číslo 44
vychází 18. 10. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

V našem seriálu věnovaném melodiím z meziválečných českých filmů se dnes opět budeme seznamovat s filmovými písničkami, které v druhé polovině roku 1936 zařazovaly do svých katalogů gramofonové firmy podnikající v ČSR. Některé z nich uslyší v původním provedení posluchači ČRo 2 - Praha v úterý 26. října krátce po 21. hodině.

Melodie z českých filmů roku 1936 (II.)

Ze zbývajících filmových premiér druhé poloviny roku 1936 si vysloužilo zájem dramaturgů gramofonových firem hledajících potenciálně úspěšné šlágry již jen šest dalších českých filmů - překvapivě mezi nimi bylo i drama z vesnického prostředí Děti velké lásky (s podtitulem Ave Maria), v němž si hlavní roli osudem a lichvářem pronásledovaného chalupníka zahrál režisér, scenárista, textař, herec a filmový producent Ladislav Brom. Gramodeska značky Esta zachovala v podání dvojice Bohemians Duo, kterou doprovodil firemní orchestr Harryho Hardena, jedinou melodii z tohoto filmu, a to optimistické tango Jen dál a dál autora hudby J. Dobeše na slova právě L. Broma.

Hudbu pro další podzimní premiéru roku 1936, filmovou komedii ze sportovního prostředí Naše XI, složil Josef Kumok. Ze tří na gramodesky natočených melodií z tohoto filmu se dodnes nejčastěji hraje titulní píseň, která vyšla na gramodeskách značek Ultraphon, Esta, HMV a Odeon. Pokud jde o snímek na etiketě HMV, šlo o jednu z vůbec prvních nahrávek orchestru Dola Daubera, které vznikaly v Praze poté, co tento houslista a kapelník téhož roku definitivně přesídlil do ČSR. U nahrávky téhož titulu pro etiketu Odeon šlo naopak o jeden z posledních českých snímků, který vyšel před druhou světovou válkou na gramodeskách této značky - firma Odeon totiž právě na podzim roku 1936 ukončila svoji činnost v ČSR. V případě další písničky ze zmíněného filmu - foxtrotu Pojď v moji žhavou náruč, který nazpívala v berlínském nahrávacím studiu firmy Odeon za doprovodu tanečního orchestru kapelníka Otto Dobrindta populární pražská operetní subreta Alena Frimlová, šlo teprve o druhou a zároveň poslední příslušnici něžného pohlaví, jejíž hlas kdy zazněl v populárních písničkách z gramodesek této značky (tou první byla o dva roky dříve herečka Antonie Nedošinská).

V další verzi vyšel zmíněný foxtrot ještě na etiketě Esta. Třetí písnička z filmu Naše XI měla název Tři nula - útok a prudká rána a byla natočena již jen na etiketu Esta, pro kterou ji nazpívalo Bohemians Duo za doprovodu orchestru H. Hardena.

Komedii Lojzička, která měla premiéru v říjnu roku 1936, natočil režisér M. Cikán podle úspěšné operety s hudbou J. Jankovce na libreto J. Baldy, J. Slavíka a J. Kohouta, uvedené poprvé v nuselském Tylově divadle koncem roku 1934. V původním nastudování zazněla řada melodií, které si v podání interpretů z "tyláčku" (mj. Máni Hankové, Nory Stallicha, Jiřího Sedláčka či Járy Kohouta) a pod různými názvy rychle našly cestu na gramodesky značek HMV a Esta - jmenujme například písničky Pošťácká, Poupátko, Sympatie, Vlaštovička, Mám tě rád či Studánka. V souvislosti s uvedením filmové verze této operety žádné nové nahrávky již nevznikly, pouze firma Esta vydala s novým objednacím číslem a novou etiketou - aktuálně zmiňující již i film - svou starší gramodesku s nahrávkami dvou posledních výše zmíněných titulů.

Ve stejný den jako film předchozí měla premiéru i další velice úspěšná zfilmovaná opereta Uličnice, uváděná na prknech Tylova divadla od srpna roku 1934. Měl ji na svědomí stejný tým, který stál u vzniku operety Na tý louce zelený - tedy hudba Jára Beneš a libreto čtveřice Tobis-Špilar-Mírovský-Rohan. Úspěch na ni čekal i v zahraničí, avšak v roce 1939 její berlínskou premiéru (pod názvem Gassenmädl) překazilo vypuknutí války.

