číslo 46
vychází 1. 11. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 8. 11. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Hry lásky nesmělé

Každý jistě přivítá takový film, jehož verbální složka je natolik omezená, že nevyžaduje k pochopení téměř žádné titulky. Přesně takovým je experimentální snímek Tuvalu, natočený v německé produkci ve svérázných, ale podmanivě vyhlížejících bulharských sceneriích (jednak v přístavu s polopotopenými vraky, jednak v osamělé budově rozpadajících se lázní) - ovšem samotné zasazení příběhu do nějakého časoprostoru je ryze fiktivní. Tuvalu byl natočen černobíle, ovšem s použitím filtrů, které výsledný obraz barevně ozvláštňují. Všechna zde použitá slova, často vyslovovaná s až dětsky pečlivým akcentem, jsou mezinárodně srozumitelná, navíc podepřená příslušnými posunky.

Příběh je však záměrně posunut k pohádkové nadsázce s výraznými sklony k černému, místy morbidnímu humoru, sahajícímu až k záměrně naivizovanému odkazu němé grotesky v případě závěrečných převlekových scén. Nesměle zamilovaná, dlouho však jen vzájemně okouzlená dvojice (Denis Lavant pokračuje v linii dojemných ošklivců a Čulpan Chamatovová, známá z filmu Luna Papa, rozpracovává další variantu snivé, avšak umanuté dívky, která iniciativně lapá jak po objetí, tak po žádoucí součástce) prochází dojemnými i směšnými událostmi. Na jedné straně sledujeme mládencovu snahu vzepřít se pokusům lázně uzavřít, na druhé straně je dívčina touha odplout k vysněnému ostrovu Tuvalu malou kocábkou, v jejímž zařízení chybí důležitá součástka, která se vyskytuje pouze v lázních - ve stroji, který udržuje správnou teplotu vody.

Výtvarná i inscenační stylizace staví na bizarnosti jako základním estetickém kritériu - a to spojuje volbu exteriéru s řešením interiérů (lázně s kameny padajícími ze stropu, vlhké kamenné chodby a schodiště či archaický stroj) a v neposlední řadě též hereckou modelací, která vychází z pantomimických principů (slepý stařec), principů commedie dell'arte (titulní jelimánkovitá dvojice) až k padouchovi, jenž má svůj předobraz ve směšných zloduších z němých grotesek.

Tuvalu je dílko, které jistě neuspokojí každého. Ale nikdo nemůže tvrdit, že by jej nezaujalo, ať již v kladném či záporném smyslu.

JAN JAROŠ

Úterý 9. 11. 2004 ČT 2 - 20.25 hodin

Islám: ohniska války

Miliony muslimů v celém světě se zabývají stejnou otázkou: jak se může islám přizpůsobit 21. století? Mnozí chtějí, aby islám přijal dnešní realitu - ale fundamentalisté mají vlastní názory, hluboce zakořeněné v tradici a nezmění je bez boje. Od Alžírska až po Afghánistán zatěžují předivo islámu hluboké rozpory a jeho budoucnost závisí na tom, zda přijme potřebné změny anebo ho ovládnou ti, kdo odmítají kompromisy. Většina muslimských zemí má řadu svých problémů a čelí vnitřní válce. Radikální islamisté vyvíjejí tlak na ostatní muslimy - a jestli umírnění muslimové nevystupňují své úsilí, aby podpořili spravedlivý a tolerantní islám, tato vnitřní válka bude pokračovat.

Středa 10. 11. 2004 ČT 2 - 18.00 hodin

Česká dokumentaristka v Pomeranči

Vedle pravidelných rubrik představí nové vydání magazínu Pomeranč i mladou filmařku Eriku Hníkovou. Čerstvá absolventka FAMU se vyloupla mezi nadějemi české dokumentární tvorby poslední doby a upoutala invencí i zpracováním svých děl. Upozornila na sebe už několika studentskými filmy, v televizi pak byly odvysílány snímky Modelování života (o třech dívkách, které se původně chtěly stát modelkami) a Den E, na kterém se podílela s dalšími dvěma kolegy, sama však byla autorkou scénáře a jejím dílem byl i střih filmu.

Hníková má velkou zásluhu i na pozvolném návratu dokumentů do českých kin - její zatím poslední snímek Ženy pro měny má distribuční premiéru 18. listopadu. Jde o film na první pohled ryze ženský, jeho poselství je ovšem obecné a jde napříč generacemi i pohlavími. Dokument sleduje několik žen, které se, každá po svém, vyrovnávají s všudypřítomným diktátem ideálu krásy. "Odevšad se na nás dívají štíhlé krásky bez vrásek a s pevnými ňadry. Svým snímkem jsem chtěla upozornit na to, že dosažení takového cíle může být nejen nereálné, ale v mnohých případech i nebezpečné," říká režisérka.

