číslo 47
vychází 8. 11. 2004

Televize
a film

TV TIPY

Pondělí 15. 11. 2004 ČT 2 - 21.30 hodin

Láska upoutaná na skřipec bezradnosti končívá v troskách

V posledních letech se vynořilo několik silně znechucujících výpovědí, které s tragikomickou nadsázkou bourají poslední iluze o lidské šlechetnosti - vévodí jim hrdinové odpuzující zevnějškem i okoralou duší. Tak byly koncipovány rakouské Psí dny, český snímek Městečko a také německá Láska na grilu. Bedlivě obhlíží životní styl a citové trable všedních, ničím mimořádných lidí, tentokrát v teritoriu bývalého východního Německa.

Narozdíl od spekulativních hollywoodských historek, které si často vypomáhají psychickým i fyzickým terorem, režisér Andreas Dresen líčí na první pohled zcela banální pohnutky, které vedou k rozkladu zdánlivě již stabilizovaných manželských svazků. Někdejší zamilovanost totiž vyprchala a zůstala jen prázdnota, marně vyplňovaná péčí o děti a domácnost, stereotypním zaměstnáním.

Dresen sleduje několik dnů ze života dvou spřátelených manželských dvojic středního věku, které se postupně jaksi promíchají, avšak nějakou veselost rozhodně nečekejme. Jako kdyby vyklenutí nově navázaných citových vztahů opakovalo dřívější, již prožitý model, ovšem ve zrychleném tempu a zejména v jakoby tragikomicky vyostřeném šklebu. Za každým činem stále rozpačitějších protagonistů snadno vystopujeme pachuť provizoria, bezradnosti, obav z přijetí nového závazku. Snad jen závěrečné rozuzlení přehnaně sklouzává ke zbytečně akcentovaným otazníkům, které didakticky naznačují, že to, co jednou bylo rozbito, se jen stěží obnoví...

Film spoléhá na autenticitu lidiček žijících drobnými starostmi i radovánkami, kteří se jen stěží vyrovnávají se zpochybněním všeho, čemu přivykli. Zaujme věrohodnost zvoleného prostředí, ošuntělých, ale přitom láskyplně udržovaných bytů v panelákových sídlištích, sirého podzimního či zimního počasí, častých nočních scenerií. Dresen přesně postihuje, nakolik bývalá socialistická část zaostává za západním protějškem - nejen hmotně, ale především duchovně.

Režisér ovšem nepředkládá jen ponurý dokumentární záznam, důsledně uplatňující ruční kameru a zrnitý materiál. Vnáší některá ozvláštnění, ať již jsou to "zcizující" efekty v podobě zpravidla sebezpytných promluv jednotlivých postav (ale i cizích, náhodně vstoupivších do kontaktu) nebo naopak groteskně nadsazené výjevy, například motiv žebrajícího pouličního hudebníka, na něhož se nabalují další muzikanti, až vznikne mohutný orchestr. Je to jeden z nejlepších nápadů v celém vyprávění.

Také ohlasy v tisku byly příznivé. Aleš Stuchlý v Cinepuru vyzdvihl právě tuto strhující hudební koláž splétající všechny myslitelné nástroje jako emocionální katalyzátor. Eva Zaoralová, píšící pro Film a dobu, ocenila vtipné a originální řešení celku, dané již improvizovaným natáčením bez pevného scénáře. Závěr je jednoznačný: s filmy jako Láska na grilu se setkáme málokdy. Nepromarněme ji.

JAN JAROŠ

Úterý 16. 11. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Viktorie a Albert (1/2)

Bylo jim pouhých šestnáct let, když se poprvé setkali. Půvabná Viktorie, která měla ze všech žijících členů královské rodiny největší nárok na anglický trůn, a její bratranec Albert, Němec ze sasko-koburské dynastie. Ani jeden z nich v té chvíli netušil, že je jim souzeno strávit spolu celý život. Viktorii připadal její bratranec příliš škrobený a vážný, Albertovi se jeho krásná sestřenka sice líbila, Amorův šíp jej však nezasáhl. A představa, že by měl pro anglický dvůr opustit svou vlast i své milované knihy, že by se měl stát pouhým přívažkem, nohsledem královny, jej také nenaplňovala nadšením... První část filmu, věnovaného životu královny, která vládla nejdéle v britské historii: plných 64 let. Po více než dvacet z těchto let jí stál po boku princ Albert, který postupně - tak jak překonával zdrženlivost Britů vůči cizincům i Viktoriinu hrdost - přebíral za svou ženu vladařské povinnosti. Jeho předčasný odchod byl pro královnu ranou, z níž se do smrti nevzpamatovala.

