číslo 43
vychází 11. 10. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 18. 10. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Válečné peklo zničí soucit i svědomí

Zcela ojedinělá přehlídka Kubrickových filmů, zprostředkovaná Českou televizí, pokračuje válečným dramatem Olověná vesta (1987). Není to první režisérova výprava do tohoto žánru: již ve svých začátcích natočil Stezky slávy (kdysi je uvedla též ČT), snímek napadající bezohlednost vražednické mašinerie, ničící každého, kdo se proti ní postaví. Stezky slávy vycházely z jemně odstíněného psychologického vyprávění, nyní Kubrick vnáší všudypřítomnou expresi - pozornost věnuje výcvikovému drilu, během něhož se z vojáků stávají bezduché stroje na zabíjení.

Příběh se lomí do dvou částí: první zachycuje brutální výcvik, kdy na nováčky se odevšad snáší řev velitelů, "že se stanou nástrojem smrti a budou se třást na válku", druhá se odehrává ve Vietnamu - nejprve v zázemí vojenských novin, poté v peklu bojů. Ale hlavní hrdina přezdívaný Vtipálek si přesto uchová jistou lidskost, nestal se robotem tupě rozsévajícím kolem sebe smrt jako někteří jeho druzi, kteří s umanutým výrazem ve tváři střílejí na vše, co se jen pohne. A také se dovíme, co přesně označuje divný titul - olověná vesta nemá nic společného s krejčovstvím, je to celokovový plášť náboje.

Režisér sleduje především změněnou mentalitu, slepou poslušnost a podřízenost okamžitým vražedným reflexům, vypěstovaným náročným výcvikem a potvrzeným v bojích. Zaznějí slova, že není nejmenší místo na nějaký soucit či pochybovačné pocity: vše se řídí podle jednoduché rovnice: Nezastřelíš-li včas nepřítele, nepřítel zastřelí tebe. Přitom je zřejmé, že řada vojáků si uvědomuje absurditu celé války, z níž není úniku, vyskytují se však i takové postoje, podle nichž je v každém Vietnamci ukrytý Američan, který chce ven.

Režisér neagituje, spoléhá se na výmluvnost scén, které názorně osvětlují fungování vymyté mysli. Narozdíl od mnohých "vietnamských" filmů zasazených do neprostupné džungle se tento snímek odehrává v prostředí ruin, které zůstaly po někdejším osídlení, vidíme pobořené zdi a rozstřílené části budov, průčelí se zbytky oken připomínající plástev, probodanou nesčetnými střelami, zborcené sutiny. Až na výjimky obránce nespatříme - jsou likvidováni jaksi z dálky, proti výkonným zbraním nemají valnou šanci. Ale přesto neustupují ani neumdlévají ve svém odporu. Teprve při setkání tváří v tvář s těžce zraněnou vietnamskou ostřelovačkou zůstává Vtipálek jakoby oněmělý, znehybněn její polohlasou modlitbou a poté prosbami o zastřelení...

JAN JAROŠ

Úterý 19.10. 2004 NOVA - 22.30 hodin

Srub u jezera

Scénárista Stanley Caldwell píše scénář k filmu o šíleném masovém vrahovi, který topí své oběti v jezeře a jejich mrtvoly pak na dně aranžuje do podoby svérázné zahradní slavnosti. Stanley se na svou práci připravuje sice pečlivě, ovšem poněkud neobvykle. Skutečně unáší mladé ženy, několik dnů je studuje, a když o nich zjistí vše co potřebuje, tak jim přiváže ke kotníkům závaží a utopí je v blízkém jezeře. Každý den se pak potápí, aby na dně udržoval své panoptikum a zkontroloval, zda jsou všechna těla ve správné pozici a vybavena všemi potřebnými rekvizitami, jako jsou třeba sluneční brýle na očích.

