číslo 46
vychází 1. 11. 2004

Titulní rozhovor

Černá hodinka
na Montmartru aneb Dvojdomoví Petra Krále

Kde vy jste vlastně doma?

Možná právě v tom "dvojím" - jako ve stereoskopickém obrázku anebo jako v básnickém obrazu, který je složen ze dvou nesourodých realit, jež vytvářejí třetí. To "mezi" je možná jakési pravé obydlí, aspoň tak z toho sám sebe podezírám. Takže doma jsem vlastně v tom vlaku z toho vtipu, jak potká Khon Roubíčka a dohadují se, jestli je to lepší v Londýně nebo v Tel Avivu, a pak dojdou k tomu, že nejlepší je to v tom vlaku - mezi. Můj domov je v nějakém proudění mezi řekněme Prahou a Paříží, mezi Holešovicemi a Montmartrem.

Co je z Prahy, co z Paříže, co roste na cestě?

První nápad je asi trochu zjednodušující: Z Prahy nehybnost a z Paříže spíš to chození, protože Paříž je město, kterým se chodí. I když se sedí na terásce, tak se sedí mezi ulicí a nějakým vnitřkem a je to pořád procházení. V Praze se lze usadit, nechat se zalehnout tichem příhodným k meditaci, k sestupu do vlastních hlubin. Ale to pražské mám i tady, přímo u tohoto stolu, kde pravidelně večer vysedávám a popíjím víno, poslouchám desky a nořím se do pravých hlubin šera nebo dokonce tmy okolo. S tou tmou je to ale taky složitější, protože tady za tím oknem se pravidelně rozsvítí protější zasklený ateliér, za jehož sklem jsou ještě popínavé rostliny, takže to vytvoří dojem takového akvária. A z toho akvária se line světlo až ke mně a vrhá stíny láhve a sklenice a popelníku na tu zeď za vámi. Jsou to světelné signály odjinud, s kterými já tiše rozmlouvám, spolu s jazzmany, které si k tomu pouštím.

Vy si asi tady se sousedy vidíte navzájem dost do talíře.

Tady je to hodně propletené. Lidi se nutně neznají, ale nakukují si do talířů a do mansard a někdy dokonce do ložnic, nebo se slyší z ložnice do ložnice. Bylo to ostatně příznačné pro celou Paříž a vůbec pro velká města, ke kterým - aspoň na okrajích - patřila určitá zflikovanost, posešívanost mansard a půd a sklepů a ateliérů, které vnikají do obytných prostor a naopak, nebo jsou propojeny nějakými dvorky a schodišti. To vždycky k městu patřilo a myslím, že když se města systematicky planýrují a ty jakoby nečitelné prostory se nahrazují čitelnými plochami a parkovišti, tak se tím městům ubírá duše.

Na Montmartru (přestože to byla původně čtvrť kabaretů a hospůdek, které tady zůstaly) je něco filmového a filmy se tady dodnes točí. Třeba Amélie z Montmartru byla točená tady. Mám dojem, že jsem to natáčení viděl, protože natáčení filmu samo vstupuje jaksi do všedního dne a ten film se pak odehrává na ulici, při tom natáčení, tedy mimo předepsaný děj, ale o to zvláštnějším způsobem. Nemusí to být ani celý film - jednou jsem tu za drobné vánice objevil polonahou holku, která vyčuhovala zpoza městských lázní pro nějakého fotografa. Jeho bílé blesky rozsvěcovaly sníh, který se snášel, a tak jsem procházel domů tajemnou scénou, možná tajemnější, než byla pak ta výsledná fotografie.

Sem, do Cité du Midi, se vchází z bulváru Clichy, který žije hlavně z komerčního sexu. Jsme snad sto metrů od bulváru, a je to svět zcela jiný - venkovský.

Přitom to místo není úplně nevinné. Ty městské lázně vedle byly lázně s dámskou obsluhou. Já jsem tam ještě mohl proniknout se synem bývalých majitelů a vidět ty komůrky a ty ložničky s už zaprášenými, ale stále ještě jaksi sugestivními zrcadly a bidety a jinými nezbytnými zařízeními.

To je jedna část zdejšího světa. Jaké jsou ty ostatní?

Pak má skutečně to, co zbývá z té venkovské atmosféry - tady k ní přispívá i přítomnost trhu na rue Lepic. Vždycky tu bydleli lidé od divadla a muzikanti, ale dneska to jsou spíš manekýni a módní fotografové, takže se mění i charakter těch obchodů. Manekýny třeba, aby netloustly, nechodí k řezníkovi, jenom do rybárny nebo dietních obchodů, které se tady proto rozmáhají a ubírají těm místním zvykům na patině. Ale pořád se to tu mísí s maloměstem, s jakousi jeho ozvěnou.

