číslo 47
vychází 8. 11. 2004

Názory, komentáře

IN MEDIAS RES

Nebuďme objektivní

Už dlouho sleduji jednoho novináře, to jest čtu jeho články (odposlouchávat mu telefon jsem se zatím neodvážil) a zjistil jsem, že ho stále a opakovaně mimořádně trápí jeden problém: jestli má být jako komentátor různého dění ve společnosti formálně nezávislý, nebo má psát s předem deklarovanou zaujatostí, aby umožnil čtenáři určitou orientaci. Říká, že nezná na tuto otázku odpověď. V jiném článku zase píše ironicky o "kultu objektivity", který je bičem, pronásledujícím novináře. Je to poctivec, který se tím mučí, zatímco ostatní rovnou a bez přemýšlení tvrdí: jsme objektivní.

Chtěl bych tomu novináři ulehčit jeho trápení a řeknu přímo to, co si myslím: objektivita je iluze. Stejně jako svoboda je iluze, rovnost je iluze a mnoho jiných stejně důležitých věcí. Jsou to "jen" iluze. Slovo "jen" dávám do uvozovek, protože neznamená proti očekávání nic umenšujícího, jelikož iluze jsou to nejdůležitější v našem životě. Vždyť také "homo sapiens" je iluze - kromě neurologů, neuropatologů a dobrých psychiatrů skoro nikdo neví, že "homo sapiens", člověk moudrý jak známo, je pouze možnost, která může a nemusí být naplněna. Homo sapiens je iluze, jedna z největších. Člověk se moudrým přece zatím nestal - nebo si snad někdo myslí, že ano?

Na každém kroku se přesvědčujeme, že svět kolem nás je iluzorní a s objektivitou, kterou proklamuje, má jen málo společného, a přece se tváříme, že o tom nevíme. Vezměme si jen slova a termíny, které používáme. "Systém důchodového zabezpečení". V tom pojmu je mnoho iluzornosti a žádná objektivita. V prvé řadě nejde o systém, ale o neuspořádanou množinu úředních opatření, připomínající spíše pohyblivé písky. Cožpak můžeme mluvit o zabezpečení, když každý den vystupují v médiích starší a staří lidé, kteří hovoří o své nejistotě, o svém nezabezpečení?

Jako je člověk vydáván už rovnou za člověka moudrého, přestože k tomu ještě krůčkem nedospěl, je iluze vydávána za objektivitu, za objektivní stav. Proto systém, který jsme si na sebe vytvořili, připomíná past.

Iluze - cíl se vydává za hotovou věc. A tak si myslíme, že už máme, co jsme chtěli. Ale je to pravda? Cožpak jsme chtěli, aby nové hospodářství lidi ožebračovalo, zbavovalo je možnosti pracovat? Komu jsme to dali do rukou národní majetek, že s ním takto naložil? (Nebo si ho snad vzali sami?) Směšné hovory politiků o státním rozpočtu, jejich ubohé pokusy vzít malým lidem další peníze ve formě daní, spotřebních daní, zvyšování cen, zavádění nejrůznějších poplatků, aby bylo několik dalších nezbytných milionů na školy, silnice, věznice, policii, nemocnice - je to jen předstírání systému, který ve skutečnosti neexistuje, protože už kdosi dávno promrhal obrovský kapitál určený k jeho fungování.

Náš systém, na který jsme tak hrdí, protože nás posunul do Evropy a na Západ, ve skutečnosti neexistuje. Je kolem nás mnoho slov a pojmů, mnoho institucí, předstírajících skutečnou a smysluplnou existenci. Potěmkinovy vesnice se velmi proměnily a vypadají teď úplně jinak, než dřív. Za honosnými fasádami bank a hypermarketů by je nikdo nehledal. A přece právě banky a hypermarkety dávají lidem iluzi důstojnosti, tam, kde žádná neexistuje. Jaká je důstojnost v ponižujícím žebrání o úvěry, v přepočítávání úroků, za jejichž výši by se styděl středověký lichvář? Máme hledat důstojnost v prodejních halách přeplněných úžasným množstvím druhů salámů a právě zlevněných triček? Nebo v nekonečných řadách jarmarečních stánků vietnamských "obchodníků" v prachu ulice, v blátě a špíně, na každém kroku? Také jedna z iluzí - o důstojnosti obchodování, protože nás úřady o tom přesvědčují.

Žijeme v důstojných podmínkách, s dálkovým topením a teplou vodou a důstojně brázdíme velkými drahými vozy naše silnice. Důstojně a ve velkých rychlostech do sebe narážíme, lámeme si kosti, zabíjíme se ve stále se zvyšujícím tempu, naše hroby jsou na hranici důstojnosti.

Žil jednou jeden člověk, který šel přes hory a měl svou důstojnost. Bylo to před pěti tisíci třemi sty lety a nesl si přes rameno tašku z trávy, ve které měl ovoce na cestu. Jeho tělo bylo nalezeno v ledovcovém území v roce 1991 a podle údolí dostal jméno Ötzi. Teď jsem si na něj vzpomněl, protože v horách zahynul jeho "objevitel", Němec z Norimberka, sto padesát kilometrů od místa nálezu Ötziho. Kruh se uzavřel.

Vzpomněl jsem si na Ötziho, protože k němu cítím jakýsi nevysvětlitelný citový vztah, a protože je pro mne jakousi možností: možností vrátit se o kousek zpátky a začít zase uskutečňovat to, co nám bylo dáno - stát se člověkem moudrým. Ötzi ještě neznal lidská práva a zejména ne ideály moderní doby. Neznal iluzi o svobodě, iluzi o rovnosti, možná mu něco říkalo bratrství, které zase neříká nic nám. Ötziho svět byl tvrdý, ale normální. Šel přes hory a obklopovaly ho reálné věci. Náš svět je kašírovaný, jsou to jen kulisy. Náhražky.

Myslím, že ten, kdo má v našem světě moc, ať už ji získal jakkoliv, ji hodně zneužívá. Přesvědčuje nás, že náhražky jsou pravé věci, které si máme draze kupovat, že náhradní ženy jsou opravdové, že pornografie je láska, že pomatený turismus je poznávání světa, že splácaný dům s věžičkami a bazénem je domov, že reklama je vtip, že texty Rowlingové a Jelinekové jsou literatura, že pro novináře a média je hlavní objektivita.

Těm, kdo mají moc a vliv (a nejsou to voliči), velice záleží na tom, aby iluze, ve kterých žijeme, vypadaly jako realita. Proto mají novináři psát "objektivně", vytvářet zdání objektivity. Veřejnoprávní média to mají přímo v zákoně. Obyčejný čtenář, divák a posluchač je však vděčný za názor, ne za směsici bez barvy a zápachu, která utíká před realitou nebo dokonce pomáhá něco skrývat.

Formální nezávislost není vyšší kvalitou, než zaujatost, pokud je tato zaujatost podložena hlubinnou orientací duchovní. Neexistuje otázka čemu dát přednost.

Vím, existuje objektivita pojmenování a objektivita faktů. Kdyby však novinář dokázal objektivně pojmenovat fakta, musel by být velmi subjektivní. A odkryl by, že to, co se vydává za objektivitu, jsou jen iluze.

PETR KOUDELKA