Režie Po-Chih Leong. Hrají Judd Nelson, Hedy Burress, Michael Weatherly, Susan Gibney, Bernie Coulson, Colleen Wheeler a další.

Středa 20. 10. 2004 ČT 1 - 14.05 hodin

Přezůvky s sebou

Cyklus pořadů Přezůvky s sebou vznikl v polovině devadesátých let minulého století jako stylizovaný záznam setkání písničkáře Jana Nedvěda a jeho bratra Františka s jejich kolegy a kamarády. Postupem času - a nezastírejme, že i působením vnějších vlivů - se tvář i obsah jednotlivých pořadů postupně měnily. Až na počátku tohoto století vznikl pod stejným názvem cyklus nový, ve kterém se v rolích hostitelů střídali Hana a Petr Ulrychovi, Jaroslav Hutka a Marián Labuda. Jedním z prvních pořadů z cyklu Přezůvky s sebou z tohoto období byl ten, který byl věnován především tzv. "etnické hudbě" a ve kterém byl hostem sourozenců Ulrychových a jejich kapely Javory bývalý člen Křesťanovy Druhé trávy Jiří Plocek.

Čtvrtek 21. 10. 2004 ČT 1 - 20.05 hodin

Je chudý duchem skutečně blahoslavený?

Saša Gedeon již v Indiánském létu osvědčil smysl pro jemně vykrouženou atmosféru přelétavých a snad ani plně neuvědomovaných citů mezi mladými hrdiny, zachycuje v kradmých pohledech zdánlivě bezobsažné rozmluvy, marně hledající vyjasnění stanovisek. Také ve svém druhém celovečerním filmu Návrat idiota vědomě navazuje na odkaz formanovské (či spíše passerovské) poetiky, napodobované hlavně podobně rozvíjenými dialogy, protkanými trapnými zámlkami či prázdným žvatláním, a částečně též motivem začleňování dosud osamoceného protagonisty do rodiny, která se musí vyrovnat s jeho přítomností.

Avšak rozměr náhodného proplétání vztahů je nahražen důmyslnou mozaikou, kde zprvu nesouvisející fakta jsou postupně poskládány do přesně vykrouženého tvaru. Tak se režisér ocitá v pasti vlastní důmyslnosti - příběh je nadmíru vysoustruhován, až ztrácí potřebnou spontaneitu Formana či Passera, veškeré postavy jako by se pohybovaly v přesně vymezených drahách. Druhým nedostatkem je přemrštěná modelace titulního hrdiny Františka (Pavel Liška), jemuž Gedeon přiznává inspiraci Dostojevského idiotem ze stejnojmenného románu (ale doplnit musím i Viscontiho Rocca) - avšak narozdíl od Dostojevského, jenž svého protagonistu pojímá coby ušlechtilou, zcela normální bytost, jako by se Gedeon obával nevěrojatnosti takto pojednané postavy - a proto ji opatřuje psychiatrickou minulostí.

Jenže dojemné trapasy, které prožívá i které nechtěně způsobuje jiným, neplynou z neznalosti života, ale z Františkova vnitřního uspořádání. On prostě takovým je a takovým by zůstal bez ohledu na jakékoli zkušenosti. Navíc se František trpitelsky nevzdává svých milostných citů, protože nemá žádné vybudovány, naopak se snaží zabránit rozpadu těch, které vidí kolem sebe. Je budován jako trpělivý pozorovatel dění kolem sebe, aniž by se odvážil cokoli sám pro sebe nárokovat.

Síla příběhu vyvěrá z drobných, ale maximálně výmluvných epizod, které v nových a nových variacích přibližují jak Františka, tak ty, s nimiž se stýká. Převažuje modelace společensky konvenčních situací (rozmluvy na tancovačce, ale také při rodinných setkáních), v nichž František reaguje zpravidla odlišně, než by se čekalo. Jejich účastníci ovšem nepociťují, že by jejich počínání obepínala nějaká trapnost, vnímají svou existenci jako jedině autentickou, aniž cítí, že se nacházejí v zajetí naučených schémat - a že jedině František, s nímž zacházejí jako s nechápavým prosťáčkem, prezentuje skutečné hodnoty, protože jsou plně autentické. Pavel Liška si tu však vytvořil typovou příhrádku, jíž se dodnes nemůže zbavit.

