číslo 45
vychází 25. 10. 2004

Názory, komentáře

JAK TO VIDÍ RUDOLF KŘESŤAN

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Jeden nikdy neví

Na rozhlasových vlnách se člověk legitimuje hlasem a jeho případnými zvláštnostmi. Ovšem v televizi k tomu přibude ještě tvář včetně hustoty obočí, střihu kníru a rozestupu očí. Jako bonus dostává divák k posouzení i vzhled ušních lalůčků.

Při společném čekání u myčky aut mě svého času oslovil sympaticky vyhlížející muž: "Občas vás vídám na obrazovce..." Očekával jsem nějakou připomínku, reakci, námět, kritiku, cokoliv - jen ne to, co následovalo. Řekl mi: "Vždycky si všimnu, že máte nahoře na levé tváři velké mateřské znaménko."

Zřejmě mě nechtěl nechat v rozpacích, a tak pokračoval: "Měl bych se představit. Doktor Vaník. Plastický chirurg. Chtěl bych vám dát k úvaze, jestli to znaménko nechcete odstranit..."

Bylo zjevné, že to myslí dobře. Jak známo, některá mateřská znaménka se mohou časem nezdravě zvětšovat. Pak dodal: "Kdybyste se rozhodl, tady máte vizitku. Je tam adresa i spojení k nám na kliniku."

Přijal jsem navštívenku s povděkem. Nikdy by mě nenapadlo, že se na mě v televizi dívá někdo pod tímto úhlem.

Bleskově mi proběhlo hlavou, kolik příslušníků dalších profesí sleduje obrazovku měřítkem své specializace. Některé tváře se objevují v televizi mnohonásobně častěji, než jsem se tam kdy objevoval já. Leckdo se tam vyskytuje dokonce denně. Umím si představit, že například moderátoři zpráv musí mít přímo netušené zkušenosti s obdobnými profesními ohlasy.

Oční optik si určitě všímá brýlí.
Zubař zubů.
Kadeřník hodnotí účes.
Neurolog si všímá nervózního mrkání očí.
Krejčí hodnotí sako.
Dietolog si všímá naducanosti tváře.
Hodinář hodnotí hodinky.
Dermatolog posuzuje pleť.

Ostatně i já jako publicista se dívám na obrazovku podobným prizmatem. Když si někdo tři minuty pohrává při své promluvě s propisovačkou v prstech, očekávám, kdy s ní konečně začne něco psát.

Jsou-li divácké připomínky věcné, mohou být jistě prospěšné. Tak jsem také přistoupil ke slovům pana doktora Vaníka. Poděkoval jsem mu za jeho nabídku, a dodal jsem, že ve vlastním zájmu za ním rád zajdu.

Doma před zrcadlem jsem se pak omlouval znaménku, že naše soužití vzápětí skončí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je radno dát na lékařskou radu, abychom včas předešli možným nepříjemnostem. O hledisku estetickém jsem pomlčel, zdálo se mi netaktní. Přidal jsem však ujištění pana doktora, že by to nemělo bolet - tedy ani mě, ani znaménko.

Nebylo vlastně mateřské, nýbrž otcovské. Po tátovi. Měl tu ťupku na tváři úplně na stejném místě. Na jednom našem společném rodinném snímku z ateliéru komunálního fotografa mu znaménko vyretušovali. Takže půjdu vlastně v otcových stopách.

Cestou na kliniku jsem měl výčitku, že po letech pokojného soužití vezu znaménko k exekuci. Zdálo se, že to neprožívá dramaticky. Pohledem do zrcátka v autě jsem se přesvědčil, že trpělivě spočívá na svém místě. Neprojevovalo žádné útěkové tendence. Ba ani známky neklidu. Snažil jsem se tedy být takový i já.

K mému klidu přispěla i skutečnost, že občanské průkazy už drahný čas neobsahují rubriku Zvláštní znamení. Věděl jsem tudíž, že po vykonaném zákroku nebudu muset obíhat úřady, aby tam byl v dokumentech změněn údaj o mém zvláštním znamení v podobě zvláštního znaménka.

Po rychle provedeném chirurgickém zákroku jsem měl pocit, že se odehrálo něco přínosného pro mé zdraví. Současně jsem si však uvědomil, jak vskutku netušené, nečekané a nepředvídané dopady může mít televizní vyslání tváře na obrazovku.

Jméno pana doktora jsem v tomto vyprávění změnil, ale jinak je vše autentické. Včetně toho, že jsem mu vděčný za jeho službu. Určitě to nedělal proto, že by potřeboval shánět pacienty; těch je na dotyčné klinice pořád dost.

Prožitý soukromý zážitek, který se odehrál před několika lety, vyprávím s vědomím, že není jen soukromý. Naznačuje obecněji platný poznatek, že při vnímání promluv, které znějí z obrazovky, může hrát významnou roli i něco úplně jiného než vyřčená slova. Mediální odborníci dokonce tvrdí, že na výsledný dopad televizního vystoupení mají vyřčená slova vliv pouze ze třiceti procent. Zbývajících sedmdesát procent je ovlivněno vizuálními vjemy.

Není tedy divu, že před televizním soubojem uchazečů o post amerického prezidenta věnují přípravné týmy tolik pozornosti vzhledu kandidátů. Včetně účesů, gest, ba i spon do kravaty. Platí-li, že vzezření člověka má svůj vliv na každé vystoupení před očima veřejnosti, pak při promluvě před televizními kamerami to platí stonásobně.

Je to spravedlivé? Nespravedlivé? Je to tak.

Kvituji, že tu zůstávají ještě některá tajemství. Mediální psychologové se rozcházejí například v názoru na vhodnost, či nevhodnost zachmuřeného čela. Část odborníků tvrdí, že takové čelo působí na diváky záporně, kdežto jiní odborníci soudí, že je to znak přemýšlivého a odpovědného člověka.

Význam může mít i volba kravaty. U žen (a ovšem i u mužů) také náušnice. Přívěšek na řetízku. Jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži (doslova), tak zřejmě i mateřské znaménko.

Zprvu jsem si myslel, že reakce zmíněného milého pana doktora byla dána jen jeho profesní specializací. Ale zjistil jsem, že zřejmě nebyl sám, jehož pozornost byla upřena tímto směrem. Přesvědčil mě o tom dopis divačky, která mi napsala záhy poté, kdy jsem se poprvé objevil na obrazovce po onom drobném chirurgickém zákroku. Pisatelka uváděla, že mě pečlivě sledovala, ale že tentokrát nezahlédla mateřské znaménko, a jestli bych jí to mohl vysvětlit.

Při veškerém respektu k televiznímu médiu mohu jen konstatovat, že v tomto ohledu není nad rozhlas!