číslo 48
vychází 15. 11. 2004

Názory, komentáře

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

O rozdělování a spojování

Slyšíme to pořád: Evropa je rozdělena, Amerika je rozdělena, západní svět je rozdělen. Ameriku rozdělil názor na Bushovu válku v Iráku, Evropu rozdělují názory politických stran na integraci, na evropskou ústavu, na euro, na přijetí Turecka... A právě tak jako Američany, rozdělila evropské politiky Bushova válka v Iráku. Ta také rozštěpila západní svět.

Přitom se všichni shodují v tom, že Amerika, Evropa, i západní svět jsou ohroženy. A že čím jsou rozdělenější, tím jsou ohroženější.

Jak spojit rozdělené? Co je ještě spojuje? Co nebylo tím politickým rozpolcením dotčeno? Západní svět spojují společné hodnoty, je nejčastější odpověď. Společná kultura a částečně i historie. Převedeno na časové veličiny, spojují je staletí sdílených dějin, jež se národům na obou stranách oceánu uložila do povědomí, a rozdělují je měsíce, maximálně roky politického nesouhlasu jedněch s druhými. A to ještě ne všech se všemi.

Takto vyjádřeno je to vlastně uklidňující. Ale přesto stále častěji zaznívá, že Amerika a Evropa už vlastně nemají mnoho společného, že přemýšlejí odlišně a dělají odlišné závěry, mají odlišnou mentalitu. A nejen to: Amerika je zemí přistěhovaleckou, a už díky tomu je dnes mnohem víc zrcadlem globalizovaného světa než staré Evropy. Má dnes stejně blízko k evropské kolébce západní kultury jako k národům jiných kultur a jiných civilizačních modelů. Do Ameriky nepřišli a nepřicházejí jen lidé hledající základní prostředky k životu, ale i špičky vědy a intelektuální elita. Odevšud.

Amerika byla dosud schopná všechny tyto přínosné i méně přínosné prvky přicházející zvenčí vstřebávat. Ne bez následků. Přispělo to k její rychlé transformaci, k postupnému odklonu od toho kulturního povědomí, jež dosud měla společné s Evropou. Po 11. září 2001 se Amerika víc uzavírá, nebo aspoň víc nedůvěřuje. Čas ukáže, zda to pomine či zůstane.

Evropa je možná na začátku podobného procesu, jaký z Ameriky udělal to, čím je dnes: společenství komunit, které odněkud přišly, aby se podílely na vytváření něčeho nového. Národní komunity našeho kontinentu se spojují jinak, než se spojovaly přistěhovalecké komunity v Americe. V Evropě se národy nemusejí ani stěhovat ani mísit, i bez toho se stmelují a vytvářejí společenství. Společenství institucionální, ale možná i hodnotové. Mají potenciál k vytváření nových hodnot. Jednou z nich je už teď nemyslitelnost vzájemných ozbrojených střetů. Kdybychom si zakódovali do své "evropské" mentality nikdy už ani nepomyslet na to, že při případných vzájemných sporech pozvedneme jedni proti druhým zbraň, rozhodně bychom tím vytvořili novou hodnotu. Patřilo by to k naší "evropské" kultuře. A určitě by to mělo velkou cenu. Pro nás i pro svět. (Nemusíte to hned považovat za utopii. Mezi zeměmi, které už po desetiletí tvoří EU, je to už dlouho realita).

Krom toho prožívá Evropa ještě jeden demografický proces. Je také trochu podobný tomu, co poznávala Amerika po staletí. Mohutné přistěhovalecké vlny vnášejí na evropskou půdu svůj vliv. U nás zatím nepatrně, jinde citelně. Jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Evropa zatím neví jak reagovat. Budu se možná v této rubrice opakovat, když připomenu francouzský pokus o zachování přísné světskosti ve veřejných prostorách, jako jsou školy. Důsledné potlačení náboženských vlivů ve veřejném životě se Francii po celé minulé století vyplácelo. Současný prezident, Jacques Chirac, podtrhl tento historický trend, když dal v obavě z islamismu popud k zákazu nošení náboženských symbolů (zejména muslimských šátků) ve školách. Ale jeho razantní rival a možná i nástupce, Nicolas Sarkozy, právě vydal knihu, v níž žádá větší prostor pro náboženský život ve Francii a dokonce navrhuje použít státní finance k budování mešit! Mešita patří podle něho do každého většího francouzského města.

Kulturní proměnu Ameriky i Evropy, jakou jsem tu nastínil a jaká by mohla jednou - v budoucnu - vést k jejich novému sblížení, zbrzdila teď válka s terorismem. Ta může nakonec způsobit, že západní civilizace na obou březích Atlantiku se v jakémsi obranném reflexu znovu přimkne ke svým tradičním "západním" hodnotám. V Americe to může být, jak už se ukazuje, náboženství, křesťanský bůh. Ve Francii, odkud jsem si vypůjčil příklad, to může naopak být přísná světskost. Zákaz muslimských náboženských symbolů může zvítězit nad stavěním mešit. Sami jistě cítíte, že tohle by ale neměly být cíle civilizace hodné toho jména a jednadvacátého století.

Až pomine či bude odstraněna hrozba terorismu, bude muset být západní civilizace otevřená. Chce to přece sama od zbytku světa! Jinak by do něho jedna ze západních hodnot, demokracie, nemohla pronikat silou myšlenek, ale jen silou zbraní. Jenomže to by bylo na škodu jak demokracii, tak civilizaci. O tom jsem přesvědčen.

Ovšem, aby se Evropa mohla otevřít, musí se na to vyzbrojit. Je příliš malým a starým kouskem světa, než aby si mohla dovolit to, co "nový" svět, Spojené státy americké a Kanada. Vyzbrojit se musí svou identitou, silou myšlenek své tisícileté civilizace. Silnější zbraně mít nebude.

ZDENĚK VELÍŠEK, ČT