číslo 48
vychází 15. 11. 2004

Rozhlasová publicistika

POEZIE V ROZHLASE

Český rozhlas 3 - Vltava, 28. listopadu 9.30 hodin

Vzdech listí

Méně známá lyrická skladba českého básníka Josefa Hory (1891?1945) Popelka přebírá hrách, vyšla poprvé v roce 1940 jako součást básníkovy knihy Zahrada Popelčina (obsahuje ještě cyklus Rekviem).

Kvetoucí zahrada se Horovi na konci 30. let proměňuje v jeden jediný "hřbitov ptáků, zvířat, lidí", neboť osobní situace je příliš křehká a vratká. Domov je dusán okupační armádou a navíc se u básníka naplno projevuje zhoubná Parkinsonova nemoc, která doléhá stále tíživěji. Jakoby tušil, že do konce života není daleko a smrt už "tancuje" pod oknem. Horova manželka později vzpomínala: "...nemoc ujídala tělo a poroba duši. Přátelé a kamarádi se ztráceli, jeden za druhým padali do tmy: zatýkáni, mučeni, popravováni. Schoulen do sebe, tichý a nemluvný, přijímal ty truchlivé zvěsti jako rány. [...] A silný duch se zase zvedl, podepřel nalomené tělo a básník psal - krátkou tužtičkou do malých notýsků písmena roztřesená, slovíčka zašmodrchaná."

Hora se obrací k sobě samému a stává se tím "čemu se říká lyrik intimní. To znamená, že je plným právem především básníkem svého vlastního, osobního a jedinečného osudu" (Václav Černý). Básníkův prožitek času se pod tíhou situace proměňuje, jak můžeme sledovat i v cyklu Popelka přebírá hrách. Přítomnost je jen tříšť okamžiků, bludiště každodenních smutků. Kdežto živý čas, to je prostor podložený šlépějemi v nostalgické minulosti a sepnutý s projekcí snů mířící až za horizont. V básních z této doby však nenalézáme nic rozteklého a bortícího se. Naopak - klasicky sevřený verš, vyznačující se reflexivní hloubkou, četnými zámlkami a dramaticky účinnou moderní symbolikou (Jsme jako ten strom. / Kruh koše, kruhy kamene. / Nějaká velká naděje je v tom, / nějaká hrůza, kam nás míza žene); vědomí vlastních mezí (jak larva nedozrálá, my, červi hlíny) a soustavné kroužení kolem tajemství smrti, prchavosti života a konečnosti.

MILOŠ DOLEŽAL