číslo 44
vychází 18. 10. 2004

Titulní rozhovor

Petr Sís:
O obrázkových knihách, snech a newyorských vlacích

Jsou vaše knihy pro děti nějak ovlivněny vašimi dětskými zážitky s literaturou?
Určitě. Zrovna v těchto dnech mi maminka ukázala krabici dětských knížek, které jsem se jako malý kluk četl - Broučci, Gabra a Márinka, Babička... Důležitá pro mě nebyla jejich vizuální podoba, ale to, co jsem si při jejich četbě představoval. Vyrůstal jsem v době, kdy nebyly počítače ani televize. V Brně mě rodiče vodili do loutkového divadla, poslouchal jsem dědovo vyprávění o první světové válce anebo tatínka, který hodně cestoval a navštívil v padesátých letech tajuplnou zemi, jakou ještě v té době byl Tibet. Spoustu věcí jsem si musel představovat. Ne jako současné děti, které mají všechno servírováno vizuálně. Svými obrázky se snažím zpřítomnit atmosféru svých dávných představ.

Neměl jste přece jen i nějaké oblíbené obrázkové knihy?
Vlastně měl. Jednu. Byla to ta největší kniha, s jakou jsem se coby dítě setkal - svázané noviny z Chicaga, plné comics. Můj dědeček byl železničním inženýrem a ve třicátých letech pracoval v Americe, navrhoval tam nádraží. Ty svázané noviny, které si dovezl, jsem miloval, a jak jsem jimi často listoval, tak jsem je zničil - byly na špatném papíře. Dodnes ale cítím jejich vůni.

To si své smyslové zážitky tak dlouho pamatujete?
Asi ano. Dodnes si například pamatuji na ten šok, když jsme se s našimi v padesátých letech přestěhovali z Brna do Prahy. V Brně jsme bydleli v Žabovřeskách - u lesa, v domku se zahradou. A v Praze mě naráz ze všech stran obklíčily tmavé kameny.

K Brnu se váže i nejslavnější film vašeho otce: Balada pro banditu je filmovou verzí stejnojmenné inscenace Divadla na provázku. Sehrál fakt, že váš otec - Vladimír Sís - byl filmovým režisérem, nějakou roli při vašem rozhodování, že budete studovat film?
Celá má rodina byla u filmu - nejen tatínek, ale také maminka a sestra. Velmi jsem obdivoval filmy Jiřího Trnky, a proto jsem se přihlásil ke studiu na VŠUP, kde učil. Mezi čtyřmi studenty, které si mohl vybrat, aby je vedl, jsem se ocitl i já. Mé štěstí však trvalo jen do chvíle, než jsem zjistil, že nechce učit kreslený film, ale ilustraci a grafiku. A protože já chtěl dělat film, prohodil jsem si místo se spolužákem Ladislavem Kuklíkem a šel do ateliéru k Adolfu Hoffmeistrovi. Najednou někdo klepe na dveře - pan profesor Trnka. "Promiňte," říká, "já si vás vyberu jako svého žáka, a vy jdete jinam." Začal jsem mu vysvětlovat, proč se tak stalo. "Jenom abyste se v životě nezklamal," řekl a já teprve dnes chápu, co ho asi ke grafice a ilustraci táhlo.

Kdy ve vaší profesí kariéře nastal odklon od filmu ke knihám?
V Americe jsem se zpočátku snažil prorazit klipem k jedné písničce Boba Dylana. Nepovedlo se mi to. Dylanovi se mé stylizované pojetí nezdálo. Existenčně mě zachránil Miloš Forman, který mi dal vytvořit plakát pro Amadea, a pak pravidelná spolupráce s novinami. Poprvé jsem se svými ilustracemi uchytil v roce 1984 v The New York Times. Zaplavoval jsem redaktory různými variantami nápadů, kreslíval v noci, těšilo mě, když jsem ráno dostal téma a večer už v novinách viděl svou kresbu vytištěnou. Vymyslel jsem si dokonce i osobitý styl - z malých teček. Bylo to dost pracné. Navíc další noviny a nakladatelé chtěli pokaždé více teček. Byl jsem znám jako ten, co dělá tečky. Už se mi to protivilo, a když jsem navíc pochopil, jak jsou noviny pomíjivé, dal jsem přednost knižní ilustraci.

