číslo 44
vychází 18. 10. 2004

Rozhlasová publicistika

ROZHLASOVÁ ZÁBAVA

Český rozhlas 2 - Praha, 30. října, 16.04 hodin

Zadáno pro Ivu Janžurovou

Zdálo by se, že o této oblíbené herečce, člence Národního divadla, všechno víme. Mnohokrát jsme viděli, jak se směje, jak pláče, jak upadá do rozpaků, jak váhá - jak prostě hraje. Dokonce i víme, že ač útlá žena, je nositelkou Ceny Thálie, Českého lva a já na vlastní oči viděl, že je i nositelkou vlastní kabelky. Jenže. Ve skutečnosti je úplně jiná, než bychom si podle rolí, které hraje, mohli myslet.

Například má ráda matematiku a kdysi ji dokonce chtěla studovat. A právě s matematickou přesností buduje i své role. To, co se nám zdá jako naprosto bezprostřední, okamžitá reakce, je ve skutečnosti pečlivě promyšlené a nazkoušené. Ale proč se divit, vždycky je všechno jinak.

Kdysi chtěla být učitelkou, studovala v Budějovicích a zpívala v souboru Úsvit. Tam byl tehdy i Jaroslav Krček a v našem rozhlasovém archivu je uložena písnička, kterou nazpívali. Ostatně dodnes si sama písničky píše, zpívá je v divadle a také můžeme posloužit nahrávkou. Přiznává však, že ze všeho nejraději dnes zpívá svým vnukům. A prý se jim to líbí.

Kdysi, ještě jako dítě, hrávala doma se sourozenci divadlo. Předváděla postavy z okolí. Například tlustého pána odnaproti. Neváhala se vycpat polštáři, aby vzbudila patřičný dojem. Starší bratr jí však říkával, že nemůže být herečkou, protože není dost hezká. Když šla do Prahy studovat DAMU, raději doma prohlásila, že jde na matematicko-fyzikální fakultu. Herečkou se nakonec stala, dokonce ještě její první úspěšné role mohl vidět i bratr, který bohužel brzy zemřel. Ale jeho slova, že není dost hezká, způsobila, že nikdy nechtěla být za krásnou, ale snažila se zaujmout jinak. Komikou. Aby rozesmála, neváhala udělat cokoliv. Snad pro tu dávnou zkušenost s polštáři na vycpání kostýmu. A tohle u žen není všední. Každá přece chce vypadat co nejlépe, zejména v televizi či ve filmu. Ale i díky této schopnosti zaujala, zůstala nám v srdci, zamilovali jsme si ji. A jsme jí vděčni za všechny okamžiky, kdy nás dokázala rozesmát. Což není málo.

Dnes ale nejraději vypráví o roli, na kterou si stále teprve zvyká, kterou však miluje a je šťastná, že do ní byla životem obsazená. Jde o roli babičky. Ostatně, můžete si vyprávění Ivy Janžurové poslechnout, rozhodně se nudit nebudete.

VLADIMÍR BERNÁŠEK