číslo 44
vychází 18. 10. 2004

Televize
a film

FILM

Přitažlivost zasněžených velehor je zrádná

Hraný dokument Pád do ticha, který střídá inscenované výjevy se vzpomínkami skutečných aktérů Joa Simpsona a Simona Yatese, zachycuje drama dvou horolezců, kteří sice podmanili jednu ze zasněžených špicí peruánských velehor, avšak při namáhavém zpátečním sestupu si Joe zlomil nohu, takže se okamžitě stal závislý na pomoci svého druha. Jenže i ten se záhy ocitl v ohrožení života, takže musel svého kamaráda odříznout ze záchranného lana. Nebožák, který se propadl do hluboké průrvy, se přesto dokázal ze skalního labyrintu vymanit a doplazit se do tábora...

Hned od prvních okamžiků víme, že oba hrdinové přežijí (když už sami vypovídají, co prožili), můžeme být napjati jen z očekávání, co se stane a jak si s tím postižený poradí. Oba aktéři - společně s náhodným pocestným, jenž se k výpravě připojil, avšak výstupu se nezúčastnil, čekal na ně v základním táboře - se v odstupu více než dvou desetiletí zbavili traumatizujících prožitků. V klidu, téměř nevzrušivým hlasem popisují jednotlivé fáze výpravy, líčí své rozpoložení, výpovědi vytvářejí jakýsi komentář k rekonstrukci jejich horolozeckého dobrodružství. Často obšírně popisují právě to (mnohdy v předstihu), co by měl sdělit obraz.

Zvolený postup tak silně ubírá na dramatické působivosti, protože celé vyprávění se mění v pouhé komentované panoptikum. Hraným pasážím totiž schází jakákoli vzrušivost, jakákoli naléhavost, místy připomínají instruktážní školení. Zvolení představitelé nejsou schopni vyjádřit rozpoložení svých postav, jsou to pouhé oživlé figury, putující po zasněžených pustinách. I režisérova snaha ozvláštnit příběh surreálnými vizemi, rozostřeným, rozkomíhaným obrazem, který měl zprostředkovat stav vyčerpání, se nakonec minula se zřetelnější dramatickou odezvou.

Zejména veškerá svědectví o strašlivé žízni (navzdory zmrzlé ledové pustině), která oba protagonisty postihla poté, co si sníh již nemohli na vařiči rozehřívat na vodu, ztrácejí naléhavost, zůstávají v zajetí ploché, nevzrušivé refenrence - celé toto téma je vlastně bagatelizováno už tím, že tolik akcentovaný nedostatek vody nakonec nic mimořádného nezpůsobí. Stejně tak lze uvažovat o psychologickém rozměru vyprávění: jistě ani rozhodnutí vynucená extrémními podmínkami nezbavují člověka tíhy svědomí, nepřehluší vědomí tragédie - jenže autoři zploštili veškeré duševní zápasy do několika komentovaných banalit.

Režisér Kevin McDonald uvízl na mělčině: jeho výpovědi schází napětí. Scénář napsal jeden z účastníků celé události, Joe Simpson, ovšem přiblížení zoufalého zápasu o záchranu života i za podmínek zcela beznadějných zůstává na úrovni pouhého popisu, navíc zbaveného jakýchkoli dramatických vibrací. Nedovíme se nic o hrdinech samotných, nic o jejich rodinném zázemí (jistě bylo blahobytné, když umožnilo nákladné výlety); ve svém zobrazení jsou vlastně izolováni. Herecké ztvárnění pak přináší pouhou doprovodnou ilustraci, aniž by pomýšlelo na jiné ambice. Vypadl jakýkoli dovětek o tom, zda prožité události změnily nějak jejich přátelství. Nakonec můžeme ocenit jen podmanivou krásu hor, které za slunečného jasu vyhlížejí jak z reklamního prospektu, aby se v okamžiku zhoršeného počasí, kdy vše pohltí sněhová bouře a mrazivá mlha, proměnily v pekelný jícen.

Pád do ticha tak přejímá právě módní postupy, které poznamenávají hlavně televizní dokumenty opatřované inscenovanými vsuvkami.

JAN JAROŠ