Jestli jsem vás dobře pochopil, vy jste Holešovičák?

Ne. Když jsem v Praze, tak sice trávím většinu času v takovém malém bytě v Holešovicích. Ale jsem ze Strašnic, tedy z okraje Prahy. Do těch Strašnic vždycky aspoň zajedu k mamince, kterou tam pořád mám.

Škoda. Mně by se líbil ten kontrast: V Paříži na kopci na Montmartru, a v Praze u vody v Holešovicích.

Ta část, kde bydlí maminka se sestrou, ta je taky na kopci. Člověk nakonec hledá pořád stejný dům. Jan Vladislav to říkal o Jiřím Koláři: "On vlastně bydlí v obdobné krajině ve vztahu k Paříži jako kdysi v těch Vršovicích." Myslím, že na tom něco je, že ta částečná obydlí dohromady vytvářejí jakési jedno ideální nebo pravdivé.

No, na Montmartru setrvávám jak můžu, tu čtvrt mám rád, protože si uchovává zároveň jakousi intimitu a přitom je dost křivolaká, aby člověk, když do ní vychází, měl vždycky pocit, že něco objeví. A objeví - kdyby jenom neznámého transvestitu, jak mokne nepochopitelně ve slepé uličce, přestože jí zjevně neprojde ani noha. Možná má jakési tajemné rande domluvené na půlnoc a už tam trčí od šesti večer. A po cestě ještě zachytnete pohledem o to, co vypadá jako výkladní skříň nějakého malého krámku, a za tou výkladní skříní objevíte houslistku v černém trikotu, jako z nějakého obrazu Františka Tichého - to už jsme zase zpátky v Praze, nicméně houslistku poměrně znepokojivou svou černou siluetou, která tam zběsile dře struny smyčcem. Ale přitom neslyšíte nic, je to jenom jakoby němý film na cestě k moknoucímu transvestitovi. A když se vrátíte, abyste tu houslistku viděl znova a ověřil si, že se vám to nezdálo, tak v krámě samozřejmě zhasne světlo.

To ale nevysvětluje, proč jste se nevrátil do těch Strašnic nebo Holešovic.

Aha. Já se tam s určitou pravidelností vracím. V tom smyslu tam přece jen pobývám, když ne bydlím. Ale ten hluboký důvod nenávratu má něco společného s prostorem a s jeho velikostí, jako u té houslistky, která je v tak malém krámku, že možná musí pouštět hudbu sama do sebe, aby aspoň uvnitř ní se zvětšoval nějaký prostor. Já jsem z té země, z které jsem a k níž patřím jaksi navždycky, kdysi odjel jako z klece. Dodnes mám představu návratu domů fyzicky spojenou s návratem do klece, přestože to už objektivně klec není. Ale ta asociace tam je jakoby navždycky zakořeněná. Asi mě obývá představa, že se tam můžu vrátit jenom umřít, jako se zraněné zvíře vrátí do klece. A nemám zatím chuť lézt do klece sám - byť se klec blíží. To je opravdu, co o tom mohu říct nejpřesnějšího.

Souvisí s tím, že jste se pustil do pořádání antologií české poezie ve Francii a Belgii? Je to pokus přenést kus domova do "ciziny"?

Chcete-li něco dělat, nejlepší je, když vás to baví. A mě poezie baví. Překlady z češtiny do francouzštiny se nabízely i proto, že tady chyběly. V tomhle smyslu se to doplňuje. Mě překládání baví i tím, že mám vždycky trochu dojem, že jsem sám napsal básničku, a protože dávám do těch antologií autory, které obdivuju, a taky i některým závidím jejich nálezy, tak se na těch nálezech sám jakoby přiživím.

Měl jsem vždycky za to, že do cizího jazyka, který není člověku mateřštinou, lze překládat tak nanejvýš úřední oběžníky.

Ona je v tom výzva, zároveň dráždivá a lákavá. A vzniká při čtení. Když jsem si četl - po určité době jsem si nechal zase posílat české knihy, skutečně jsem cítil potřebu domova, nebo jakési neopětovatelné intimity - a protože jsem byl obklopen francouzštinou a francouzským prostředím, tak jsem si říkal: Jak by asi ten Halas zněl ve francouzštině? A zkusil jsem to přirozeně u věcí, které byly zároveň těžké - tam byla ta výzva - a u nichž jsem byl zvědavý, jak zazní ve francouzštině. Chtěl jsem, aby zazněly stejně přesvědčivě, ostře, subtilně jako v češtině. A to pak je velká radost, když se podaří.

S jakým zájmem se setkaly ty antologie?

