číslo 45
vychází 25. 10. 2004

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

S některými základními fakty týkajícími se historie gramofonového průmyslu v USA a jeho vývoje v první polovině dvacátého století seznámí čtenáře dvě nasledující pokračování našich výletů do historie záznamu zvuku. Posluchači ČRo 2 - Praha uslyší v úterý 2. listopadu krátce po 21. hodině ze starých gramodesek nahrávky americké populární hudby typické pro popisované období.

Gramofonový průmysl v USA (I)

První gramofonové desky v USA vyráběl a prodával muž k tomu nejpovolanější, a to přímo jejich vynálezce Emile Berliner. Již v roce 1894 si v New Yorku otevřel první prodejnu gramodesek, vydal jejich první katalog a uvedl na trh též přístroje na jejich přehrávání poháněné pérovým strojkem. Své gramodesky lisoval zpočátku do celuloidu, později do tvrzené pryže a nakonec do speciální směsi na bázi šelaku, umožňující kvalitnější záznam i reprodukci. Do roku 1898 prodal Berliner v USA údajně téměř půl milionu gramodesek.

Jeho obchodní úspěchy ovšem vyprovokovaly několik vychytralých amerických podnikatelů k řadě právních kroků, jejichž důsledkem bylo ve stejném roce úplné vytlačení Berlinera jakožto finančně relativně slabého německého imigranta z amerického trhu (dále podnikat pak mohl pouze v sousední Kanadě). Zásadní podíl na těchto akcích měl někdejší Berlinerův zaměstnanec Frank Seaman, který založil v roce 1898 kapitálově silnou firmu Universal Talking Machine Company a začal vydával gramodesky značky Zon-o-phone. Další bývalý Berlinerův zaměstnanec J. W. Jones se dal pro změnu do služeb další konkurenční firmy Columbia, která kromě výroby fonoválečků začala nově vyrábět i gramodesky, v letech 1898-99 pirátsky lisované z Berlinerových matric. Paradoxně snad jediným americkým podnikatelem z oboru, který tehdy nejevil o výrobu gramodesek pražádný zájem, byl T. A. Edison: jeho prioritou totiž byly fonoválečky přehrávané na jeho oblíbeném vynálezu - fonografu.

V roce 1901 vznikla sloučením několika společností gramofonová firma Victor Talking Machine Company, jejímž prakticky jediným dalším konkurentem na americkém kontinentu měla být na dalších téměř třicet let již zmíněná Columbia. Obě tyto velké firmy spolu zpočátku sváděly nelítostné soudní spory o vlastnictví patentů, ovšem velice brzy - již v roce 1903 - dospěly k oboustranně výhodné dohodě, která jim na dlouhá léta zajistila kontrolu nad trhem s gramodeskami se stranovým záznamem. Není proto divu, že například na vydání prvních gramofonových nahrávek s jazzovými snímky jednou výše jmenovanou firmou reagovala druhá již během několika málo dnů. Stejně tak v polovině dvacátých let dělilo prioritu vydání gramodesek natočených oběma zmíněnými firmami elektrickým způsobem jen několik málo dní. Podobně koncem čtyřicátých let přišly společnosti Victor a koncern, do něhož patřila Columbia, prakticky současně s gramodeskami na 33 respektive 45 otáček za minutu lisovanými do vinylu.

