číslo 46
vychází 1. 11. 2004

Názory, komentáře

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Starejme se o dědictví!

Externí spolupráce umožňuje novináři několik výhod. Může si natočit nebo napsat, co chce, zvolit si, s kým bude mluvit či o kom psát, a také se rozhodnout - kdy. Ale tentokrát přišla výzva vedoucí redaktorky Dobrého jitra Heleny Petákové: "Udělejte sváteční Dobré jitro 28. října!" Ptala jsem se, proč nebyl pro tenhle úkol vybrán některý z kolegů historiků, ale jakmile jsem pochopila ten záměr, zhluboka jsem se nadechla k dlouhému ponoru do tajemných hlubin naší historie. Když byl pořad hotov, uvědomila jsem si s úctou, pokorou a s opravdovou radostí, oč jsem bohatší. Kolik spojů historie a současnosti se mi propojilo, kolik mezer zaplnilo, kolik jmen vystoupilo ostřeji, kolik důležitých otázek se znovu a znovu připomnělo. A došlo mi, že pohled, bližší politologii a sociologii, bude lidem ve vysílání přijatelnější. Já vím, že o nedělích a nebo ve svátečních dnech si kdekdo rád přispí. Není mnoho takových, kteří se probouzejí se záměrem poslouchat. Ale přece jen chci věřit, že přibývá nás, kteří už víme, že televize a rozhlas nevysílají programy, které by měl vidět či slyšet snad každý, jen v čase po dvacáté hodině, prošpikovaném reklamami, kterému se říká prime time. I jindy, jen si vybrat. Přece právě tato doba nás tak naléhavě na každém kroku učí - vybírat si. Tím chci říct, že poslechnout si slova pěti našich předních historiků, číst myšlenky a příběhy lidí té doby, snažit se porozumět jejich snahám a osudům, i zaposlouchat se do melodií toho zašlého času, to je velký a také věčný úkol pro média. Ty totiž leckdy dovedou jen tak mimochodem připomenout, že je tu zase nějaké to výročí. Je to naše péče o dědictví. A to by nemělo - řeknu-li to alegorií - vypadat jako polorozbořený zámek.

Jsem z generace, která ve škole v učebnicích dějepisu povinně začerňovala tuší jména a události, které měly být zapomenuty. Jsem z generace, které se dostalo v komunistickém režimu dvakrát přepracovaného podání dějin, aby v nich vždycky tu správnou a nejdůležitější roli hráli straně věrní. Ale jsem také z dětí, jejichž rodiče schovávali za protektorátu leckde na půdě za trámy knihu T. G. Masaryka Světová revoluce, Peroutkovy studie O věcech obecných a nebo Rozmluvy Emila Ludwiga s TGM, které cením (teď už vím, že ve shodě s prvním kritikem rukopisu doktorem Benešem) velmi vysoko, snad stejně jako Čapkovy Hovory s TGM. Všechny tyto knížky jsou stále v mé knihovně, jedna z nich tím přechováváním na věčnost poznamenaná hřbetem, prokousaným od myší.

Pohled do historie především připomenul, že snaha o porozumění a spolupráci v Evropě není novinkou, že pochopení - jak osud jednoho národa či státu závisí na osudech jiných - je základní a nepominutelné. Tomu napovídají konce všech válek, tomu se podřizuje vznik nových států. S koncem první světové války se začala rodit snaha sjednotit nějakým způsobem Evropu, zabránit spojenectvími a spoluprací dalším válkám, a spojit síly kultury, vědy, techniky, výroby a obchodu. Toto jsou Masarykova slova: "Evropa, to přece musí být jasné každému začátečníku v politice, už dávno je a ještě dlouho bude politickou laboratoří. Žijeme ve velké době přechodu, starý režim se ve všech oblastech přeměňuje v režim nový." A je velkou ctí pro náš národ, že svět věděl: kdyby se na přelomu dvacátých a třicátých let volil prezident Evropy, byl by hlavním kandidátem Čech s nadhledem Evropana, filozof a politik Tomáš Garrigue Masaryk. Byl učitelem řadě filozofů, Francouz Jean Monet donesl jeho myšlenky až k prahu Evropské unie.

