazují denně jen různé tváře zla. Proč? Protože mají také jen dvě tváře: jsou noviny a ještě horší noviny. Je bulvár a ještě horší bulvár. Nic mezi tím.

Žijeme v pekle a ani jsme si toho nevšimli. Přitom to máme denně na očích. Jeden irácký činitel řekl, že je v Bagdádu "otevřená brána do pekla". Myslel tím, že zlo tam výrazně vládne a posílá denně touto branou do pekla desítky a stovky mrtvých. Kde všude je otevřená brána do pekla? Už bychom ani nespočítali, kde všude se vstupuje do pekla. A nejde jen o mrtvé.

Konrad Lorenz napsal o takzvaném zlu a specifikoval osm smrtelných hříchů tohoto světa. Jenom vyjmenoval to, co všichni vidíme, a stanovil diagnózu. Popsal patologické jevy a ani on, ani nikdo jiný zatím neodhadl, jak je odstranit. Možná nikdo nechce připustit, že je to pouhá nepřítomnost dobra, co nás děsí.

Takzvané dobro je pryč, je minulostí. S tím se musíme smířit. Ale na druhou stranu to s námi není ještě tak zlé. Stále máme ještě volbu: mezi dvěma druhy pekla. Mezi čertem a ďáblem.

Závidím reportérům, kteří jezdí s kamerou po kraji a hledají čerty. Budou to mít z první ruky. A až je najdou, co potom? Nu - nějak se s nimi musí dohodnout. Zvolit jedno nebo druhé. Vždyť přece každá věc má dvě tváře!

PETR KOUDELKA