Jedna z redaktorek, se kterou jste se při této práci setkal, byla i Jacqueline Kennedyová-Onasisová. Jak k tomu došlo?
To už bylo po vydání dosti úspěšné knihy o Kryštofu Kolumbovi. Ta zatím v češtině nevyšla. Jacquelinu Kennedyovou zaměstnávalo nakladatelství Doubleday na pár hodin v týdnu. Možná kvůli reprezentaci, ale ona brala svou práci vážně, s nadšením a invencí. Nesmírně se jí líbila Praha. Obdivovala její architekturu, památky, sochy. Právě ona mě přivedla na myšlenku vytvořit knihu o Praze. Okouzlení tímto městem jsme spolu sdíleli. Když jsem ji zahrnul svými obrázky ke Třem klíčům, jak se ta kniha jmenovala, myslel jsem, že po mně bude chtít, jak to obvykle redaktoři chtějí, abych knihu zkrátil. Ale ona pravila - "To je báječné! Uděláme velkou knihu." A taky že ano. Tři klíče mají 68 stran. V době, kdy jsem na těch stránkách pracoval, Jacquelina Kennedyová onemocněla. Má kniha o Praze vyšla čtrnáct dní po její smrti.

Jsou na světě i další místa, jimiž jste přitahován tak jako Prahou?
Je to ještě jedno město - Benátky. Kreslím je od svého výtvarného dětství. Ale nikdy jsem v nich nebyl. Kreslím je, jak jsem si je vysnil. A přestože jsem už mnohokrát byl v jejich bezprostřední blízkosti - například svatbu jsem měl v Padově -, bojím se tam zajet, abych si svůj sen nepokazil. Aby se mi Benátky Belliniho, Dürera, Vivaldiho či Casanovy nepřekryly obrazem San Marca přecpaného davy turistů v krátkých kalhotách.

Ve vašich knihách o Kolumbovi, Eskymo Wezlovi, Tibetu, Darwinovi hraje významnou roli motiv cesty. Není to ale nakonec tak, že raději o cestování sníte, než abyste opravdu cestoval?
V letech 1966 až 68 jsem projel celou Evropu stopem. Z Anglie jsem si to zamířil do Norska, Švédska... Když si ale představím, že bych měl teď stát u silnice s batůžkem na zádech, stopovat a bavit se s každým, na koho narazím, tak je mi jasné, že to už nechci. Po Spojených státech jsem hodně cestoval při autorských čteních a propagaci svých knih. Rád vzpomínám na svatební cestu do Thajska, Indonésie a na Havaj. Přesto stále existuje mnoho míst, kam bych chtěl jet - například Istanbul, Kašmír či Nepál. Ale pravda, raději o nich jen sním, protože když se podívám do novin, vyděsím se, co se na těch místech dnes děje. Takže nejvíc cestuji za stolem - listuji nejrůznějšími zeměpisnými, přírodovědnými a cestopisnými knihami a nechávám se inspirovat. Podobně, jako když jsem dělal knihu o Tibetu.

Vy jste v Tibetu nebyl?
Ne. Když jsem knihu o Tibetu dokončoval, dostal jsem nabídku od německého filmového štábu, abych tam s nimi letěl. Chtěli s sebou vzít i mého otce. Jenže to už nedovolovala jeho nemoc. Odmítl jsem také. Uvědomil jsem si, že dělám knížku podle toho, co jsem se o Tibetu dozvěděl od něho. Že je to kniha o Tibetu, který jsem si představoval jako dítě. A že kdybych viděl Tibet skutečný, kniha by se mi možná rozsypala anebo byla o něčem jiném. Tatínek ve mně dokázal svým vyprávěním probouzet velmi živé a barvité představy. A také mi pomáhal tříbit mé záměry při přípravě knih.

I v případě Stromu života?
Ano, i když před třemi lety zemřel, kniha o Darwinovi vznikala ještě za jeho spolupráce. Mám od něho tisíce dopisů, byli jsme spolu takřka v denním kontaktu.

Vaše knihy jsou orientovány na děti. Nekonzultujete je proto i se svou dcerou a synem?
Svými dětmi se nechávám inspirovat, to ano. Třeba když něco neobvyklého řeknou anebo zažijí, hned si to zapíšu. Stávají se hrdiny či průvodci mých knih jako v případě Tří klíčů Madlénka. Ale abych s nimi svou práci konzultoval, to ne. Na to jsou ještě malé. Madlence je dvanáct a Matějovi deset let. Své knížky jim nevnucuji. Nechci aby měli pocit, že je musí znát, a nejsem si ani jist, jestli o mé práci mají nějakou konkrétnější představu. Neustále ale přepočítávají, kolik knížek o sobě mají, a dokonce vymýšlejí nejrůznější fígle, kterými by vylepšily skóre ve svůj prospěch. Tuhle mi Matěj začal tvrdit, že jeho nejoblíbenější knížka jsou Tři klíče. "Já mám ale výborný nápad na knížku, která by se jmenovala Pět klíčů," řekl. "A ta už by nebyla o Madlence, ale o mně."