Již od počátku dvacátého století bylo jasné, že budoucnost nebude patřit křehkým a neskladným fonoválečkům, nýbrž gramodeskám. Není proto divu, že dominanci obou výše jmenovaných amerických firem v oblasti výroby gramodesek se v následujících letech opakovaně pokoušela narušit řada dalších výrobců. V drtivě většině případů se však museli uchylovat k pirátským akcím, které končily prohranými soudními spory. V období let 1900-1910 se tak na americkém trhu - většinou vždy jen na krátký čas - objevovaly gramodesky různých nezávislých výrobců s často velice atraktivními etiketami (vyhledávanými dnes jako kuriozita sběrateli). K zákazníkům se dostávaly prostřednictvím zasilatelských firem nebo řetězců velkých obchodních domů - někteří výrobci dokonce dodávali do maloobchodu gramodesky s generickými etiketami, na něž si prodejci mohli razítky dotisknout označení své firmy. Dlužno poznamenat, že často šlo o velice kvalitní výrobky a některým z řady jejich pololegálních (či spíše nelegálních) výrobců se až překvapivě dlouhou dobu dařilo unikat dost agresivním žalobám firem Victor a Columbia.

Určitou výjimku v tomto ohledu představovaly pouze gramodesky s vertikálním (hloubkovým) záznamem, které v USA nebyly patentově chráněné. I když americká pobočka velké francouzské firmy Pathé byla v otevřena až v roce 1914, již několik let předtím zaznamenalo na americkém trhu úspěch několik etiket gramodesek, jejichž výrobci používali právě tento způsob záznamu. Vertikální záznam zmizel z amerického trhu gramodesek již v roce 1921. Jedinou výjimkou byly Edisonovy gramodesky s vertikálním záznamem, které tento vynálezce uvedl na trh koncem roku 1912 - ty ovšem patří do samostatné kategorie.

Gramodesky s oboustranně lisovaným záznamem začaly být v USA běžné až od roku 1908, kdy Columbia ze svého katalogu definitivně vypustila jednostranně nahrané desky. O několik měsíců později se ke stejné praxi připojila i firma Victor, i když oboustranně nahrané gramodesky se u této firmy staly normou až v roce 1910. Nahrávky slavných umělců, které firma Victor umisťovala na svoji prestižní červenou etiketu ("red seal"), však vycházely na jednostranně nahraných gramodeskách až do roku 1923.

Specialitou amerického trhu gramodesek v období let 1910-1918 byly gramodesky s tak zvaným univerzálním záznamem, které bylo možné přehrávat jak na běžných gramofonech většiny amerických výrobců (určených pro gramodesky s laterálním záznamem), tak i na přístrojích používaných pro přehrávání například gramodesek značky Pathé, které měly záznam hloubkový.

Po první světové válce nastal v USA obrovský rozmach gramofonového průmyslu: na trhu se snad každý týden objevilo několik nových etiket gramodesek s často velice kvalitními snímky. Některé společnosti začaly lisovat gramodesky pro dosud opomíjený segment trhu: přišly s nahrávkami zacílenými na černošské obyvatelstvo (tzv. rasovými gramodeskami) či nahrávkami pro významné národnostní menšiny - Američany irského, italského, mexického, ale například i českého původu. Na tomto "boomu" se pochopitelně přiživovaly i velké obchodní domy - pod cenou a na gramodeskách s vlastními etiketami si nechávaly lisovat buď nahrávky ze starších matric, které jim dodávala některá z velkých gramofonových společností, případně prodávaly snímky obskurních místních gramofonových firem často jepičího života.

Když toto období poválečného ekonomického růstu vystřídaly v roce 1923 první příznaky recese - a tak říkajíc se "usadil prach" - vynořily se jako významnější konkurenti tří hlavních gramofonových výrobců v USA (Victor, Columbia a Edison) prakticky pouze mezitím vzniklé gramofonové firmy Brunswick, Okeh a Vocalion. Americký gramofonový průmysl byl do té doby soustředěn především ve velkých městech na východním pobřeží kolem států New York a Filadelfie a nijak zvlášť nereflektoval regionální vkus či zájmy například černošských posluchačů nebo národnostních menšin. Od roku 1924 se ale už i technici velkých firem začali vydávat s přenosným nahrávacím zařízením například do států amerického středozápadu. Ve stejném roce také otevřela firma Victor své první nahrávací studio a lisovnu gramodesek na západním pobřeží USA v kalifornském Oaklandu.

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora