číslo 44
vychází 18. 10. 2004

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Víra v duši, nebo na praporu?

Vyšlo to tak, že tentokrát píšu pro Týdeník Rozhlas ve Francii. Moje reportážní cesty - pro Českou televizi - mi umožňují studovat na příkladu Francie různé fenomény evropské současnosti. I takové, které by mohly být českou budoucností. Jsme přece v lecčems za západní Evropou! Rozhodně s ní nemůžeme srovnávat naši situaci v takových problematických otázkách, jako je přistěhovalectví, integrace menšin a pronikání jiných náboženství do společnosti, jejíž křesťanské (ať už katolické či protestantské) vědomí je v obecné rovině slabší, než je víra menšin neevropského původu. Takhle aspoň tomu je v dnešní Francii. Francouzi - a dnes už je třeba upřesnit: Francouzi evropského původu - nejsou národem, na jehož myšlení by měly náboženství, víra a církve rozhodující vliv. Možná že v tomhle nám jsou podobní. Ale náboženstvím, vírou a jejich projevy se přesto dnes musejí Francouzi zabývat. Světskost - jiným slovem laicitu - svých státních institucí mají už celé století dokonce uzákoněnu. Pro historický vývoj Francie byl "zákon o laicitě" ve své době potřebný a osvědčil se. Přesto o jeho důsledné uplatňování - ve státních školách - musí Francie po sto letech znovu bojovat. Řeknu rovnou, že ne kvůli své čtyř až pětimilionové muslimské menšině, ale kvůli střetu celé západní civilizace s projevy náboženského fundamentalismu u početně slabých, ale svým fanatismem nebezpečných skupin vyznavačů islámu. Právě ve Francii se ukázalo, jak opravdu slabá je co do počtu ta skupina muslimů, jež by zde byla ochotná k nepřátelským projevům. Naopak, celá komunita muslimů se přiklonila spíš k projevům loajality vůči republice (a jejím zákonům). Tříbení postojů si vyžádala chvíle, kdy bylo třeba volit mezi ohrožením životů dvou francouzských novinářů unesených v Iráku a projevy věrnosti k jednomu ze symbolů islámu: šátku, který má neustále nosit na hlavě každá muslimská dívka a žena. Ve státních školách je od letoška muslimský šátek zakázán stejně jako příliš viditelné symboly jiných náboženství. Francie je zemí přísné laicity, světskosti.

Řekl bych, že francouzská společnost zatím velmi dobře odolává nebezpečí, které v současné době ohrožuje klid snad úplně všude na světě. Mluvím o nebezpečí bojovného fundamentalismu. Dá se o něm říci, že je globální a že je skutečně vražedné, neboť jeho zbraní je terorismus. Je globální a vražedné navíc také proto, že i ohrožená strana si jako zbraň zvolila násilí, válku. S pojmem "ohrožená strana" si jistě ztotožňujete západní civilizaci nebo - jste-li přístupní náboženské terminologii - křesťanský svět. To ale není celá pravda. Ohrožena je i ta část světa, v níž převažuje muslimská víra. Devětadevadesát procent lidí všech vyznání si nikde na světě nepřeje vykořenění těch ostatních vyznání. Nemají takovou ambici. Víra je jejich niternou záležitostí, nikoli praporem, pod kterým by chtěli dobývat svět či získat moc. Ale přesto dnes vidíme, že po staletích rostoucí racionality se z víry znovu dělá prapor. Třeba i v návrhu evropské ústavy. Ani časté deklarace víry amerického prezidenta nejsou jen vyznáním jeho niterného náboženského přesvědčení. Ten současný fenomén - mobilizační tendence náboženských aktů - je už i vědecky popsán. A náboženské války nebo konflikty, v nichž je náboženství příčinou, či spíš záminkou nebo průvodním jevem sporu (který je svou podstatou třeba územní, mocenský nebo sociální), jsou skoro jediným typem války, který v současnosti známe. Jen si sami zkuste najít nějaký současný či nedávný konflikt, v němž by tomu tak nebylo.

"V posledním čtvrtstoletí zaznamenali politologové na celé planetě masivní návrat náboženství ze soukromé do veřejné a politické sféry," konstatoval už v roce 2001 Tomáš Halík.

Možná že jedním z naléhavých úkolů současných politiků i struktur občanské společnosti se stane nedopustit, aby se náboženství stále víc a víc stávalo praporem, pod nímž se víra jednotlivce mění v nenávist davu.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT, Paříž