Středa 17. 11. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Je pro nás komunistická minulost ještě důležitá?

Sváteční večer 17. listopadu ozdobí diptych filmových povídek scenáristy Jiřího Křižana a režiséra Vladimíra Michálka, mimochodem stejného tvůrčího týmu (včetně kameramana Martina Štrby a dalších členů štábu), který je podepsán pod jedním z nejhlubších českých filmů posledních let - Je třeba zabít Sekala. Povídky mají "asymetrický" a v obou případech netradiční rozměr: 30 a 45 minut, který tématům vyhovuje a přispívá mj. k jejich dramatické sevřenosti. Syrovou věrohodnost příběhů podtrhují herecké výkony Zuzany Stivínové, Jiřího Pechy, Michala Pavlaty, Radka Šopíka, Rostislava Marka a dalších.

Ve filmové povídce Pískovna je jedna na první pohled velice obyčejná scéna, jejíž vřelost i závažnost se odkrývají až postupně: protagonistka příběhu Eliška přichází na úřad a žádá o změnu jména. Nepříliš ochotná úřednice ji poučuje, že musí mít závažné důvody, například hanlivě znějící původní příjmení. Mladá žena má "jen" jeden důvod - chce se jmenovat po dědečkovi, který zemřel v komunistickém lágru. Úřednice stroze oznámí, že to může trvat hodně dlouho a obrátí se ke svým spisům. Když se zas vynoří, drží v ruce láhev a dvě sklenky: "Tak se na to napijeme, slečno Jadrníčková," osloví Elišku novým jménem. Kratičká scéna leccos vypovídá nejen o poslání povídky, ale i celého diptychu.

Tvůrcům tu patrně ani tak nešlo o "účtování" s minulostí, spíš směřují k současnosti, k lidem a dějům našich dnů. Co říká temná minulost padesátých či sedmdesátých let minulého století těm, kdo ji nezažili? Je pro ně srozumitelná, je vůbec důležitá? Jak se dokáže mladá generace vyrovnat s tím, co prožili její dědové a otcové?

Hrdinka Pískovny hledá se starou fotografií v ruce stopy rodinného statku, který se jí vrátil v restituci. Nalézá však jen pozemek s pískovnou. Přesto se rozhodne zůstat, neboť estébáci přece jednou vymřou. V povídce Lovec a Datel se čtyřicátník Olda vrací po dvaceti letech z emigrace do rodného kraje, aby navštívil přítele Kamila. Kdysi chtěli společně opustit republiku, ale podařilo se to jen Oldovi, další přítel při přechodu hranice zahynul, Kamil se nedostavil na místo srazu. Jak to tenkrát vůbec bylo? A co si z konfrontace dvou životního osudů i charakterů odnese do života Kamilova dcera, která jejich příběh vyslechne?

(ap)

Čtvrtek 18. 11. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Oslavy fantaskní imaginace mohou mást

Petr Zelenka si několikrát dovedně pohrál s balancováním příběhu na rozhraní mezi "vážnou", jakoby dokumentární realitou a "smyšlenou" fikcí. V Roku ďábla opět používá skutečné osobnosti (Jarek Nohavica, Čechomor, Karel Plíhal), aby do událostí, které lze považovat za dokumentární záznam (zejména v případě koncertů), zasouval fantaskně modelované vsuvky, někdy dějově rozehrané, jindy zastoupené úvahami a glosami pronášenými přímo na kameru - promlouvá nejen Nohavica, ale také členové Čechomoru, eventuálně zarputile mlčící Plíhal, pozvaný do televizního vysílání.

Příznačné je, že nemáme jistotu ani v tom, zda hojné koncertování vychází ze skutečnosti či zda bylo nachystáno jen pro filmové účely. Režisér obratně prolíná postupy dokumentárního a hraného filmu, aby dospěl k okouzlující mystifikaci, z níž samozřejmě nejvíc vytěží hlavně ten, kdo je podrobněji obeznámen se zúčastněnými osobami. Je to patrná Zelenkova slabina, která se vyskytla už v jeho dřívějších filmech - toto spiklenecké pomrkávání jakoby pro zasvěcené se stává spornou položkou, která narušuje optimální přijetí příběhu. Vyloženě znalcům jsou určeny už zcela dekorativní epizody, např. s kritikem Janem Follem jako tázajícím se novinářem či letmé interwiev s Jiřím Králíkem, duší Letní filmové školy.