Umějí Madlenka a Matěj česky?
Něco umějí, ale mluví anglicky, protože většinu času tráví s maminkou a ta je Američanka. Znám dost amerických rodin, kde jsou oba rodiče Češi, a jejich děti přesto komunikují hlavně v angličtině. Jak chodí do školy, přizpůsobují se okolí. Jedinou možnost, jak Madlenku s Matějem naučit pořádně česky, vidím v tom, že by tady nějakou dobu žili. Už několik let doufám, že bych zde mohl dělat nějakou dlouhodobější práci - třeba točit film. Obcházím proto školy a vybírám, do které z nich bych své děti poslal. Zatím jsem se ale s nějakou konkrétnější pracovní nabídkou tady nesetkal, a tak se bojím, co si asi ředitelé těch škol o mně myslí.

V závěru své knihy o Darwinovi jste uvedl jeho denní rozvrh. Jak vypadá ten váš?
Darwin byl jako hodinky a já ho teď, bohužel, kopíruju. V New Yorku jsme bydleli několik set metrů od dvojčat světového obchodního centra. Týden před 11. zářím 2001 jsme se přestěhovali za město, abychom byli blíž přírodě. Ale protože doma pracovat nemůžu - nedokážu se tam koncentrovat -, dojíždím každý den do studia, které je v centru města. Já, který jsem vlastně celý život byl na volné noze, teď den co den cestuji vlakem se všemi těmi statisíci zaměstnanci, kteří ráno dojíždějí do New Yorku za prací a večer se zase vracejí zpět. Kdyby mi to někdo v mých dvaceti řekl, měl bych ho za blázna - takhle dobrovolně pendlovat za prací, zaměstnanec sebe sama! Ateliér je jako malý být, takže bych v něm mohl přespávat i bydlet. Jenže vím ze zkušenosti, když tam někdy musím zůstat, jak moc mi rodina chybí.

Kolik času takovým pendlováním strávíte?
Jedna cesta trvá přesně hodinu. Vlak jede čtyřicet minut, dostanu se na krásné nádraží, které se jmenuje Grand Central, tam sejdu do metra, jedu tři stanice, pak jdu ulicemi, které se teprve probouzejí, celý den jsem zavřen ve studiu a navečer se zase tlačím zástupy zaměstnanců a pospíchám zpátky domů. Z tohoto stereotypu vyklouzávám jen v případě, když dělám podobný projekt, jako byl ten poslední - mozaika v jedné stanici newyorského metra.

To vyprávíte o rubu úspěchu, ten má však i svůj líc - mezinárodní prestiž, vysoké náklady knih...
Jak u které. Kniha o Galileovi - Hvězdný posel - vyšla v angličtině v celkovém nákladu 200.000 výtisků, Eskymo Welzla se však prodalo jen 60.000 exemplářů. O hvězdy se zajímá víc lidí než o eskymáky. Strom života zatím dosáhl 70.000 výtisků, kdežto výchozí náklad mé poslední knihy Vlak států byl stanoven na 200.000, kniha obsahuje základní údaje o jednotlivých státech USA, a je proto daleko méně kontroverzní.

V čem je Strom života kontroverzní?
Knihu o Darwinovi jsem se rozhodl udělat mimo jiné i proto, že v mnoha oblastech USA, a to zvláště na středozápadě, je veřejnost proti tomu, aby se jeho evoluční teorie učila na školách. Příznivci učení, že svět a člověka stvořil Bůh, jsou poměrně militantní a já jsem předpokládal, že se s nimi střetnu. Můj nakladatel proto nechal knihu prostudovat několika odborníky, aby se do ní nevloudilo něco, čeho by odpůrci darwinismu mohli zneužít. Střet se však nekonal. Nikdo proti mé knize nevystoupil. Tedy aspoň ne veřejně. Vtip je ovšem v tom, že v USA většinu knih odebírá poměrně hustá síť knihoven - veřejných i školních. A jak ukazuje statistika prodeje knihy o Darwinovi - nejméně se prodává právě ve státech, kde mají vliv kreacionisté popírající evoluci. Tamější knihovny si Strom života neobjednaly. V Americe dokonce existuje takzvaná černá listina: jde o seznam knih, na které si rodiče stěžovali, že nejsou vhodné pro děti. Důvody jejich stížností mohou být různé, i náboženské. Na této černé listině je v současné době asi 380 titulů - včetně knih Jacka Londona či Salingerova románu Kdo chytá v žitě.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