číslo 48
vychází 15. 11. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

K jedné z nejoblíbenějších osobností populární kultury patřil v meziválečném Československu komik, herec, zpěvák, skladatel a textař, jemuž věnujeme toto pokračování našich výletů do historie populární hudby. Některé z jeho nejpovedenějších taškařic uslyší posluchači ČRo 2 - Praha v úterý 23. listopadu krátce po 21. hodině.

Fanda Mrázek smuten a vesel

Šelakové gramofonové desky několika různých značek z třicátých a čtyřicátých let minulého století zachovaly asi stovku nahrávek veselých výstupů, rozverných písniček, kupletů a scének v podání populárního komika a herce Fandy Mrázka (22. 8. 1903?13. 10. 1970). Zatímco některé z písniček, které svým nezaměnitelným způsobem nazpíval ve čtyřicátých letech, jsou poměrně známé a zpívají se dodnes (Bramborová placka, Hledám děvče na woogie-boogie, Nedělej ze sebe dámu), vůbec první gramofonové nahrávky Fandy Mrázka z konce let dvacátých již patří mezi méně známé a sběratelé je také nacházejí méně často. Mimo jiné i o těchto starších snímcích se zmíníme v profilu tohoto věčně usměvavého komika, který se ve svém životě často řídil též slovy jedné písničky, kterou nazpíval na gramodesku značky Esta: Na shledanou pod stolem, kdo má rád víno, hudbu, zpěv. Nezkazil prostě žádnou legraci. Například na dotaz po jeho skutečné povaze, zaslaný jednou z fanynek pod značkou Opuštěná duše do redakce časopisu Kinorevue, nechal Mrázek odpovědět následovně: "Pověst nelhala: Fanda Mrázek je opravdu v soukromí povahy hloubavé, spíše zasmušilé; je náchylný k meditacím a dívá se na svět černě. Vaše duchovní cvičení si rád vyslechne. Navštivte ho - nebude vadit, vezmete-li kromě knih s sebou láhev slivovice. Mistr ji rád."

Fanda Mrázek se vyučil měditiskařem a nějaký čas byl zaměstnán v kdysi velmi známém uměleckém závodě Jana Štence. Pro lehkou múzu ho údajně objevil v roce 1926 známý kabaretiér a někdejší provozovatel proslulého podniku Montmartre v Řetězové ulici v Praze Josef Waltner, a to v košířském zábavním podniku U Bártů, kde Mrázek tehdy již druhou sezónu příležitostně bavil lidové obecenstvo. Waltner jej nakrátko angažoval do svého podniku Babylon, který si o rok dříve otevřel v pražské Provaznické ulici.

V následujícím desetiletí Mrázek často měnil angažmá na divadelních scénách a v kabaretech rozdílné úrovně: v roce 1926 jej získal divadelní ředitel Antonín Fencl pro účinkování ve smíchovské Aréně, v roce 1929 vystupoval ve vlastním kabaretu Modrý velbloud, počátkem třicátých let hrál v kabaretu Rokoko na Václavském náměstí a v karlínském Varieté a v roce 1934 v Malé operetě. Od roku 1936 byl pak trvale angažován v nuselském Tylově divadle.

Autor Luděk Pacák charakterizoval ve své knize Opereta Fandu Mrázka jako "svérázného komika v drsné slupce, ale podivuhodně schopného vytušit okamžik, kdy je nutno promluvit lidsky vřele k divákově srdci." I když tato slova nám dnes možná znějí poněkud staromódně a sentimentálně, jde o charakteristiku velice přiléhavou - konečně přesně v duchu těchto Pacákových slov vyzněla i Mrázkova snad nejznámější filmová role Ferdy v hudební veselohře Pepina Rejholcová z roku 1932. Ještě doplňme, že Fanda Mrázek se ve třicátých a čtyřicátých letech objevil v celé řadě menších rolí v asi třech desítkách filmových veseloher většinou podobné úrovně, jakou měla zmíněná Pepina.

Z gramofonové desky zazněl měkký hlas Fandy Mrázka poprvé v roce 1929. V květnu téhož roku ho ředitel pražské firmy Novitas Diego Fuchs vyslal společně s trampským sborem Ztracenkáři do Berlína do nahrávacího studia gramofonového koncernu Carl Lindström, aby tam natočili snímky určené pro český katalog etikety Parlophon. Mrázek v této první nahrávací frekvenci natočil osm snímků (tituly F. M. kecá, První láska F. M., Houby, Sebevražedná, Píseň o narození a Počkej, ty budeš litovat). Své další snímky pak Mrázek natáčel v Berlíně za doprovodu klavíru v srpnu a říjnu roku 1929 - v nahrávce písničky Trampská dumka ho doprovodili ještě Ztracenkáři.

