číslo 45
vychází 25. 10. 2004

Titulní rozhovor

Jiří Hubička: Síla hlasu

Netáhlo to vás - čerstvého absolventa dějin a teorie divadla na FFUK - spíš do divadelního světa?

Do jisté míry ano, škola byla orientována jednoznačně divadelně. Rozhodla, jak to v životě bývá, náhoda: v tomto případě oznámení o konkurzu na místo dramaturga rozhlasových her, kterého jsem si náhodou všiml. Do okamžiku, než jsem se v rozhlase ocitl, jsem ovšem vůbec netušil, že právě v té době se tato instituce, stejně jako řada jiných, násilně zbavovala mnoha kvalitních lidí. Při mém přijetí jistě hrál svou roli fakt, že jsem se jako čerstvý absolvent školy nestihl do žádné - řekněme politicky podmíněné - situace zaplést. V každém případě jsem se dramaturgii rozhlasových her učil za pochodu. Ono to ale jinak ani není možné: k téhle hodně specifické rozhlasové kvalifikaci člověk musí dorůst dlouhou praktickou zkušeností.

Hodně posluchačů vás možná pamatuje jako redaktora literárních pořadů. Uváděl jste do vysílání například díla Güntera Grasse, Roberta Musila, Heinricha Bölla, ze severských autorů díla Ingmara Bergmana, Torgny Lindrena, Augusta Strindberga, velmi úspěšná byla dramatizace románu Franze Werfela Píseň o Bernadettě. Kdy jste změnil obor?

Z dramaturgie jsem se rozhodl odejít v červnu 1989 po střetu s tehdejším ředitelem Českého rozhlasu Kvapilem. V literární redakci jsem pak zažil několik šťastných let: díky změně poměrů se najednou dala dělat neuvěřitelná spousta krásných pořadů. Hlavním úkolem bylo mapovat vše, co dosud bylo skryto. Pamatuji, jak jsem do vysílání připravoval povídky Ivana Klímy, román Oty Filipa, příběhy Jana Zábrany. Zpočátku jsme všichni dělali všechno, až později jsem se specializoval na literaturu německé jazykové oblasti a na tvorbu severských autorů. Kromě běžné redakční práce jsme tehdy také připravovali dny, týdny a dokonce celé měsíce jednotlivých národních kultur - vzpomínám na švédské, holandské, dánské, německé projekty, ale bylo jich mnohem víc. Přicházeli jsme s nově přeloženými texty, dělali jsme tematické večery, snažili jsme se obnovit souvislosti, které byly mnohdy násilně přerušeny. Byla to neopakovatelná doba, plná improvizace, živelnosti, ale i euforie. Redaktoři i dramaturgové si sami uváděli své pořady, vysílali jsme naživo, natáčeli jsme rozhovory (zvlášť rád vzpomínám na Páteční večer, který jsem připravoval s Václavem Havlem o jeho hudebních a literárních láskách). Přesto jsem se v polovině devadesátých let s radostí vrátil ke své původní profesi - po krátké peripetii v roli dramaturga slovesného programu stanice ČRo 3 - Vltava jsem se znovu, až do roku 2000, věnoval rozhlasové hře.

Tehdy jste svůj obor opustil podruhé.

Tentokrát ovšem ne zcela o své vůli. Rozhlasových her jsme natáčeli čím dál méně, ubývalo prostředků na produkci nových titulů, bylo nutno redukovat počty lidí, kteří se o ně starají. Protože jsem už dříve projevoval chuť věnovat se - alespoň do jisté míry - publicistice, dostal jsem nabídku připravovat v redakci kultury diskusní pořad Naše téma. Poctivě jsem se o to snažil plné dva roky, především s přesvědčením, že rozhlasák si má vyzkoušet nejrůznější profese, ale cítil jsem, že to není oblast, které bych se v daných podmínkách chtěl věnovat trvale. Rozhlížel jsem se proto dál. A svou roli sehrála opět náhoda: koncem roku 2002 jsem začal spolupracovat na přípravě publikace o dějinách českého rozhlasového vysílání Od mikrofonu k posluchači. Společně se Zdeňkem Boučkem jsem do ní napsal jednu kapitolu, redigoval jsem některé další kapitoly a pasáže, spolupodílel jsem se na vytvoření rejstříkového aparátu. Výsledkem této spolupráce byla nabídka vedoucí Archivních a programových fondů Evy Ješutové, abych pracoval v útvaru, který řídí.

V čem vaše práce spočívá?

Poté, co jsme uzavřeli práci na oné rozsáhlé publikaci, která vyšla k loňskému 80. výročí existence rozhlasu na našem území, se věnuji především psaní dílčích monografických prací - teď zrovna připravuji medailon Vladimíra Müllera, shodou okolností jednoho z mých dávných předchůdců v dramaturgii rozhlasových her. Psal jsem o Miloslavu Dismanovi, Františku Pavlíčkovi, Miloši Čtrnáctém a o dalších osobnostech, chystám si materiál k práci o zajímavé osobnosti rozhlasové historie Vilému Wernerovi. Recenzuji pro interní rozhlasový bulletin Svět rozhlasu knihy s rozhlasovou tematikou. Kromě toho občas překládám z angličtiny, převážně dramatické texty. Mám na svém kontě už několik britských rozhlasových her, jednu hru divadelní (pro Divadlo ABC), filmové scénáře. A pak také občas píšu vlastní věci.