Hrdinky filmu si vybrala skvěle: jedna (neúspěšně) hubne za pomoci nejrůznějších preparátů, druhá si (víceméně také neúspěšně) nechá operovat prsa, aby byla pevnější a vzpřímenější, jiné dvě jsou ochotny utratit velké peníze za nejnovější módu a zahraniční kosmetiku a z další se po konkursu stane úspěšná modelka, která cestuje po Evropě a Japonsku. Filmem prolínají i úvahy šéfredaktorky ženského časopisu ("Chtěla jsem znát názory představitelky média, které ženský ideál mezi lidi roznáší," vysvětluje Hníková) a taky zpěvačky Dary Rolins, která se svěřuje s tím, proč se před časem podrobila operaci prsou.

Jako drobné perličky pak režisérka "rozházela" po filmu poznámky členek anarchofeministické skupiny, které film, jinak velmi vážný, trochu odlehčují. "Témata mých filmů jsou pro mě vždycky osobní, stejné to je i s diktátem ženského ideálu a jeho uchopováním. Kdo z nás by se někdy nechtěl s krásou nějakým způsobem vyrovnat?" osvětluje Erika Hníková pohnutky, které ji vedly k natočení filmu. Mimochodem - do kin přichází jeho druhá, přestříhaná verze. Ta první už ovšem stihla získat Cenu diváků na loňském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

TOMÁŠ PILÁT

Čtvrtek 11. 11. 2004 ČT 2 - 21.45 hodin

Ze všeho nejdůležitější je porozumění

Soužití různých, často i dosti rozdílných národností není nikde snadné - ani v nebývale tolerantním Švédsku. Vůbec přitom nevadí, že film příznačně nazvaný Honem! Honem! hledá smírné vyústění. Dokonce lze tvrdit, že vlastně naplňuje postřeh, že člověk má dar řeči proto, aby se v míru domluvil se svým bližním. Osudy jednotlivých hrdinů, téměř modelově rozdílných rasově (jeden je Švéd, druhý arabský přistěhovalec), ale přitom si blízkých svou mentalitou i vědomím příslušnosti k témuž civilizačnímu okruhu, načrtává s úsměvnou bezstarostností.

Oba hrdinové, provázeni ještě mlčenlivým, téměř apatickým černošským společníkem, jemuž však není věnovaná větší pozornost, uklízejí veřejná prostranství, ulice a parky, vcelku smíření s nepříliš povznášejícím zaměstnáním. Oba však prožívají svá soukromá traumata. Švédského mladíka sužují poruchy erekce a v důsledku toho problémy v partnerském vztahu, arabského hocha, šťastně zamilovaného do švédského děvčete, chce rodina oženit s jakousi libanonskou dívkou, aniž bere v potaz jeho názor.

Zatímco milostné trable arabského hrdiny mají blíže k melodramatu (hoch před svou milenkou zatají, že jej rodina nutí do sňatku s vnucovanou dívkou, dokonce ji vydává za svou sestřenici), potíže jeho švédského kamaráda provází veselá kaskáda humoru slovního i situačního. Vyprávění je rozmarně hravé, stejně jako některé aktivity samotných hrdinů - stačí si vybavit seznamovací hrátky, z nichž se vyklube jen později rozebíraný milostný rituál, či půvabný sen ve vězení o dívčí návštěvě a s nečekanými důsledky.

Začínající režisér Josef Fares (ročník 1977!) roztomile glosuje rozpaky kolem hovorů o impotenci, s níž se nebohý postižený po překonání prvních zábran svěřuje téměř veřejně - dokonce dojme sebevražedným pokusem v okamžitém návalu deprese a vzteku. Ožehavé rozmluvy i situace jsou přitom předváděny s obdivuhodnou lehkostí, přes naprostou otevřenost v nich nenalezneme stopu vulgarity.

JAN JAROŠ

Pátek 12. 11. 2004 NOVA - 22.35 hodin

Tajný agent Jack T.