Obě vyšly v zavedeném a prestižním nakladatelském domě, jehož produkce se komentuje, a na ty antologie byl ohlas. Dostal jsem i dopisy. Řada z nich začínala udiveným výkřikem: "Nejenom, že jsem netušil, jak je současná česká poezie bohatá, ale jen jsem to otevřel, tak jsem padl tady na ten verš," u někoho to byl Pavel Kolmačka, u někoho to byl Ivan Diviš, "a ten verš je úžasný, to bych chtěl sám napsat!" Což je myslím nejlepší ozvěna a tu člověk chce u vlastních věcí i u překladů, které vydává. A protože jsem schopný překládat jenom věci, které mě osobně nějak zaujaly, na úkor reprezentativních ukázek z tvorby, je možná právě tohle cesta k opravdovým čtenářům.

Uvažoval jste také někdy o antologii současné francouzské poezie v češtině?

Dokonce myslím na jakýsi velmi rozsáhlý projekt, na který sháním nutné prostředky, ale kterého se nevzdávám - šlo by o velkou antologii francouzské poezie v češtině, která od Čapkových dob nevyšla. Existují dílčí a bohužel i víceméně tendenční výbory z jistých dob, ale já bych velmi rád vydal dvousvazkovou tlustou antologii, kde by mělo být všechno, co je pro mě osobně důležité ve francouzské poezii od začátku minulého století až po dnešek.

Jaká je vůbec soudobá francouzská poezie?

Pořád velmi bohatá. Tím bohatstvím myslím především různost. A dodnes, protože ji stále soustavně čtu, v ní nacházím věci, které mě zasáhnou. Ale zároveň je naší poezii jistě v mnohém vzdálená, už jaksi bytostně, dokonce jsem měl jeden čas dojem, že franština je vlastně jazyk poezii nepříznivý. Nedá se v něm dostat na kůži skutečnosti, je to jazyk, který ze světa říká spíš jeho třpyty a ozvěny, než tu temnou masu, v které je jak tajemství, tak hrozba - tato barokní tradice tady chybí. Je to pochopitelně mnohem složitější, i francouzská poezie má schopnost nějakou temnotu a hlubinou noc ve věcech vyslovit - právě přes ten povrch - s jakousi elegancí, která není povrchností, ale právě jenom elegancí, a ta dovede ty podstaty evokovat zase v náznaku a tedy zase jinak. I to je na překládání zajímavé.

Má taková francouzská poezie nějaké jméno?

Řadu. Při tom posledním jsem myslel na Pierra Jeana Jouve, to je velký francouzský básník, přestože není ani v Čapkovi, ani Kroupa ho nepřekládal. Je Yves Bonnefoy, který ale vyšel ve velmi dobrých překladech Jiřího Pelána, ale i mnohem mladší, Emmanuel Moses například, který je trochu takovým francouzským Wernischem, aniž kdy cokoliv z Wernische četl. Až do chvíle, kdy jsem mu nechal poslat tu antologii české poezie, aby se na ni podíval, a on říkal: "No jo, v každém případě je to ohromné, ale se mnou to nemá nic společného!" Myslím si ale, že se v tom Wernischovi musel aspoň trochu najít, takže zbývá přeložit Mosese, aby si to mohl přečíst Wernisch a ten samozřejmě řekne: "Se mnou to nemá nic společného, ale je to ohromně zajímavé."

Není právě tohle to dvojdomoví, které vás tady nejvíc drží?

Určitě. A dá se to dovést až do snů, kde se mísí francouzští přátelé a čeští, Praha a Paříž, zážitky z mládí se zážitky současnými - včetně jazyků. Mně se dokonce zdály jakési podivné slovní hříčky, jako by náraz toho nového jazyka byl tak silný, že pronikal i do snů. Mám zrovna jeden příklad. Tady se říká: Impossibile n´est pas francais, což znamená: Slovo nemožný není ve francouzštině. To je jeden překlad. Nebo: Nemožnost není francouzská, druhý překlad. A mně se najednou zdálo: Chlorure n´est pas francais - chlorové vápno není francouzské.

To zní téměř jako malá báseň.

Ony možná ty nejlepší básně přicházejí z polospánku. Jenomže z toho polospánku přicházejí i obyčejné a banální věci. Ostatně chlorové vápno mně připomíná venkovské hajzlíky, kde je jeden zápach přerušen dalším, ještě pronikavějším zápachem chlorového vápna - tak se dostáváme zase k těm českým podstatám a temnotám. Takže Chlorure n’est pas francais byla vlastně dobrá odpověď na otázku o jazyce. Protože já jsem útočil na tu francouzštinu sice jejími vlastními prostředky, ale přes české chlorové vápno. A vyčítal jsem jí, že ho nezná.

TOMÁŠ SEDLÁČEK

Foto RADIM KOPÁČ