V jakém žánru?

V tomto směru zůstávám věrný především rozhlasově dramatickému tvaru. Nejsem nijak horečný autor, ale zastávám názor, že člověk, pokud prosazuje nějaké názory a pohledy na tvorbu v roli dramaturga, to znamená, že radí a snaží se inspirovat při tvorbě autory, měl by si občas sám určité postupy ověřit při vlastním psaní. Napsal jsem za ta léta pár dramatizací, mám za sebou poměrně velkou řádku adaptací divadelních textů, a pak několik pokusů o vlastní hru. Jednu detektivku, potom hru pro mládež. Ostatně - detektivky občas pokouším i v klasické povídkové podobě. Smím se chlubit? Mám doma jednoho Havrana, tedy cenu za druhé místo v soutěži o nejlepší detektivní povídku. Ovšem - i v tomto případě je ve hře rozhlas: ta povídka byla z rozhlasového prostředí a jmenovala se Síla hlasu.

Síla hlasu - vida, už nemusím vymýšlet "oslí můstek", po kterém bychom přešli k Fonogramům.

Nabídka Jana Halase, šéfa literární redakce, abych po Václavu Cibulovi přípravu tohoto pořadu převzal, mě velmi potěšila, ba co víc, zalichotila mi. Přebíral jsem jej počátkem loňského roku s vědomím závazku vůči tradici, kterou můj kolega (a myslím, že můžu říci - i přítel) Václav Cibula dlouhá léta budoval. Zároveň nezastírám svou ctižádost přijít s trochu novými postupy - ostatně vzhledem ke zkrácené stopáži to bylo nezbytné. Musím být maximálně úsporný, vybírat jen takové pasáže, které posluchače nepřestanou zajímat, a přitom budou pro dané téma typické. Práce s rychlejším sledem střihů mi ale zase umožňuje nacházet souvislosti, které se nečekaně vynoří. Chci, aby pořady posluchače dokázaly i pobavit.

Je po těch letech práce Václava Cibuly ještě z čeho čerpat?

Archiv Českého rozhlasu je nesmírně bohatý. Mohu v té souvislosti uvést číslo, které je ovšem samozřejmě přibližné: obsahuje - i po vyloučení duplicitních snímků - na čtyři a půl milionu minut zvukových nahrávek. Záznamy pokrývají víc než jedno století, protože máme nahrávky ještě z doby, kdy rozhlas neexistoval. Archiv vlastních rozhlasových snímků je systematicky budován teprve zhruba od roku 1932 a jeho doplňování pokračuje pochopitelně dodnes. Navíc se prakticky nepřetržitě přetáčejí historické nahrávky ze starých nosičů na kompaktní disky.

Bohužel velké škody, doslova trhliny způsobila normalizace, kdy z ideologických důvodů mizely nahrávky nepohodlných tvůrců a interpretů. O to větší radost zažíváme, když se některá taková díla nečekaně objeví. Dík patří například režiséru Janu Fuchsovi, který měl v domácím archivu soubor rozhlasových pohádek, jež sám s vynikajícími herci natočil v druhé polovině šedesátých let. Pohádky byly kdysi smazány a dlouho považovány za nenávratně ztracené. Po nutném technickém ošetření se ocitly znovu tam, kam patří. A já měl krásné, doslova pohádkové téma pro Fonogramy.

Další příklad je pro mne potvrzením, že Fonogramy navzdory nepříliš výhodnému vysílacímu času mají své věrné posluchače. Do jednoho loňského pořadu jsem použil úryvek z rozhlasové hry Václava Daňka Dobrou noc a modré z nebe, která vznikla brzy po srpnu 1968 - byla to alegorie na okupační realitu. Objevil se tam mimo jiné motiv tehdejší okupantské vysílačky Vltava, vysílající odkudsi od Drážďan. Když jsem si povzdechl, že v archivu nemáme ani jeden záznam této nechvalně proslulé vysílačky, ozval se mi posluchač z Plzně a poslal mi vlastní amatérskou nahrávku tohoto vysílání.

To jsou tedy zdroje, řekněme, vnější. Ale dá se objevit něco nečekaného i archivu samotném?

