číslo 48
vychází 15. 11. 2004

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Kampak páni, s kampaněmi

Mohl se psát asi tak rok 1970, kdy jsme se, chlapečkové ze základní školy v začmuděném pražském Karlíně, nahrnuli do suterénu školní budovy, kde nás čekaly dvě vyučovací hodiny předmětu zvaného Dílny. Soudružka učitelka byla sympatická, jaksi méně upjatá než ostatní "soušky" a přivedla nás k malým, leč funkčním ponkům. Připravila nám materiál - byly to tuším odpadové dřevěné dýhy - a seznámila nás s úkolem. Spočíval v tom, že se naučíme vyrobit a tedy i vyrobíme popelník pro tatínka či maminku. Kdo chtěl, mohl jej vylepšit i vypalovaným nápisem. Třídní humorista uplatnil kdesi slyšený výrok: Každá cigareta je hřebík do rakve. A proto kuřme, abychom z ní nevypadli.

Inu, uznávám, že dnes máme humor onačejší. Tehdejší doba měla vůbec jiný vkus, dokonce i kladní hrdinové socialistických filmů (o záporných hrdinech filmů kapitalistických ani nemluvě) si připalovali jedno cigárko od druhého a jejich spontánní bánění nikoho nepohoršovalo. I já jsem takto spokojeně kouříval, chutnalo mi to, a co víc, pomáhalo mi to koncentrovat mysl. Až plicní choroba, byť sice z kouření nevzešla (zato ze smogu, ve kterém je mnohým z nás dnes dáno žít) mne přiměla, abych je raději ze svého života vytěsnil. A tak by mi vlastně mohla být celá ta současná protikuřácká kampaň šumafuk.

Ale není: Jako člověk, který sebou nerad nechává manipulovat, bych se nerad nechal zmustrovat ani všelijakými časovými kampaněmi, jakkoli se mohou tvářit zdravovědně. Neboť: společnost se sice vždy snažila vést a proměňovat jedince, jedinec se ale může na oplátku tázat, nakolik je ona sama ve svém úsilí vedena ušlechtilými cíli. Třeba ano. Třeba ne. Co já vím, tak proti městskému smogu žádná takto důsledná a agresivní kampaň v našich časech nebují.

Nedá mi to, abych zde nepřipomněl výsostně individualistickou a přitom společnosti nikterak nebezpečnou reakci "kultovního" filosofa a spisovatele Ladislava Klímy, který se už ve dvacátých letech minulého století - na protest proti tehdy čerstvému zákazu kouření v pražských tramvajích - počal z městského centra až do svého bydliště v dalekých Vysočanech přemisťovat pěšky. Hezky si pokouřil a paradoxně přitom učinil něco pro své zdraví. Dobový trend nezastavil, leč vyjádřil mu své pohrdání. I já jsem se takto zařekl - poté, co známá agresivní a k původní městské zeleni necitelná zahraniční stavební firma vykácela v naší ulici řadu topolů - a začal raději chodit oklikou. Bezmocný vztek nad zplundrovanou zelení by dozajista neprospěl mému duševnímu zdraví, přičemž to tělesné úbytkem zdravého životního prostředí utrpělo už evidentně.

Není asi sporu, že je to právě civilizace, která nás jej zbavuje ostošest. A přitom nás nepřestajně - ústy svých hybatelů - přesvědčuje o ekonomické, tedy existenční důležitosti zdraví takříkajíc soukromého. Vidím zde rozpor zásadnější, než ten úvodem zmíněný. Ona sympatická paní učitelka nemohla za to, že její předmět posloužil k produkci popelníků, tak jako nemohla za to, že byla nazývána soudružkou. Žila prostě ve své době. Vzdálenost té doby od současnosti není ani půlkou lidského života. A tak i já chci žít ve své době po svém. Nedivte se, že protikuřácká kampaň nových (a rovněž jaksi samozvaných) sociálních inženýrů mi někdy přijde jako příliš silný tabák.

JAROSLAV VANČA