číslo 45
vychází 25. 10. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Zděděná relikvie?

Dramatická tvorba je jedním z oborů, které léta odlišovaly program České televize od nabídky jejích komerčních kolegyň. S aktuálním angažmá Primy a Novy ve výrobě televizních seriálů zůstala tato veřejnoprávní výlučnost zachována už jen v případě televizních inscenací a filmů. Sama snaha pěstovat v ČT jejich tradici je hodna ocenění. Praktické výsledky však až příliš často svědčí o bezradnosti s tímto dědictvím. Nedávno uvedené Tajné sny a Smetanový svět nejsou výjimkou.

Pouštět se na tomto místě do zevrubné analýzy obou opusů nemá valný smysl. Letitá zkušenost opravňuje odhad, že závěrečný kritický účet by byl pouze další z variací obvyklého výčtu převažujících vad krásy dramaturgicky nedotažené předlohy Martina Šafránka (Smetanový svět) či vyumělkovaně popisné režie Juraje Herze (Tajné sny). V prvním případě částečně kompenzované některými hereckými výkony (např. nevídaně svěží Luděk Munzar), v druhém naopak toutéž složkou ještě umocněné (viz markýrující Emil Horváth nebo v karikaturu proměněný Vítězslav Jandák).

Podstatné je, že ani jeden z obou titulů nijak nevybočil z dlouhodobého průměru televizní dramatické produkce. Přitom právě alespoň pokusit se rozbít krunýř ustrnulých představ o standardní podobě televizního dramatu je patrně jedinou možností, jak naplnit dávnou tradici dnešním obsahem. Bez něj zůstanou nadále pouhou relikvií, donekonečna mechanicky plnící příslušná okna vysílacího schématu.

I mezi novými českými filmy připadá na jeden pozoruhodný titul řada filmů minimálně zbytečných. Penzum proher srovnatelných s Post coitem, Pánskou jízdou či nejnověji Duší jako kaviár, Česká televize plní. Na své Mistry však její diváci stále čekají. Zatím marně.

JAN SVAČINA