Ale jistě, a to nejen proto, že jeho část, například z protektorátu, není dodnes zcela katalogizována. Zajímavé objevy může člověk učinit i na řádně evidovaných nahrávkách. Tak například - na pásku označeném stručně "Spartakiáda 1965" jsme objevili záznam, na kterém tehdejší redaktor armádní redakce Zdeněk Svěrák komentuje cvičení vojáků na strahovském stadionu. Je to zcela seriózní komentář, ale nemůžete si nevšimnout typické cimrmanovské dikce, stejné, s jakou Zdeněk Svěrák uváděl proslulou Vinárnu U pavouka - anebo parodii hitparád Šest na bidýlku, v níž místo hvězd pop music soutěžily nahrávky zpěvného ptactva. Tuhle doslova ptákovinu připravoval se svým kolegou Miloněm Čepelkou pro pořad Meteor - a byla by také zřejmě nenávratně ztracená, kdyby dlouholetý autor a redaktor Meteoru Josef Kleibl nevěnoval při odchodu do penze svůj pečlivě vedený archiv rozhlasu. Můj kolega, technik Miloš Turek, už v něm stačil nalézt spoustu zajímavých věcí, které mi nezištně "přihrává".

Máte nějaké zásady, podle nichž archivní materiály vybíráte, nebo se spíš necháte inspirovat momentálním nápadem?

Občas se dostanu k zajímavým nahrávkám, které vydají na celý pořad, jako třeba v případě té zmíněné ptačí hitparády, ale většinou si určuji téma a na jeho základě hledám, co by se mi hodilo, co se k němu váže. Hodně mi při tom dnes už pomáhá technika, konkrétně vnitřní informační systém, který zahrnuje i velmi přehlednou katalogizaci nahrávek, tzv. AIS.

O dobových souvislostech nevypovídá jen obsah pořadů, ale stejně tak například proměna tempa a rytmu řeči. To se dá demonstrovat na přehlídce hlasatelských stylů, ale také například na vývoji projevu jednoho herce v průběhu několika desetiletí či naopak na proměnách interpretace jedné divadelní role, například Hamleta. Nebo si vezměte takové téma, jakým je hokej. Nejstarší záznam hokejového utkání v našem archivu mimochodem pochází již z poloviny třicátých let. Když pak před vámi během několika minut proběhne vývoj komentátorského stylu za těch uplynulých sedmdesát let, nemůžete si nevšimnout řady zajímavých věcí. Určitě vás zaujme například vývoj od nápadné familiárnosti, jíž se vyznačoval projev takového Josefa Laufera, ale také třeba Štefana Mašlonky (běžně volali do mikrofonu: "Franto, přihraj!", "Malečku, co to děláš!"), tedy vývoj od silného fanouškovského zápalu k pozdější zřetelnější profesionální objektivitě.

Kolik hodin archivních záznamů musíte naposlouchat na jeden pořad?

Někdy vím relativně brzy, že je to ono, jindy si poslechnu deset až dvanáct hodin záznamů, a mám v ruce jen pár použitelných minut. Dnes už jsem naštěstí vybaven počítačovým programem, který mi umožňuje stahovat si zvukové nahrávky do počítače, stříhat je, upravovat, mixovat. Když si připravím konečný sestřih nahrávek, který musí mít přibližně 22 minut, a napíšu si k němu průvodní slovo, odeberu se do studia. Tam na mne při čtení komentáře dohlédne režisérka Markéta Jahodová a vybrané nahrávky si vezme do práce technik, který je zvukově "srovná".

Mohl byste si vzpomenout na téma, které jste do Fonogramů připravoval s obzvláštní radostí?

Jeden takový pořad skutečně mám. Nazval jsem ho Nic lidského mi není cizí aneb Chvála rozhlasové hry - mimochodem první část názvu je titul rozhlasové hry Jiřího Vilímka z šedesátých let. Udělal jsem si tu radost a vybral jsem ukázky ze slavných her, ke kterým mám osobní vztah. Nemohly mezi nimi chybět úryvky z her Ludvíka Aškenazyho, Milana Uhdeho, Oldřicha Daňka, Miloslava Stehlíka, Topolova Hodina lásky s Janem Třískou a Marií Tomášovou a některé další. Chtěl jsem připomenout, jak velkou tradici česká rozhlasová hra má, i to, že se mohla srovnávat se světovými vrcholy. Snad z mého komentáře bylo poznat, jak je mi líto, že ta sláva trochu pohasla, a spolu s ní i respekt a důležitost, jaké rozhlasová hra v kontextu vysílání kdysi měla. V tomto smyslu se mi také velmi často vybavuje výrok jistého představitele Mezinárodní rozhlasové unie (EBU), že každý rozhlas je tak silný, jak silná je jeho rozhlasová hra.

Jistě cítíte, že v těchto Fonogramech byla i jistá kapka nostalgie, ale to není podstatné. Rozhlasová hra si nezaslouží nostalgii, ale nové impulsy. Jsem přesvědčen, že to není odumírající rozhlasový tvar. Velmi hezky to řekl jednou Jan Vedral v závěru své přednášky Prostor v rozhlasové hře: "Pokud člověk potřebuje vidět do duše druhého člověka, a to tak, aby skrze tento pohled zahlédl skryté kouty své vlastní duše, není ideálnějšího umění, než je radiofonní drama." S tím se naprosto ztotožňuju nejen jako dramaturg, ale koneckonců i jako pracovník rozhlasového archivu - i dnešní generaci rozhlasáků by mělo záležet na tom, aby po ní bylo co do archivu uložit.

MILAN POKORNÝ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