Zde malá diskografická vložka: na první nahrávací frekvenci se s Mrázkem do Berlína vydala i jistá Maja Jiráková-Mrázková. Na několika nahrávkách jihočeských lidových písní pro etiketu Parlophon doprovodila svou klavírní hrou zpěv barytonisty Emanuela Kopeckého a na dvou snímcích i Fandu Mrázka - že by jeho první manželka Marie?

Úspěch těchto prvních písniček a komických scének přiměl ředitele Fuchse k tomu, aby v únoru roku 1930 pozval do Prahy německého technika s nahrávací aparaturou. Dostal za úkol pořídit v nahrávacím studiu v Národním domě na Vinohradech další snímky českých umělců (tentokrát mezi nimi byli kromě Ztracenkářů i Mrázkovi kolegové Jindřich Plachta a Josef Rovenský). Pro etiketu Parlophon natočil Mrázek celkem osmadvacet snímků.

Koncem roku 1930 vyšlo Mrázkovi šest nahrávek na gramodeskách nové české firmy Esta - rozverné písničky Když jsem šel z hub, Já mám holku novou, Na tom našem dvorku a Když jsem šel z hospody doplnily komické scénky s názvy Hypochondr a Klepna. O rok později Mrázek nazpíval pro stejnou etiketu ještě čtyři další písničky - na titulech Za tím naším statkem a Já mám holku z Nasavrk ho doprovodil baryton Antonína Holzingera. Asi desítku dalších snímků pak Mrázek natočil pro etiketu Esta ještě v letech 1943?44.

S výjimkou čtyř titulů, které Mrázek jako člen Tylova divadla natočil koncem roku 1934 pro etiketu HMV, vycházely jeho další gramofonové snímky už výlučně u domácí gramofonové firmy Ultraphon - celkem jich byly asi tři desítky. Mezi jeho nejpovedenější nahrávky na gramodeskách této značky nepochybně patří duet s Máňou Hankovou v písni My golden baby (zaznívá zde též Mrázkova neodolatelná angličtina) a výstupy Fanda fandí, Zvědaví Pražáci, Biograf či Sport, hlavně ale jeho proslulá scéna z pouti O posvícení (.mám tady čokoládu velkou jako kládu, ta není pro parádu.), kterou - nepochybně pro velký úspěch - Mrázek natočil v poněkud pozměněné podobě o několik let později ještě jednou na gramodesku značky Esta. Na druhé straně v několika nahrávkách je Mrázkův zpěvní projev značně nejistý - to byl případ hlavně písničky Švestkové knedlíky (nazpíval ji v duetu s J. J. Liborem), kterou musela firma Ultraphon přesunout na svoji lacinější etiketu Artona, kde falešný zpěv patrně vadil méně.

Fanda Mrázek je také podepsán jako libretista u operet Brandejští dragouni, Melodie srdcí a Hladový milionář. Byl též autorem hudby či textu mnoha populárních písniček, z nichž některé rovněž osobně nazpíval na gramodesky (Milujme se, Mářo, Nejraděj mám tebe, Naše chlouba, Haničko, dušičko, Milí kluci).

Bezprostředně po roce 1945 Mrázek často vystupoval v estrádních pásmech v rozhlase a sklízel úspěchy v hudební operetě "U veselého kamzíka", kterou uvedlo nuselské Tylovo divadlo. Objevil se též v řadě poválečných filmů - jmenujme například tituly Pytlákova schovanka, Bylo to v máji, Štika v rybníce nebo Poslušně hlásím (role závodčího). Jeho vůbec poslední gramofonová nahrávka vyšla v roce 1956 na etiketě Supraphon: byla to polka Jaroslava Jankovce na slova Miroslava Jaroše s názvem Sháněli jsme bubeníka ze hry Tak žil a hrál nám Kmoch, kterou Mrázek nazpíval za doprovodu smyčcového orchestru řízeného Milošem Zelenkou.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazový materiál archiv autora

Příště: Já mám automobil, ten má dvě stě kobyl