číslo 46
vychází 1. 11. 2004

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Zachraňme Miriam Jevíkovou

Listí zlátne. Stejně na břehu Hamerského rybníka v Záběhlicích jako v údolí Těreku pod ledovcem Kazbeku. Tenkrát koncem května se to stejně zelenalo v údolí Botiče jako na kavkazských poloninách. Je to už pět měsíců, co kdosi nám neznámý, ze své zločinecké podstaty odpudivý, unesl Miriam Jevíkovou. Než jí únosci zabavili mobilní telefon, stačila ještě odeslat esemesku VLACEJI MNE PO POLI. Nic víc. Bylo to nejspíš jarní šedohnědé pole, jak pole v Osetinsku bývají.

Miriam Jevíkové je osmadvacet, její maminka žije na Slovensku. Ona sama, ač občanka Slovenska, žije v Praze. Studuje na Karlově univerzitě. Odjíždí koncem jara na Kavkaz. Nejede tam poprvé, už několikrát pomáhala v utečeneckých táborech válečným uprchlíkům. Vyjíždí autem z Vladikavkazu do Nazraně, ale nedojede tam. Zmizí. Pak několikrát do Prahy zavolají neznámí únosci a požadují milión dolarů. V červenci poprvé a naposledy pustí Miriam k telefonu, aby dokázali, že je naživu. Únosci naposledy volají v polovině srpna a to je vše. Několik článků v novinách, několik ministerských prohlášení, že "úsilí osvobodit Miriam Jevíkovou pokračuje". A pak už skutečně nic víc. Přešlo léto, přišel podzim a na Kavkaze napadl první sníh. Případ Miriam se propadl do mrazivé hloubky mlčení. Celé dlouhé týdny paní Jevíkové, mamince Miriam, nikdo nezatelefonoval. Média na případ zapomněla, protože důležitější byli vítězové v SuperStar.

Pak unesli v Iráku dvě Italky. Byly to taky humanitární pracovnice, jako Miriam. Dvě obyčejné holky přibližně stejně staré jako Miriam. Celá Itálie povstala a zakřičela: Osvoboďte je! V té době už skoro nikdo jméno Miriam na Slovensku ani v Čechách nevyslovoval. A Itálie stále volala: Zachraňte unesené! Tak dlouho, až se Italky vrátily domů. Jednou dvakrát se jméno Miriam objevilo v nějakých novinách. Pak nic. Několik přátel Miriam a studentů a vůbec jen tak lidí náhodných se zastydělo. Začali psát a telefonovat. Ministrům, policajtům, na Kavkaz, do Osetinska, do Ingušska, do Moskvy, prostě všude tam, kde by mohla být nějaká stopa. Tam, kde by mohli zjistit, jestli jsou pravdivá oficiální prohlášení o "osvobozování unesené Jevíkové". Odpověď na jejich snahy byla dvojí: jak české, tak slovenské ministerstvo zahraničních věcí upozornilo, že jakákoliv medializace problému může osud Miriam ohrozit. Ani na opakované prosby příznivců Miriam nebyla ministerstva schopná odpovědět na otázku, zda Miriam žije. Její přátelé začali mít podezření, že je něco v nepořádku. A mají to podezření dosud. Podezření, že se snaha našich státních orgánů omezuje pouze na obecná oslovování orgánů Federální služby Ruské federace a federálních orgánů ruského ministerstva vnitra. Na místě činu po Miriam nikdo nepátrá.

To si možná uvědomuje těch několik tisíc lidí ze Slovenska a z Česka, kteří už podepsali petici, která prosí českého prezidenta, aby se svou vahou zasadil o osvobození Miriam. Mimo jiné je to možné udělat na webové stránce www.miriam.jevikova.net.

Listí zlátne a fouká ze strnišť.

JAROMÍR ŠTĚTINA