Jack Taggart, agent Úřadu pro životní prostředí, přilétá do malého městečka v Appalačských horách, aby vyšetřil podezření, o zamoření toxickými odpady, které tu ilegálně v šachtách opuštěných dolů skladuje bezohledný boháč Orin Hanner. Maskován jako "tesař", který za peníze kostela provádí menší opravy u chudých lidí, začne Jack nenápadný průzkum. Opatrně se vyptává a tajně odebírá vzorky vody. Když vyjde najevo Jackova skutečná totožnost a není třeba jednat v utajení, pustí se Jack do pátrání s pomocí několika starousedlíků, ochotných pomoci mu v boji proti všemocnému Hannerovi.

Režie Felix Enriquez Alcala. Hrají Steven Seagal, Marg Helgenberger, Harry Dean Stanton, Stephen Lang, Kris Kristofferson a další.

Sobota 13. 11. 2004 ČT 1 - 21.00 hodin

Lovci lvů

Stavební inženýr, plukovník John Henry Patterson přijímá od cynického podnikatele Beaumonta snad nejtěžší úkol svého života - stavbu železničního mostu ve východní Africe. Britové se tam snaží předstihnout německou a francouzskou konkurenci. Most má být postaven za pět měsíců. Za šest měsíců Patterson očekává narození dítěte, a tak chce být ve stejnou dobu doma. Při realizaci úkolu však nepřekonává jen stavební problémy, ale musí se dočasně proměnit v lovce lvů, kteří napadají domorodé dělníky. Proti páru krvelačných zvířat přezdívaných Duch a Temnota je téměř bezmocný. Dokončení železniční tratě do oblasti slonoviny je tak silně ohroženo. Patterson si proto na pomoc proti lvům přizve zkušeného lovce Charlese Remingtona...

Režie Stephen Hopkins. Hrají Michael Douglas, Val Kilmer a další.

Neděle 14. 11. 2004 PRIMA - 16.55 hodin

Budovat dvojkariérové manželství je těžké

Je až překvapivé, kolik filmů ze 70. a 80. let naše televize spotřebují - zejména komedie všeho druhu, hlavně takové, které se zabývají druhořadými, zpravidla jen zveličenými hloupostmi, se vlichocují do divácké přízně tehdy jako dnes. I ony ovšem přispívají k jakémusi nostalgickému ohlédnutí za "starými zlatými časy".

Oblíbeným (pseudo)problémem se stává seberealizace mladých lidí v pracovním procesu - často se akcentuje prospěchářství, kariérismus a ztráta morálních zábran. Ale pojednání je velice zpovrchnělé, někdy se blíží k pouhému ideologickému návodu jak překonávat těžkosti. Jakýmsi prototypem takovýchto "pracovních" filmů se stává Balíkova Atomová katedrála. Do tohoto okruhu spadá rovněž Můj hříšný muž (1986), který režíroval Václav Matějka, jeden z nejspolehlivějších prorežimních tvůrců.

Scenáristka Halina Pawlowská (o Banánových rybičkách se jí tehdy ještě ani nesnilo) napsala příběh o manželské dvojici mladých vědců, kteří se nemohou dohodnout, kdo z nich se bude starat o domácnost a o čerstvě narozené dítě. Táže se, zda lze požadovat, aby se jeden z manželů vzdal své kariéry ve prospěch rodiny. Neboť narůstající požadavky lze snášet jen do určité míry. Problém dvoukariérového soužití je ovšem načrtnut velice tezovitě a Matějka, který zastoupil původně vyhlédnutého Milana Šteindlera, výsledný obraz ještě více zmatnil inscenační spekulativností i dodatečně vnášenými úpravami.

Znevýhodněna je ovšem postava manžela, jehož zatěžuje závislost na maloměšťácké matce (také jedno osvědčené klišé!) a vlastní sobectví. Takže neočekávejme nějaký střízlivý průhled, karty jsou takříkajíc předem rozdány. Závažný konflikt je tak zcela zbaven společenského rozměru a zúžen na převážně privátní, příběh se odvíjí v předem nalinkovaných a předem odhadnutelných drážkách.

Matějka se přitom snaží vyhlížet "moderně", začleňuje reportážní vsuvky v podobě vystoupení skupin jako Golem nebo Žentour, hudbu k filmu složil Michael Kocáb. Tato "koncertní" rovina, jíž se upsala jedna z hrdinčiných kamarádek, má také nabádavý rozměr: dotyčná dívka za pěvecký úspěch zaplatila ztrátou soukromí. Nakonec příliš nepomohlo ani obsazení, které jde, bohužel nepříliš přesvědčivě, proti zavedeným stereotypům Dagmar Veškrnové a Oldřicha Kaisera v rolích znesvářených manželů, ani účast Petry Janů, která si prozpěvuje, seč jí síly stačí.

JAN JAROŠ