číslo 47
vychází 8. 11. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Značnou kuriozitu představoval jeden typ gramofonu vyráběný počátkem dvacátého století, do něhož jeho výrobce montoval nehlučně pracující motor na horký vzduch. Něco více si o tomto přístroji povíme v dnešním pokračování našich výletů do historie záznamu zvuku. Posluchači ČRo 2 - Praha uslyší v úterý 16. listopadu krátce po 21. hodině ve zvukové podobě Fonogramu některé písničky z nového, již druhého kompaktního disku s nahrávkami orchestru S. E. Nováčka, který právě vychází ve vydavatelství Radioservis.

Gramofon poháněný motorem na horký vzduch

Koncem devatenáctého století zkoušeli různí výrobci pro rozpohybování svých fonografů různé typy pohonů: vodní turbiny, závaží, šlapací kola či elektromotory na stejnosměrný proud, který dodávaly rozměrné a těžké baterie. Pohon gramofonů s vnějšími ozvučnicemi však obstarávaly po dlouhá desetiletí téměř bez výjimky pouze jednoduché a spolehlivé pérové motory - jinak tomu bylo snad jen na začátku a konci celé éry jejich existence: vůbec první gramofon z roku 1889 totiž byl na ruční pohon, zatímco ve čtyřicátých letech minulého století poháněly poslední komerčně vyráběné gramofony s obrovitými vnějšími ozvučnicemi z papíroviny anglické firmy EMG elektrické motorky.

Značnou kuriozitu proto představují gramofony s vnějšími ozvučnicemi (plechovými či dřevěnými trychtýři), které poprvé uvedla ve svém katalogu jako "poslední novinku" v roce 1912 renomovaná firma Paillard ze švýcarského města Saint Croix: jejich pohon totiž obstarával bezhlučný motor na horký vzduch.

Tuto hnací jednotku zkonstruoval a přihlásil k patentování již v roce 1827 skotský farář jménem John Stirling - v literatuře je proto tento agregát někdy označovaný také jako Stirlingův motor (později jej zdokonalil mechanik Johann Ericson). Princip tohoto motoru je jednoduchý: v uzavřeném systému se určitý objem plynu střídavě zahřívá (tlak v systému se tím zvýší) a ochlazuje (tlak se sníží). Tyto změny tlaku jsou přenášeny na píst napojený na setrvačník. V porovnání s parním strojem má motor na horký vzduch mnohem jednodušší konstrukci a k jeho rozpohybování poslouží jakýkoliv spalitelný materiál - dřevo, plyn, uhlí nebo líh.

Přes svoji jednoduchost však tento typ motoru historicky nezaznamenal žádné zvláštní rozšíření. Ve větším počtu jej vyráběla počátkem dvacátého století pouze firma Louis Henrici z německého Cvikova - její dvouválcové stroje byly tehdy využívány v zemědělství k pohonu vodních čerpadel, menší modely pak k pohonu šicích strojů nebo mechanických hracích strojků. Určitou proslulost si získaly pouze motorem na horký vzduch poháněné ventilátory značky Jost´s Radio Fan: vyráběla je německá firma Raab, která jich v letech 1900-1914 vyvezla - především do Indie - více než 25 tisíc kusů. V úplně nejmenším provedení kdysi používaly motorky na horký vzduch v některých modelech svých hraček také německé firmy Bing nebo Märklin.

Zmíněná (dodnes existující) švýcarská firma Paillard vyráběla na začátku dvacátého století své gramofony pod názvem Maestrophone a motory na horký vzduch montovala do svých modelů gramofonů označených katalogovými čísly 205, 206 a 207. U dvou prvních gramofonů této řady byly tyto motory zabudovány do dřevěné skříňky víceméně běžného typu, zatímco u modelu 207 byl motor na horký vzduch vsazen do skříňky z děrovaného ocelového plechu. Zdá se tedy, že konstruktéři těchto gramofonů přece jen měli určité pochybnosti o bezrizikovosti uložení otevřeného plamene do dřevěné skříňky. Je ovšem otázkou, do jaké míry se design plechového gramofonu modelu č. 207 zamlouval kupujícím, či zda byl vůbec zaveden do výroby: žádnému sběrateli se totiž gramofon v tomto provedení (ani jeho vrak) objevit doposud nepodařilo.

Všechny tři modely gramofonů značky Paillard s motorem na horký vzduch měly na boku svých skříněk otvor, kterým procházel hliníkový kouřovod (na první pohled připomínající malou ozvučnici) sloužící k odvodu spalin. Přebytečné teplo unikalo také asi dvoucentimetrovou škvírou mezi boční stranou přístroje a jeho horní deskou.

Švýcarského výrobce těchto gramofonů zastupovala ve Velké Británii dceřinná distribuční firma Apollo, která ve svém katalogu na rok 1913 nabízela gramofon Maestrophon model č. 205 (se skříňkou ze tří stran prosklenou) pod názvem Apollo 10A za 12 liber a 12 šilinků - šlo o zdaleka nejdražší gramofon s troubou v celém katalogu této firmy.

Pokud chtěl majitel takového gramofonu uvést svůj přístroj do pohybu, musel otevřít přední stěnu skříňky přístroje, vyjmout kahan s knotem, naplnit ho lihem, zapálit a opět ho zasunout do prostoru pod expanzní destičku motoru. Po krátké chvíli se motor téměř neslyšně rozběhl a zůstal v pohybu tak dlouho, dokud obsluha gramofonu kahan nevytáhla, či dokud nedošla zásoba lihu. Podle údajů v katalogu stačila jedna náplň kahanu na neuvěřitelných 12 hodin nepřetržitého chodu tohoto motoru.

Gramofony s motorem na horký vzduch dnes patří mezi značně raritní přístroje - za tak vysokou cenu se jich kdysi příliš mnoho nejspíš neprodalo. Navíc podle zpráv z dobového tisku v několika případech došlo v důsledku nedbalosti jejich obsluhy k požáru, takže byly relativně velice brzy vyřazeny ze sortimentu vyráběného firmou Paillard.

Na závěr bychom mohli zmínit ještě jeden kuriosní typ kufříkového gramofonu, který v polovině dvacátých let minulého století uvedla pod názvem Flamephone na trh londýnská firma Scientific & Projections, Ltd. Aby gramofon dosáhl výrobcem proklamovaných vlastností, bylo jej třeba připojit na přívod plynu. Reklamní text označoval tento výrobek za převratný vynález revoluční konstrukce - reprodukovaný zvuk nabyl při svém průchodu dvěma sloupci plamene údajně natolik dokonalé tónové čistoty a přirozené hlasitosti, že přístroj nemusel používat žádnou ozvučnici. Gramofon Flamephone také prý nezvratně prokázal, že (citujeme z reklamního textu) gramodesky předních výrobců mají perfektní kvalitu, tu však lze plně docenit pouze na tomto přístroji, který jako jediný na trhu je schopen je reprodukovat odpovídajícím způsobem.

Netřeba dodávat, že kufříkové gramofony značky Flamephone jsou známy pouze z dobové firemní inzerce v časopisu The Gramophone - žádný sběratel je ve své sbírce nemá.

GABRIEL GÖSSEL goessel@volny.cz

Obrazové materiály archiv autora

Příště: Fanda Mrázek smuten a vesel