Zelenka si pohrává s mysteriozní atmosférou: vyprávění rámuje motiv explozivního sebevznícení, které dokonce i spatříme; dozvíme se, že na jevišti se pohybují i jakési astrální bytosti, jimž muzikanti dokonce vyhradí část pódia. Oceníme režisérovo domýšlení postav i událostí podle vzoru "co kdyby" - co kdyby Plíhal přestal komunikovat s okolím, co kdyby si chtěl vyzkoušet, jak bude vyhlížet jeho vlastní pohřeb...

(jš)

Pátek 19. 11. 2004 PRIMA - 19.55 hodin

Dračí srdce

Píše se 10. století a na světě zůstal poslední drak. Na něj náhodou narazí potulný rytíř Bowen. Po počátečním šoku se s Dracem, jak mu začne říkat, domluví a putují spolu od vesnice k vesnici, od města k městu. Draco vždy předstírá, že vesnici napadl, a Bowen zase předstírá, že draka zabíjí a pak vyinkasuje odměnu. Zemi vládne tyranský král Einon. Když byl ještě malý, byl vážně nemocný a jeho život zachránilo právě dračí srdce - jeho polovina teď bije v jeho hrudi a druhá v Dracově, což zatím Bowen netuší. Už brzy ale toto tajemství odhalí, protože ho čeká nelehký úkol: aby zachránil království, musí jej zbavit ďábelského krále. Jenže to by znamenalo zabít i přítele Draca.

Režie Rob Cohen. Hrají Dennis Quaid, David Thewlis, Pete Postlethwaite, Dina Meyerová, Jason Isaacs, Brian Thompson, Lee Oakes, Wolf Christian a další. 

Sobota 20. 11. 2004 NOVA - 21.45 hodin

Šestý den

Adam Gibson je šťastný manžel a milující otec malé dcery. Společně se svým kolegou je pilotem tryskoptéry a současně majitelem malé společnosti, která zajišťuje turistické lety často spojené s extrémními sportovními výkony. Jejich novým zákazníkem je miliardář Michael Drucker, který po obou vyžaduje bezpečnostní test, který má zjistit jejich způsobilost. Kvůli svým narozeninám nakonec místo Adama letí Hank, v horách však na Druckera a jeho ochranku zaútočí fanatický aktivista a když se Adam toho večera vrátí domů, oknem vidí, sám sebe, jak doma s rodinou oslavuje své narozeniny. Pochopí, že se ho někdo pokouší nahradit dokonalým klonem...

Režie Roger Spottiswoode. Hrají Arnold Schwarzenegger, Michael Rapaport, Tony Goldwyn, Michael Rooker, Sarah Wynter, Wendy Crewson, Rodney Rowland a další.

Neděle 21. 11. 2004 ČT 1 - 22.45 hodin

Norimberský proces (1/2)

Je květen 1945 a Německo leží v troskách, poražené po bezpodmínečné kapitulaci před Spojenci. Hitler spáchal sebevraždu v berlínském bunkru a celý svět volá po spravedlnosti. Pokusu o vyrovnání se s nacistickými zločiny se ujal americký soudce Robert Jackson (Alec Baldwin), který sestavil Mezinárodní válečný tribunál v Norimberku. Právní základ mu dala tzv. Londýnská charta Spojenců, podle níž má tribunál právo "obviněného, který byl prohlášen vinným, odsoudit k smrti nebo k jinému trestu, který by považoval za spravedlivý". Úkolem tribunálu bylo soudit a potrestat zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Souzeno bylo 22 hlavních válečných zločinců, členů vlády a vrchního velení německé nacistické armády a 7 organizací. Celý proces od příprav soudní síně a stohů materiálů jako podkladů k obžalobám v rozstříleném Norimberku v létě a na podzim roku 1945 až po závěrečný ortel v říjnu 1946 ukazuje film očima hlavního amerického žalobce Roberta Jacksona a říšského maršála Hermanna Göringa (Brian Cox).