Filmovou Uličnici režíroval osvědčený Vl. Slavínský a v obsazení tohoto filmu najdeme snad všechny tehdy populární herce v čele s V. Ferbasovou a Fr. Krištofem-Veselým. Na gramodesky několika značek byly natočeny hlavně čtyři chytlavé šlágry z operetní podoby tohoto nenáročného dílka: tango Slabá dívka - silný muž, pařížský valčík Modré chrpy, valčíková směs S tebou tančím nejradši a foxtrot Já mám devět kanárů. Firma Esta uvedla jako melodie z této operety ještě fox-polku Toulavé srdíčko a polku Až jednou odejdeš. Na etiketu Ultraphon nahrál výše zmíněné skladby většinou orchestr R. A. Dvorského, pro značku Esta orchestr Harryho Hardena a pro firmu Odeon je nazpíval v Berlíně Tino Muff s orchestrem Otto Dobrindta. Na gramodeskách značky HMV vyšla pod názvem Sally dvoudílná směs z této operety, kterou natočil salonní orchestr kapelníka Antonína Balšánka. Německá gramofonová firma Telefunken natočila po uvedení tohoto filmu v podání tanečního orchestru kapelníka Heinze Wehnera orchestrální verze titulů Devět kanárů a Slabá dívka, které na své etiketě vydal i Ultraphon.

K filmu Uličnice ještě dvě doušky: filmové encyklopedie uvádějí mezi zpěváky, kteří v tomto filmu vystupují či zpívají, též tenoristu Tino Muffa - ten se zde ovšem ani nemihl, ani si nezazpíval. Tenorista Oldřich Kovář zase ve své vzpomínce (doložené stvrzenkou produkční firmy Slavia-film na částku 600,- Kč) uvádí, že nadaboval pro tento film jednu z písní postavy Bobíka v podání Fr. Krištofa Veselého. Tento jeho dabing ale nakonec nebyl ve filmu použitý.

Na gramofonové desky byly v roce 1936 natočeny také dvě melodie z pera dvojice J. Stelibský a J. Mottl, které zazněly ve filmu Manželství na úvěr - tango Růže řeknou víc a waltz Zatoulané štěstí. V tomto filmovém melodramatu se Zitou Kabátovou v hlavní roli je zahrál orchestr R. A. Dvorského a zpívali Setleři a dívčí Bajo-trio, na gramodesky značky Ultraphon je za doprovodu orchestru R. A. Dvorského nazpívali Setleři a O. Kovář. Na etiketě Esta oba tituly vyšly v podání dvojice V. Konvička + V. Zeman s orchestrem H. Hardena.

Poslední filmová písnička roku 1936 pochází z dalšího melodramatu plodného režiséra Vl. Slavínského nazvaného Srdce v soumraku. Tango Tvých zraků zář pro tento film složil J. Dobeš, otextoval O. Hanuš a na gramodesky značky HMV ho nazpívali K. Ctibor a Al. Remeš za doprovodu orchestru Dola Daubera, který v tomto filmu též vystupoval. Jiná gramofonová společnost o tuto píseň (melodií silně připomínající tango s názvem Hanačku vám, hospodyňkám, - zpívanou reklamu na cikorku stejné značky) zájem neprojevila.

K obsahu všech dnes pojednávaných filmů lze dodat jen to, že jejich zápletky byly velice naivní až hloupé a úroveň jejich řemeslného provedení často ubohá - režiséři jakoby ustrnuli u zastaralých postupů z počátku třicátých let a žádné starosti si nedělali ani například se střihem, zadní projekcí či synchronizací zvuku. Kapitolou pro sebe byly ochotnické až trapné herecké výkony některých představitelů, na něž lze pohlížet snad jen milosrdným prizmatem doby. Šlo vlastně o svého druhu pohádky, z nichž dnešnímu divákovi utkví v paměti možná jen líbivé melodie, které zachovaly dobové gramofonové desky.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora

Příště: Počátky gramofonového průmyslu v USA