JAN JAROŠ

Pátek 22. 10. 2004 ČT 2 - 21.45 hodin

O evropských cestách českého Kinematografu

V rámci pořadu Starty uvede Česká televize reportáž režiséra Petera Hirjaka nazvanou Kinematograf na cestách. Jde o pohled na velkolepé evropské turné Kinematografu bratří Čadíků, které přivezlo české filmy do západní Evropy, ale také třeba do Ruska a na Ukrajinu.

Kinematograf bratří Čadíků založili brněnští bratři Josef a Pavel v roce 1991. Tehdy si koupili první maringotku, kterou přebudovali na pojízdné kino. Nejprve putovali po Moravě, později se dostali i do českých zemí. V roce 1997 poprvé promítali v Praze na Střeleckém ostrově a uspořádali i první filmový autofestival v Brně. O rok později už měli šest maringotek, dnes spravují třináct mobilních kin. V loňském roce se kinematograf vydal do světa, přesněji řečeno po Evropě, a projel osm zemí na západě i na východě. Všude promítal výhradně české filmy a stal se tak významným (vel)vyslancem české kultury a vlastně i České republiky, aniž by ovšem ze strany státu dostal jakýkoliv příspěvek. Letos už na východ nebyly peníze, po západní Evropě však Kinematograf šířil pochodeň českého filmu znovu. Ať přijel kamkoliv, vždy vzbudil značný ohlas - jistě i díky filmům, které by se tam asi jinak nedostaly.

Reportáž České televize přibližuje podstatné okamžiky loňské cesty. Turné českého pojízdného kina přitom určitě stálo za to - na východě Kinematograf zavítal do Maďarska, Ruska, Běloruska a na Ukrajinu, cesta do západní Evropy vedla přes Německo do Francie, po ní následovala Belgie a pak Holandsko. V souhrnu Kinematograf bratří Čadíků promítal české filmy osmaosmdesátkrát, a to v devětadvaceti městech. Na projekce přišlo asi 30 tisíc zahraničních diváků. Biograf při tomto filmovém putování ujel na vlastních kolech přes 14 tisíc kilometrů. Dost dlouhá cesta na to, aby byl čas na spoustu zážitků, zajímavých momentů, příjemných i méně příjemných situací.

"Publikum v cizině při promítání reagovalo opravdu živě," vzpomíná vedoucí výpravy Tomáš Baran a dodává: "Zajímavé bylo, že se tak občas dělo při scénách, kde jsme to nečekali." A ty méně příjemné vzpomínky? "Třeba při přechodu ukrajinsko-ruských hranic. Rusové potřebují mít všechno důkladně zúřadováno. Kino tu nejezdí přes hranice každý den, takže to pro ně byl trochu problém. Než se vyřešil, trvalo to čtyři dny," vypráví dnes už s úsměvem člen "čadíkovského" týmu Tomáš Baran.

