číslo 43
vychází 11. 10. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Panoptikum na pokračování

Divácká obliba českých seriálů "ze současnosti" je zřejmě věčná. Po letech ji vzaly na vědomí i obě domácí komerční televize. Tuzemští seriáloví fanoušci tak mají dnes příležitost týden co týden asistovat hned u čtyř nových českých příběhů na pokračování.

O nejrozsáhlejším původním seriálovém projektu s názvem Rodinná pouta, byla na tomto místě řeč už na jaře. I po půlroce a půl stovce odvysílaných dílů stále platí, že se jedná o opus mimo dosah standardní kritické reflexe. Rodinná pouta jsou věrnou domácí variací nadnárodního telenovelního primitivismu, v němž jednorozměrnou povrchnost scénáře vzorně ilustruje lacině odbytá, horkou jehlou látaná realizace. Jedinou zaznamenání hodnou změnou je, že původní směšnou hru na vyšší ambice své červené knihovny vzdala i samotná Prima.

Právě pokrytectví v podobě předstírání hlubšího smyslu a - ne-li uměleckých, pak alespoň řemeslných - kvalit je nejnápadnějším rozdílem mezi Rodinnými pouty a dvěma souběžně vysílanými pokusy České televize a Novy. Jak Náměstíčko (ČT), tak Pojišťovnu štěstí (NOVA) paradoxně usvědčuje právě zjevný nesoulad vážně (a zjevně podstatně dráž) pojaté realizace a zoufalé plytkosti předlohy. Přes vnější odlišnost odvozenou od umírněné všednosti České televize, resp. barnumského velikášství Novy, jsou si oboje hrané scénky ze života našich současníků povážlivě podobné v tom, jak mechanicky oživují ohraná seriálová schémata typizovaných postav v typizovaných zápletkách. Sice bez dramatického řemesla či dokonce tvůrčí invence, ale o to sentimentálněji, podlézavěji a kýčovitěji. Zejména veřejnoprávní "maloměstské humoresky Jana Míky" jsou navíc téměř parodickou inventurou plakátových moralizujících banalit, jimiž otravovala své diváky už před čtvrt stoletím tehdejší Československá televize.

Jediným novým titulem, který vybočuje z praxe prostoduchého opisování ze světa a historie, je překvapivě titul, který se k zahraniční inspiraci hlásí. Ani novácká Redakce sice není žádným zjevením, které by otvíralo novou kapitolu v dějinách českého seriálu, přesto dává chvílemi ochutnat leccos - od scenáristických nápadů, přes režijní cit pro spád a pointu, až po výkony, při nichž se divák nemusí za herce stydět. Vše sice spíš v podobě příslibu než průběžné kvality, ale i to je v dnešním tuzemském seriálovém panoptiku dost.

JAN SVAČINA