Čím tolik T. G. Masaryk zaujal svět? Vždyť nechtěl nic příliš objevného, spíš prostého: aby se každý vzdělával, pracoval poctivě a smysluplně a aby věděl - co je mravnost. A to ať šlo o dělníka či švadlenku, o politika či vědce. Uvědomovala jsem si, že snad s výjimkou Václava Havla neznám v současnosti našeho politika, který by mluvil o morálce jako o tom základním. A také jsem zvažovala, z úst kterého by to znělo věrohodně. Od téhle myšlenky už je jen krůček k práci politických stran. Kolik času uplynulo od doby Masarykovy a instituce politických stran je stále ve vývoji. Ale k lepšímu? Jejich programy jsou tak matné, že lidé řídí svou náklonnost podle sympatií k jednotlivcům. Ba méně, podle toho, kdo se častěji mihne v televizi, podle četnosti plakátů či okázalejších koncertů. Volební podpora i hledání činných lidí vede k tomu, že se nehledí na kvalitu a preferuje se množství. Přemýšlení, podložené dobrými informacemi, jako by nikdo nekultivoval. Při chytání rybek do sítí na takové věci není čas.

Novinář Ferdinand Peroutka byl přesvědčen, že stranický tisk žádá od svých čtenářů, aby se alespoň jednou týdně pěkně rozčílili. Nestane-li se tak, je na místě naříkání na apatii lidí. Co se od té doby změnilo? Stranický tisk už u nás také začne brzy vycházet, ale stále se statečně o udržení hladiny rozčilení stará tisk, tak zvaně nezávislý. Podobnost čistě náhodná? Stejně jako v době Masarykově a Peroutkově jsou dobrým tématem neustálé stesky na vládnutí koalice. Bez koalice nešlo u nás vládnout tehdy, ani dnes. A hned je nasnadě otázka - kdo koho strhává a sráží, kdo s kým co prosazuje. Pomlouvané a hanobené kompromisy. Pochopitelně, každá strana by chtěla vládnout sama. Také máme v dějinách čas, kdy tu vládla jedna strana. Nepochybně nadělala nejen chyby, ale dokonce zločiny. Dědictví myšlenek říká, že koaliční vládnutí není vadou na kráse politiky, naopak, zaručuje mírný střed přání a jakousi normálnost vývoje.

Bohužel vývoje, na který je lidský život příliš krátký. T. G. Masaryk si přál, aby první republice bylo dopřáno padesát let klidného vývoje, pak prý by o ni už neměl strach. Jemu se tohle přání nesplnilo. Odkázal nám trpělivost. A vzkaz, že každá generace má svůj úkol. My si přejme, aby v Evropě vydržela léta, která by nás nenutila dát všechno soustředění a všechny prostředky jen k ochraně holých životů před hrozícím terorismem. Také aby technika příliš nepředběhla morální zrání lidstva, aby proud informací nezahltil schopnosti třídění a myšlení. A aby konkurence, ten věčný pohon pokroku, měla jasná pravidla a čisté hráče. Měli jsme v historii několik lidí, kteří tohle všechno věděli, proklamovali a pro tento cíl žili. Svět nám je může závidět. A jistě by nebyl proti, kdyby přibyli další. Ve Francii, v Maďarsku, v Německu, v Rusku, ale i v Japonsku a ve Spojených státech, je náš první prezident T. G. Masaryk stále předmětem bedlivého studia. Sáhněte o takových výročích, jako je 28. říjen nebo blížící se 17. listopad, po knihách o historii. Je to zdroj, který pomáhá objasňovat dnešek. Je to naše málo obhospodařované dědictví.