TOMÁŠ PILÁT

Sobota 23. 10. 2004 NOVA - 21.55 hodin

Tělo na tělo

Michael Gant, syn šéfa americké rozvědky Roberta Ganta je krátce po svém příletu z Evropy unesen tajemnou ženou. Krátce poté se na bývalého speciálního agenta Jeremyho Eckse, který se už sedmý rok trápí neobjasněnou vraždou své milované manželky, obrátí Julio Martin, šéf jedné ze sekcí FBI. Prozradí mu, že jeho žena žije a jako protislužbu za její nalezení chce, aby mu agent pomohl proti Gantovi. Ten se totiž v Berlíně zmocnil prototypu smrtícího mikromechanismu, který lze implantovat do těla a poté na dálku aktivovat. Gant mezitím pošle za únoskyní zabijáka Rosse s úkolem syna najít a zachránit. Pokud se mu to ovšem nepodaří do osmadvaceti hodin Michael zemře. Ross se svými muži ženu přepadnou, ta se však s nimi hravě vypořádá. Na místo střetnutí dorazí policie, FBI i Ecks, který se pustí do pronásledování prchající ženy. Jak se ukáže, také ona ví o tom, že jeho žena žije...

Režie Wych Kaosayananda. Hrají Antonio Banderas, Lucy Liu, Gregg Henry, Ray Park, Talisa Soto, Miguel Sandoval, Terry Chen, Roger R. Cross, a další.

Neděle 24. 10. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Čas her a lásek nevinných

Název nového filmu Juraje Nvoty Kruté radosti poněkud mate: radosti jsou to spíše trochu nostalgické, někdy snad rozpačité, vždy však vlídně, ba s jakýmsi romantickým oparem opětovaných i neopětovaných lásek nahlížené. Reálie slovenského maloměsta 30. let jsou zaplněny více či méně bizarními postavičkami, před našima ožívají v národnostní pospolitosti představitelé tehdejší "volnomyšlenkářské elity" (lékař, advokát, učitel atd.) i vnadné ženy nejrozličnějšího stavu, které rovněž netrpí přemrštěnými zábranami. Aktéry účastnící se milostných propletenců, občas provázaných majetkovými tahanicemi i vzájemnou nevraživostí, netíží mravní, tím méně náboženské předsudky - a není náhodné, že motiv kněze, potažmo víry, je odsunut do pozadí.

Ústřední dějovou linii tohoto slovensko-českého filmu tvoří téměř andektotická zápletka: otec (Ondřej Vetchý svému českému advokátovi vtiskl sympatickou prostopášnost, jakousi zemitost provázenou ostychem) již dospělé dcery (Tatiana Pauhofová), kterou nikdy neviděl, se za svého potomka v podstatě stydí, protože se obává, aby tak nebyla dotčena jeho "dobrá pověst". Když se jí má po matčině smrti ujmout, přesvědčí svého kamaráda, aby děvče vydával za svou neteř.

Kolem této základní dějové osy, znenadání vnášející změnu do dosavadního řádu, pak rotují další motivy, které dívčin příjezd předcházely (a budou též následovat), avšak žádný z nich nedosáhne její katarzní závažnosti. Vznikne tak řetězec nedorozumění a omylů, dosud poklidně dřímající podezíravost i jankovitá vznětlivost zauzlí vztahy a málem přispěje k rozvratu dosavadní idyly. Záměrně píšu idyly, protože jinak toto jemně dovádivé vyprávění se špetkou smyslnosti nelze ani označit. Příběh rezignuje na jakékoli přiblížení dobových sociálních podmínek, přihlížíme líbivému obrázku, který ze všeho nejvíc odkazuje k laskavé milostnosti pamětihodných Sladkých her minulého léta Juraje Herze, kombinovaných s Menzelovým Rozmarným létem.

Režisér Juraj Nvota - byť jsou Kruté radosti jeho označovány za debut, načerpal mnohé zkušenosti při režírování televizních snímků - chce okouzlovat jak pastelově zbarvenou kresbou příběhu a jeho protagonistů (a to doslova ve výtvarném pojetí, které je dílem kameramana Jana Malíře, i přeneseně ve vypravěčské struktuře), tak duchaplnými replikami, vkládanými do úst jednotlivým postavám. Chtěl, aby příběh dýchal životem užívaným plnými hrstmi, aby sálal hravými, durdivými rozmíškami (byť přerostou v žárlivecký konflikt s bezmála tragickými následky) i moudřejícím odstupem.

(jš)